Panenským údolím za odkazem templářů..

Jen kousek od Brna, západním i jihozápadním směrem, se nachází unikátní přírodní skvost, který již jinde po celé Evropě nenajdete. Panenská říční údolí, kde se zastavil čas. Řeky Jihlava, Oslava, Rokytná a Dyje. První tři jmenované jsou v srdcích místních (zejména trampů, skautů a vodáků) zapsané jako Jihlavka, Oslavka a Rokytka.. Ani trochu se nedivím, že mezi domorodci a řekami vznikne takový mateřský cit. Je to láska na první dotek. Voda pošeptá a srdce se zachvěje. Voda, která teče a tvoří si cestu údolími, kde si příroda zachovala ráz středověké krajiny. S mnoha skvosty. S lesy, které jsou v prudkých srázech a kaňonech bez přehánění v původním stavu, v jakém se nacházeli všechny naše původní lesy. Zde se lidé ani neděsí následků velké vody, byť i tyto řeky samozřejmě umí svou sílu předvést. Nebojí se, neb řekám je ponechána jejich svoboda, která se projeví spíš přínosem pro krajinu, než aby ničila. Velkou část údolí řeky Jihlavky (prý i tu nejkrásnější) se, bohužel, povedlo v 70. letech minulého století zničit stavbou největší moravské přehrady, která dostala jméno Dalešice. Na ní navazuje další, vyrovnávací přehrada, Mohelno. Přehrady, které vznikly především, aby mohly svou vodou chladit jadernou elektrárnu Dukovany. Velmi podobný osud byl dlouhodobě připravován i pro další panenské údolí. V údolí Oslavky měla vzniknout další přehrada, kterou úřední šiml v předběhu nazval Čučice. Díky neutuchající snaze zpěváka Kamelotu Romana Horkého, starostů místních obcí a spousty dalších milovníků tohoto ráje na zemi se povedlo tyto plány zastavit a údolí tak zachránit. Na údolí a jedinečnost těchto přírodních skvostů se zaměřili i tvůrci monumentálního filmového dokumentu Krajinou domova, kdy pro druhou sérii natočili jeden díl, který pojmenovali Panenská říční údolí. Všechny tyto tři řeky, Oslavka, Rokytka i Jihlavka se potkávají v rodném městě našeho pana herce Vladimíra Menšíka, v Ivančičích, kde se postupně do Jihlavky vlévají. Jako první Oslavka, jako druhá Rokytka. Dle názvu, který jsem dal tomuto povídání, není tak těžké uhodnout, do kterého z těchto údolí jsme se vydali my. Ano, do údolí Jihlavky, do části, která zůstala zachována a kterou jsme si prošli, abychom později po prudkém výšlapu zdolali kopec nad řekou a stanuli na místě, kde nám zanechali templáři jeden ze svých odkazů. Tím odkazem je Templštejn, nyní tedy již jen zřícenina původního hradu, místo je to ovšem kouzelné a atmosférou a energiemi jen sršící. Z Brna jsme si dojeli naší Beruškou do obce Hrubšice, kde jsme zaparkovali u místního zámku (spíše tedy hostince, který je v útrobách jinak zchátralé stavby). Ona již cesta sem, obzvlášť její závěrečná etapa, kdy za Moravskými Bránicemi vjedete do údolí Jihlavky, je taková pohádkově kouzelná. Malinkým zádrhelem byla rozkopaná silnice v obcích Řeznovice a Hrubšice, což jsme z map vyčíst nedokázali, ale vlastně nás to ani moc nepřekvapilo, protože jsme na toto z Brna již zvyklí. 🙂 Co nás ovšem překvapilo (a celkem nemile), že je do údolí Jihlavky směrem k Templštejnu bez omezení povolen vjezd osobním automobilům. Člověk by si myslel, že zde bude třeba vjezd povolen pro chataře či pro majitele rekreačního zařízení Pod Templštýnem, jenže ouha jezdí se tam, jako by se nechumelilo, pěkně až pod kopec se zříceninou, aby lidem neupadli nožičky.

Kaple Panny Marie v Hrubšicích

Ještě v Hrubšicích jsme se pokochali kaplí Panny Marie z první půle 19. století s pěknými slunečními hodinami na jejích stěnách. Zrovna zde se s námi chtěla moc a moc družit jedna kolie, jen její páníčci neměli pochopení pro její lásku a nadšení pro nás. Obec jsme brzy opustili a po silničce se přiblížili k Jihlavce. Netušili jsme, co se před námi brzy odkryje. 

Jihlavka kousek před Hrubšicemi

Jak si tak pod nádherně modrou a slunečnou oblohou kráčíme a oči můžeme nechat na scenériích, které zde vytváří řeka, došli jsme k místu, kde se silnička dělí, jedna část po mostě přetíná Jihlavku a míří k blízkým Biskoupkám (rodná ves Vítězslava Nezvala), druhá část se noří do údolí přesně naším směrem. Naše trasa, cyklostezka a zároveň turistická červená značka. Zrovna na tomto místě se na chvilku zarazíme. Na blízkém stepním svahu se něco pohnulo, jakési zvířátko běží vzhůru k noře, kde se zastaví, panáčkuje a dívá se na nás. „To je přeci sysel,“ říkám Madlence a zvědavé zvířátko pozoruji také. Sysel se tam vystavoval tak dokonale, že se nechal i vyfotit. Na blízké informační tabuli jsme se dozvěděli, že se nacházíme na území PP Nad řekami, stepním svahu nad Jihlavkou, kde se početná populace sysla obecného skutečně zabydlela. Záhy potkáváme další pobíhající zvířátka a žasneme nad jejich mrštností. Vzpomněl jsem si na boleslavské sysly, kde se blízko NPP Radouč vyskytují v opravdu hojném počtu. Tam si dokonce již tak zvykli na lidskou přítomnost, že se lidí vůbec nebojí, což je spíše k jejich škodě, protože lidé je tam krmí a to syslům moc neprospívá. V krásném filmu o české přírodě Planeta Česko jsou boleslavští syslové k vidění. Zdejší syslové jsou naštěstí přírodní a plašší, tak je asi jen málo lidí spatří, což možná zase není tak úplně na škodu. Ať je nalezne a spatří ten, který jde tiše a s otevřeným srdcem.

Sysel obecný (Spermophilus citellus), který nám panáčkoval před svou norou
Stepní lokalita, domov sysla obecného, PP Nad řekami

PP Nad řekami je krásnou ukázkou stepního svahu, mezi skalními výchozy a paloučky se tyčí jednotlivé borovice, duby a solitérní hrušně, stepní trávy zde mají své království. Aby toho nebylo málo, tak skoro naproti na protilehlém svahu přes Jihlavku se nachází další PP Biskoupská hadcová step, kde na jaře rozkvétají koniklece a po svahu jsou roztroušené zbytky jalovců. Místa, která jsou rájem pro vzácné rostliny i hmyz. Noříme se do souvislejšího pásu lesa a jsme svědkem toho, jak jehličnaté stromy, především borovice, které zde léta rostly, usychají. Hrůza, děsí se někteří. Já k tomu dodám to, že je sice škoda každého krásného vzrostlého stromu, že se mi líbí všechny stromy bez rozdílu, všechny celé planetě dávají to své nezastupitelné, ale jsou prostě místa, kde se dlouhodobě stromy, které tam původem nepatří, neudrží. Vlivem klimatických změn (ke kterým člověk hodně přispívá, to ano) si krajina žádá původní druhové zástupce, aby byl obnoven původní řád. A nepřestane s tím, dokud to člověk nepochopí. Není to zde pro katastrofu, ale pro uvědomění, aby se konalo v rámci prospěšnosti celých biotopů, krajin, celku, vody, ne jen pro prospěch jediného, tedy rozmlsaného a líného člověka živořícího v nevědomosti. 

Pohled na chatovou kolonii za Biskoupkami přes Jihlavku

Musím napsat, že nám bylo náramně na duši. Vnořeni mezi stromy, bok po boku s nádhernou řekou vedle nás, jsme poslouchali úžasný ptačí koncert a kochali se motýly, kteří okolo nás neustále poletovali. Spousta bělásků, žluťásků, baboček, perleťovci, občas i otakárci (oba, fenyklový i ovocný), nejvíce ale bylo všude bělásků řešetlákových, jejich oranžový proužek na vrchním křídle je nepřehlédnutelným poznávacím znakem tohoto motýla. Na motýly, bohužel, nemám vhodné fotografické náčiní, tak se mi je povede málokdy kvalitně vyfotit. Však se již nějaký čas poohlížím po lepších fotoaparátech, jen je mi zatím líto utratit takový bakšiš najednou. Penízky se teprve učím otáčet tak, aby byly v oběhu, aby se na nich nelpělo, aby byly předmětem potěšení, které potom dělá potěšení i jiným, takže jednou (a možná brzy) do toho určitě půjdu. 

Sameček běláska řešetlákového je takovým barevným klenotem mezi bělásky. Foto vypůjčeno ze stránek FotoAparát.cz od pana Marka Velechovského

V rozpoložení, kdy jsme se rádi ztráceli v krásách a tichu okolní přírody jsme se náhle octli poblíž další PP Pustý mlýn, místa, kde začíná i bohatá zástavba krásných chatek a chat všeho možného typu. Chataři vůbec vtiskli této části údolí nenapodobitelný charakter romantického rázu. Prostě i lidé umí krajinu krásným způsobem zkrášlit. Není monotónnosti krajiny tam, kde již od dávných dob člověk sáhl do kraje tak, aby přírodní síly ruku v ruce se silou lidskou krajinu přetvořily často do podob malých rájů na zemi. 

Krasci (zřejmě Anthaxia quadripunctata) na květu smetánky

Detail květu ptačince velkokvětého (Stellaria holostea)

Poblíž rozcestníku U Pustého mlýna jsem věnoval pozornost stavbám, které stály za plotem na pozemku etážového kamenolomu U Pustého mlýna, mysleli jsme si totiž, že se tam opravuje a připravuje nějaké nové rekreační středisko, ale ve skutečnosti tam stále sídlí firma Kamena Brno, která je vlastníkem kamenolomu, takže lom je zřejmě stále aktivní. Díky této pozornosti našemu zraku zůstala skryta pěší lávka přes Jihlavku, která převádí přes řeku pěšinku k chatové kolonii. Inu, stává se to často, zaměřením se na jedno, mizí druhé. PP Pustý mlýn se rozprostírá po celkem dlouhé ploše od silničky, která vede z Biskoupek k chatkám, její hranice vedou v těsné blízkosti chatek, kopírují stráně a strže, skály až k širokému břehu říčního meandru, kde se nachází rekreační zařízení Pod Templštýnem. Svahy nad Jihlavkou jsou porostlé suťovými lesy, doubravami a především dubohabřinami, tato místa (jako další v blízkém okolí) jsou domovem vzácného motýla přástevníka kostivalového (Euplagia quadripunctaria). Využili jsme blízkého turistického přístřešku, kde jsme posvačili a pokochali se krásami blízkých, prvních, skalních útvarů na území PP Pustý mlýn. Pozorovali jsme ohromné i menší druhy čmeláků, jak okolo nás hodovaly na rozličných květech. Já jsem se snažil vyfotografovat poskakujícího konipasa bílého, krásně mi chvilku zapózoval, já jsem tuhle situaci ale promarnil, než jsem připravil fotoaparát a zoom, poznal jsem, proč se mu lidově přezdívá „třasořitka“. Prostě zaklepal ocáskem, párkrát poskočil a zmizel za mnou viděný horizont. 

Jedna ze skal na území PP Pustý mlýn

Musel jsem se zasmát své naivitě, i když občas se mi povede dobrý úlovek i s fotoaparátem, který vlastním. Brzy jsme vyrazili na další cestu, vstříc skalním útvarům a dalším chatkám, které se tentokrát nacházely i na našem břehu. Některé byly opravdu pěkné, vhodně komponované a bylo vidět s jakou láskou je o ně a jejich okolí lidmi pečováno. Radost pohledět. 

Na skalách na protějším břehu jsme občas zahlédli i lidi, odvážlivce, kteří se vydali za výhledem do údolí na skalní vyhlídky, Madlenka zavzpomínala, že není zase tak těžké se tam dostat, od chatek tam vedou vyšlapané stezky a je to celkem bezpečná cesta. No, ještě že to bylo na druhém břehu, jinak bych se tam hned škrábal také. Naše cesta se blížila k místu, kde počal náš výstup do kopce k Templštejnu. 

Starý strom s odumřelým kmenem si nás přitáhl k sobě svým tajemným kouzlem

Ještě doma nad mapami se mě Madlenka ptala, jak to vidím s místem výstupu k Templštejnu. „Tyhle značky tady, to jsou skály, že?“ vyzvídala opatrně, „No přes skály určitě nepolezeme,“ odpověděl jsem jí, byť víme oba, že na mapách se to doma plánuje všechno velmi snadně a kolikrát ani vrstevnice neprozradí skutečný a reálný stav terénu, který chceme navštívit. Zde to mělo v prvovýstupu podobný scénář jako na několika jiných místech, kde jsme již byli. Opravdu jsme přes skály nemuseli, ale skalnaté (s kamennými schody a prudkým stoupáním) místo to přeci jen je. Stačil mi jediný pohled na Madlenku a viděl jsem její vnitřní záchvěv. Tohle však nebylo nic strašného, žádné žebříky po skalách, žádné řetězy, abyste nespadli do údolí, jen pár větších kamenů v cestě. Vyrazili jsme.

Inu, pár kamenů jsme cestou nahoru k Templštejnu zdolat museli..
Stezka z údolí Jihlavky nahoru k Templštejnu

S mou lehkou pomocí Madlenka vše hravě zvládla a náš výstup se brzy opět přesunul do kochaní se vším okolo. Stezka vedla v těsné blízkosti hluboké strže, jejímž dnem tekl malý potok. Připadali jsme si jako v zeleném království. A bodejť by ne, vstoupili jsme totiž na území PR Templštejn. Na fotce, která je nad tímto textem, je vidět spadlý kmen jakéhosi stromu přes strž, skoro to vypadalo na přírodní most na druhou stranu. Jelikož jsem „poděs přírodní“, jal jsem se to vyzkoušet. Lidičky, pokud tudy půjdete, nezkoušejte to!! Kmen je vyschlý a pod tíhou dospělého člověka by se takřka jistě zřítil dolů. Děti mohou, ty se zřítí samy, bez kmene.. 😀 Madlenka si oddechla, když jsem zanechal tohoto zkoumání a zkoušení.

Kamenné moře v suťové dubohabřině PR Templštejn

Výstup ke zřícenině pokračoval dobře, hlava ukroucená, chudák, nevěděla, jestli se má dívat mezi skály do strže na potůček, na krásné stromy okolo, nebo třeba na kamenná moře, kde suťové dubohabřiny utvářely zelené přítmí již teď v dubnu. Jedním slovem: Krása.. Ještě větší krásou bylo přímé setkání s užovkou hladkou (Coronella austriaca). Nechápu, před námi šli lidé, a ona nezmizela. Zmizet se snažila až před námi. Madlenka na ní málem šlápla, musel jsem se smát, jejího lesklého těla a šustění mezi starými listy se pěkně lekla, až poskočila. Smích mě ovšem rychle přešel, neb užovka nejprve rychle mizela do kopce, pak si to ale rozmyslela, otočila se a rychlým smykem to vzala přímo přes mou maličkost. Neříkám, že se hadů vyloženě bojím, ale přímé a blízké kontakty nevyhledávám, radši se pěkně s odstupem dívám, tenhle úhybný manévr jsem tedy nečekal ani v nejmenším. Lekl jsem se pro změnu já, až jsem vykřikl. Tentokrát se smála má milá. Had naštěstí brzy zmizel mezi kameny a pevně doufám, že se rychle uklidnil. I tak to bylo parádní setkání. A to jsem si ani nestihl všimnout, jestli má kulaté oči, což je hlavní rozpoznávací znak, který ji odlišuje od zmije. Prostě jsem se užovce nedíval do očí.. 🙂 Abychom se uklidnili i my, odkudsi z kopce nám začala zpívat kukačka, tak jsme setkání úspěšně pustili z myslí.

Hovím si na vyhlídce na zřícenině hradu Templštejn. Tříoká vrána na svém místě.. 😉
Templštejn

Kopec byl zdolán, přivítalo nás království templářské, stanuli jsme na území kdysi velkého hradu, nyní zříceniny, Templštejnu. Památka táhne, lidí zde bylo hodně. Po chvilce oddechu jsme se rozhodli po dřevěném schodišti vyšlapat na vyhlídku, na štítovou hradbu, která se zachovala téměř neporušená. Musím vysmeknout hlubokou poklonu majiteli zříceniny panu Davidovi Hamzovi a všem lidem, kteří se o zříceninu a blízké okolí starali a starají. Vyhlídka je romantickým místem, kam by nevyšplhal snad jen člověk trpící mimořádnými závratěmi. Zbytek hradu máte jako na dlani, krásný výhled je i na celé okolí, na kopce, na lesy, na skály, do údolí i na Jihlavku. Prostě paráda.. 

Jen se rozeběhnout a skočit do zeleného království..
Madlenka jde na sestup z vyhlídky s námořnickou rozvahou..

Na vyhlídku se vyšplhali další lidé, tak jsme je pustili, aby se i oni mohli kochat a vydali jsme se po dřevěném schodišti dolů. Dole se Madlenka rozhodla, že zůstane poblíž doutnajícího ohniště, na průzkum zříceniny jsem se vydal tedy sám. A notně jsem si to užil. Prolezl jsem takřka každičký kousek, vlezl jsem, kam se jen dalo, i trochu té výškové práce jsem si dal. Jak jsem psal výše, lidí tam s námi bylo dost, mně to ovšem nevadilo, vždy jsem si někde počkal, až projdou, dal jsem místům čas a jen jsem tiše naslouchal. Tvorečkové, kteří prchli před hlučnějším člověkem, se brzy zase ukázali. Na pozorování toho bylo více než dost, já jsem zaměřil svou pozornost na neobvyklé šustění v listech a trávě. Přál jsem si spatřit vzácnou ještěrku zelenou (Lacerta viridis), naši největší ještěrku, která patří mezi kriticky ohrožený druh. Při cestě mezi zbytky hradu jsem nejdříve pozoroval samičku ještěrky obecné (Lacerta agilis), později jsem pozoroval i samečka, díky jehož zelené barvě jsem si chvilku myslel, že fotím právě ještěrku zelenou. Nevadí, tak příště se potkáme. Ostatně, tato ještěrka žije i v Brně na Hádech, tak se potkáme třeba i tady.

Sameček ještěrky obecné (Lacerta agilis) na Templštejnu
Rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys)
Květ a nové listy třešně mahalebky (Prunus mahaleb) mi nápadně připomínají květy a listy citrusů, foceno na zdi zříceniny

Průzkumem Templštejnu jsem dokonale ztratil pojem o čase, dokonce jsem se ztratil i v něm samém. Na jednom místě pod ochranou korun krásných lip jsem se posadil, zklidnil mysl, přestal jsem vnímat lidi a dotkl jsem se svým nitrem energie zříceniny. Tok času se obrátil po svém ose, z lidí, co běhali okolo mne se stali stíny a já nahlédl. Musím poznamenat, že templářské energie tohoto místa jsou krásné, žádné krvelačnosti se nekonaly. Mé nitro se naplnilo zvláštním klidem. I klidem, že Madlenka někde dole neblázní, kde jsem, prostě jsem věděl, že je v pořádku. Seděla s několika místními lidmi a povídala si. Prý byla jen trochu nervózní, když jsem se více jak 45 minut nevracel..   

Lipová klenba u zdí Templštejnu

Náš čas pro návštěvu tohoto místa vypršel. Rozloučili jsme se s templářským odkazem v naší krajině a započali jsme se sestupem po stejné trase. Těšili jsme se, jak si na chvilku odpočineme dole u Jihlavky, posvačíme a dáme si jedno pivko dohromady. A tak se také stalo. Jen tak posedět na břehu krásné řeky a být, to je krása. Život, umí být, přátelé, velmi hezký a nekomplikovaný, když mu dovolíme se projevit. Jen být a cítit. Stát se břehem, stát se řekou, životem samým. To nám jde docela dobře. 😉 

Jihlavka z mostu pod Templštejnem

Zpáteční cestu jsme si v samém závěru zpestřili tím, že jsme se před Hrubšicemi schovali do stínu vrb na břeh Jihlavky, abychom dojedli zbytek svačiny, já jsem zatoužil i po osvěžení nohou ve vodách řeky. To bylo žůžo.. Voda luxusní, unavené nožky dostaly pořádnou vzpruhu. 


Kolem tohoto románského kostela ze 12. století jsme v Řeznovicích projížděli, bohužel díky rozkopané silnici jsme si všimli ho na poslední chvíli. Návštěva se tak bude konat při dalších cestách (foto vypůjčeno ze stránek navyletbrno.cz)

Vypadá to na cestu domů, ale tak docela to ještě není, totiž již cestou sem jsme si řekli, pokud bude místo na parkování u Stříbského mlýna, že se tam zastavíme, za prvé na nějakou dobrotu a kávu a za druhé kvůli krátké procházce kolem Jihlavky k místům, která již delší dobu velebí (ostatně jakož i celé okolí Ivančic) majitel a domácí Stříbského mlýna, pan Josef Zahradník. Tento člověk je zdárným příkladem lidského jedince, který se rozhodne namísto hudrování nad stavem věcí a událostí tento stav řádně uchopit po svém a konat. Nezanedbatelné místo v jeho práci má samozřejmě rodina a všichni ti, co se nebojí přiložit své vlastní ruce, aby se dílo podařilo. Takových je zde v okolí Ivančic zřejmě dostatek. Místo na zaparkování jsme si tolik přáli, že samozřejmě v době příjezdu nebylo, ale udělalo se takřka ihned, neb jeden starší pár zrovna odjížděl. Poděkovali jsme a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství, které si pro nás schovalo ještě jedno milé překvapení. 

Vevnitř jsme si našli místo hned naproti baru (u zdroje je nejlépe), objednali jsme si kávu a výborné frgály. Usazeni jsme byli pod dřevěnými plastikami, které vytvořil již zmiňovaný Josef Zahradník. Seděli jsme a usmívali se, toto místo je dokonalým důkazem, že podnikat lze s citem a láskou, pro své potěšení, s pocitem domova pro zákazníka. Stříbský mlýn je velmi oblíbený a není se čemu divit. Pojedete-li někdy do blízkosti Ivančic, určitě se nezapomeňte zastavit. Na výbornou kávu, zákusek, nebo se jen tak pokochat krásným místem s lidmi se srdcem na dlani. Při prohlídce dvorku mlýna jsme narazili na výše zmiňované milé překvapení, pan majitel Josef Zahradník byl zde, neváhali jsme a dali se s ním do hovoru. Milý člověk, sršící životem, zápalem a láskou k přírodě, s velmi příjemnými a jemnými energiemi. Bylo úplně hmatatelné, jak se mu rozzářily oči, když jsme mu říkali, odkud jsme přijeli. Naše Jihlavka.. Ta láska k zemi své, to je cit, který hory přenáší.. 

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/213562221500021/

Závěrem jsme se vydali podél Jihlavky krásně upravenou stezkou k jednomu místu, které pan Josef upravil k obrazu svému, tak aby bylo oko i srdce návštěvníkovo potěšeno. Naším malým cílem bylo místo, kde se nachází tématické zastavení, které dostalo jméno Ptačí hotel.

Madlenka milovaná na stezce k zastavení Ptačí hotel
Prý jsem u Ptačího hotelu nechal svůj pařát.. A já si říkal, proč tak najednou kulhám.. 😉

Cesta k tomuto místu je dokonale romantická, Jihlavka prostě umí stvořit kouzelné scenérie a své k tomu přidává i svou vodní energií. Opomenout nemohu ani krásné stromy ve svahu, kde se nachází nespočet kamenů a skalek. Samotný Ptačí hotel je takovou milou poctou pro naše opeřené kamarády, kteří žijí vedle nás. Kdo je chce vnímat a slyšet, zná, jaké potěšení přináší lidské duši zpěv svobodného ptáka. 

A ještě jednou Jihlavka, z místa zastavení Ptačí hotel

Skoro vždy to máme nastavené tak, že se na místech, kam směřujeme, vystřídáme s lidmi, co odchází a o něco později přenecháváme místo dalším lidem. Někdy máme i takové štěstí, že dostaneme dar v podobě samoty a takřka nekonečného užívání si klidu přírody na daném místě. U Ptačího hotelu to bylo dle prvně jmenovaného scénáře. Před samotným odjezdem domu do Brna jsme se ještě podívali na louku u splavu, kde je jako rarita k pohledu postavený maják a letadlo, místo, kde jistě bývá za teplých letních dnů plno. Užili jsme si nádhernou toulku se vším možným a již nyní se opět těšíme na další. Děkujeme. 

A můžeme letět do Brna letadlem.. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..