Rakovecké údolí (údolí bledulí) – 20.3.2019

http://www.rakoveckeudoli.cz/

Rakovecké údolí si nás k sobě přitahovalo pěkně dlouhou dobu, nejednou jsme v jeho blízkosti projížděli, nejednou jsme se na při probírání tras doma na mapách v počítači soustředili na toto místo. Každé jaro, kdy rozkvétají první jarní rostlinné symboly v podobě sněženek a bledulí, jsme si znovu vzpomněli. Rakovecké údolí je totiž známé široké veřejnosti především jako údolí bledulí. Tisíce bledulí, tisíce nádherných květů, to je jaro v Rakoveckém údolí. Nedávno přeci jen došlo i na první toulku tímto kouskem přírody. Údolí nás přivítalo počasím takřka psím, avšak objalo nás svou krásou jako ta nejlepší máma na světě.

Ze dvou nejschůdnějších tras, jak se dostat k Rakoveckému údolí autem, jsme si vybrali tu, kdy jsme zaparkovali na odbočce k lesní cestě u hájenky Říčky mezi Bukovinkou a Račicemi. Druhou možností je parkoviště u silničky, která vede přímo do údolí jen kousek za Račicemi směrem na Ruprechtov. Z výše vložené fotografie je vidět, že avizované slunečné počasí se tak úplně nekonalo, spíše naopak, zima, studený vítr a jakýsi náznak sněhové bouře nás přivítaly hned, jakmile jsme z místa zaparkování vyšli po žluté dolů směrem k Rakoveckému údolí. Na usměvavé náladě nám to ale nic neubralo, jen Madlenka se trochu více zachumlala do oblečení. 

Při studování trasy doma na mapách jsem si říkal dle hustších vrstevnic, že to bude asi docela zajímavé. Bylo. Sestup v první etapě cesty byl docela prudký, naštěstí ne natolik, aby to působilo nějaké větší problémy. Pravda, malinko horší to bylo s vodou a blátíčkem, ale co byste nechtěli, když jaro přichází v kraj, že? Tak jsme se soustředili na pohledy do okolí a náramně jsme si to užívali. Krásné buky tady rostou všude, kam jen oko dokáže dohlédnout. My jsme hleděli s tichým úžasem. 

Velmi brzy se nám do cesty připletl opět symbol lidské nenasytnosti, mamonu a plundrování přírody. Vykácené úseky lesů, zničená část cesty (ano, cesty, která je též trasou turistické značky) a pokácené kmeny stromů poházené, jako byste vysypali sirky z krabičky. Chápeme sice, že většina lesů je zde pro spotřebu člověka, ale proč se původní lesní hospodářství stává tak rychle přespříliš konzumním a ničícím vše kolem sebe? Copak již lesníci nejsou lidmi, kteří především milují přírodu? Navíc tohle plundrování bylo již na území přírodního parku Rakovecké údolí. Když přijde řada na byznys, tak jde ochrana přírody zřejmě stranou.. Díky poničené cestě a spoustě kmenů stromů okolo jsme málem přešli i odbočku na trasu naučné stezky Rakovecké údolí. Ta byla jen kousek od osamělých buků, které jsou na fotce výše. 

Naučná stezka nás brzy přenesla zpátky do lůna přírody, kde úřaduje opět jen a jen ona. Příšeřím korun mladého smrkoví jsme dokráčeli k dřevěnému mostku přes tok Malého Rakovce. Cestu nám tak zpříjemnilo klokotání vody a pohled na jarní bylinky, které se klubaly mezi listím na světlo boží. 

Neměli jsme vůbec tušení, když jsme se kochali nad prvními kvítky čerstvě narozených devětsilů, že již brzy staneme na místě, odkud z cesty uvidíme i první koberce (ano, doslova koberce) bledulí. Rostlinek, nádherných rostlinek, které svou něžnou krásou každé jaro rozsvěcují toto údolí. Je jasné, že jsme museli k nim blíže. Opatrně pohladit tu jejich jarní živost a nádheru. Jasně udělat také nějakou tu fotku hezky zblízka. Chovat se umíme, kam šlapeme se také díváme, trhat jsme nic nepřišli, tak jsme snad tolik škody nenadělali. Stačí jen zavzpomínat, jakou paseku jsme viděli chvilku předtím. 

Po trase naučné stezky Rakovecké údolí jsme po chvilce pokračovali dále. Vstoupili jsme do samotného údolí. Klokot Malého Rakovce se nám ztratil kdesi tam u prvního překvapení s bledulemi. Nyní nám cestu svými meandry přišel zkrášlit jiný tok, Rakovec. Cesta zakousnutá do boku údolí, všude kolem nás krásné stromy (obzvlášť majestátní buky a duby), skaliska roztroušená ve svahu, pod cestou meandry Rakovce, na nebi kouzlení v podobě plujících mraků a plachtících dravých ptáků. Z té nádhery se lze jedině vnitřně ztišit. Hledět a naslouchat. Hle, zde na uschlé bylině leží znamení, rozkošné pírko. Hledíš srdcem, s přírodou splýváš v jedno. 

V tichu přírody jsme se přiblížili k místu, kde jsme překročili po dalším mostku Rakovec a napojili jsme se na silničku, která vede po dně údolí. Je to právě ta cesta, po které bychom přišli, kdybychom parkovali na druhém místě. Ještě než jsme vyrazili napříč údolím, vydrželi jsme chvilku kochat se vodami Rakovce. Do vlnek a peřejí, do proudy vody, by se dalo dívat hodiny. Nedivím se rybářům, že je pobyt u vody tolik uklidňuje a zbavuje stresu. Břehy i blízké podmáčené okolí byly krásně zabarvené rozkvetlými podléškami. Jak nádherně božskou barvu mají tahle kvítka.. Byly jsme na místě, které se nazývá Pod Černovem. Černov je kopec naproti, na který naše pohledy cestou tam nejednou zalétly, vychází z něho taková zvláštní energie. Jistě není náhodou, že na jeho vršku leží místo, kde byla potvrzená archeology jediná lokalita na Moravě, kde oficiálně působili Keltové. Dodnes jsou na svazích tohoto kopce patrné valy někdejšího oppidia.  

Po silničce jsme prošli velkou částí údolí, u památného dubu jsme se opět setkali s bezohledností lesních dělníků, kmeny pokácených stromů takřka opřené o tento starý a chráněný strom. Ach, to by se musel jeden pořád rozčilovat. Ptám se, proč? Nešlo ty kmeny položit o pár metrů dál? Zřejmě škoda mluvit. V této části údolí je i několik lidských obydlí, různých srubů, chatek, nachází se zde i dvůr Pastviny, kousek nad ním je možnost se ubytovat U Pytláka. Tohle všechno jsme minuli a vydali se do říše luk a meandrů Rakovce. Další bledule jsme odsud z cesty viděli jen velmi sporadicky. Opět jsme moc netušili, co si pro nás příroda znovu přichystá.

Překvapení přišlo v místech, kde velký pás luk vplul opět mezi stromy, právě tam, kde tok Rakovce v údolí krásně meandroval. Z trasy naučné stezky vedla odbočka, krátká spojka k protilehlé cestě, kde se znovu napojovala na okruh naučné stezky (a vlastně i červenou turistickou značku). Chvilka rozhodování a byla naše. Zkratka. Byla zde tůň, o které bylo psáno na informační ceduli na kraji lesa, byl zde zbytek lužního lesa, byl zde brod přes dravý proud Rakovce. A hlavně byly zde opět koberce bledulí. Rostly všude, v lese mezi stromy, na březích potoka i tůně, kolem cesty, jednotná a celistvá masa bledulí se zde rozprostírala na všechny strany. Vážení, je to nádhera, tyhle zázraky přírody.. 

Brod se nás chvilku pokoušel zastavit, ono namočit si botky nepřipadalo v úvahu, brodit bosky se nám také jaksi, díky zimě, nechtělo. Nakonec jsme ho, vzájemně si pomáhaje, přeskákali po větvích a kládách, které tam někdo aplikoval před námi. Adrenalin v žilách vyletěl směrem nahoru. Znovu jsme se vnořili do svahu, díky cestě zakousnuté v něm, všude okolo kameny a skalky, mezi tím vším další nádherné a majestátní buky. Jen pohled na druhou stranu, k potoku, nevěstil nic dobrého pro budoucnost této části lesa. Takřka všechny jasany v nivě podél Rakovce suché, s kůrou opadanou a provrtanou chodbičkami kůrovce. Je tedy celkem jasné, co se zde v brzké době odehraje. Co to může způsobit bledulím? Docela by mě zajímalo, jak se toto bude řešit. 

Když tak nad tím přemýšlím, je možné, že podobná situace byla i v místech, která jsme procházeli při sestupu do údolí, možná i tam byly stromy zasažené kůrovcem. Kdo ví.. Jedno je jisté, nechat v našich lesích narůst smrkovou monokulturu nebylo ani náhodou rozumným řešením. Původní lesy na našem území byly listnaté nebo smíšené. Dokonce i hornatá území na tom nebyla jinak. Na druhou stranu s měnícím se klimatem naší země bude asi čím dál složitější rozumně plánovat, co bude pro budoucnost nejlepší. Jistým řešením by bylo nechat toto řešení na přírodě. To by ale člověk musel najít cestu ze svých materiálních a sobeckých pout dnešní doby. 

Ať nemusím končit v negacích, příroda si pro nás přichystala ještě jedno překvapení. Při cestě vzhůru po žluté stejnou trasou k místu, kde jsme parkovali jsme v trávě objevili malá sluníčka, kvítka podbělu. Při cestě dolů jsme si jich kvůli sestupu nevšimli. Oči bloudily jinde. Tohle je na stejných cestách to nejhezčí. Člověk s otevřeným srdcem na nich vždy najde něco nového. Rozloučím se s fotografií, kde Vám má maličkost a majestátnost buku přeje vše nejlepší do Vašich životních cest. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..