Na blízkém rozcestí jsme také opustili zeleně značenou trasu a odbočili jsme doleva na cestu, která nás sestupem vedla do sluncem zalitého údolí. Na okolních svazích byly vidět další kvetoucí mandloňové sady. Zde jsme se také někde setkali s jedním starším manželským párem, prohodili jsme s nimi pár slov, vedli živější diskuzi, jestli se měli podívat právě po zelené do nedalekého Kurdějova, kde pána lákala návštěva opevněného kostela sv. Jana Křtitele. Jeho paní ho přemluvila a vybrali si stejnou trasu jako my. Jeden rozhovor a víme zase více. O výše zmiňovaném kostele jsme neměli ani potuchy. Děkujeme za zajímavou informaci. Ještě v kopci jsme měli i jedno zpestření, když nás několikrát obšťastnil řevem blíže nespecifikovatelného motorového stroje malý klučina, který si to evidentně užíval. Mával a zdravil jako profík. Dole pod kopcem jsme objevili díky informační ceduli onu cestu, o které jsem psal výše.

Kdyby jsme věděli, že ta cesta nahoře nás povede přes tuto památku, tak jsme nahoře odbočili. Tak někdy příště. Jít se podívat na koniklec, bude zajímavým zpestřením cesty.

Cesta byla příjemná, i když sluníčka bylo přeci jen dost. Nebylo se kam schovat a Madlenka, která občas těžce nese následky jeho paprsků začala lehce protestovat. Neumím si ani představit, jak by tam mohlo být uprostřed letních tropických veder, to musí být výheň.. 

Díváme se na místo, kde se nachází přírodní památka Přední kopanina..

Jako na zavolanou jsme se přiblížili k odpočinkovému místu poblíž Předního rybníku. Stíny vzrostlých topolů a klima vody, které nádherným způsobem zvlhčilo vzduch, jsme přijali s velkou vděčností. Pod turistickým přístřeškem jsme si dali sušenku, osvěžili jsme naše rty čajem, já se po té vydal na blízký průzkum okolí a Madlenka skrytá před sluncem odpočívala (musím notně poznamenat, že ji tyto stavy trápí díky jejím zdravotním komplikacím, které si v minulosti prodělala, není to tím, že by byla nějaká padavka – to jen na okraj, abych se jako kavalír zastal její cti..).

Zastavení naučné mandloňové stezky u Předního rybníku. Všude samé vážky..
Ramena Předního rybníka vytvořila dojem, že se nacházíme v lužním lese..

Kousek nad odpočívadlem byla nainstalována parádní lavička s motivy na téma života okolo i v rybníce. Samozřejmě jsme ji vyzkoušeli, sedělo se na ní dobře. Pokochali jsme se i kvítky podbělů, žlutých drahokamů, v okolních travnatých svazích. 

Madlenka odpočívá na krásné lavičce s rybníkářským motivem u Předního rybníka.
Jarní drahokam.. Podběl..

Stín, osvěžení vlhkým vzduchem a posílení trochou jídla i čaje dodalo nové síly, tak přišla chuť vyrazit dál. Přední rybník jsme měli záhy jako na dlani. 

U Předního rybníku pěkně schováni ve stínu stromů.

Po pravici jsme ho obcházeli a kochali se odlesky nebe i stromů na hladině. Vodní energie s námi vždy udělá pozitivní divy. Podobně se tak stalo i tady. Nabili jsme se tam. A udělali jsme dobře..

Pohled na hladinu Předního rybníka z hráze.

Věděli jsme, že nás trasa naučné stezky povede otevřenou krajinou, netušili jsme ovšem, že nám slunce dá znovu zabrat. Parádní potěšení a vítanou zastávku jsme našli u ranče Valkýra, kde jsme se zastavili. Spousta zvířátek, spousta koníků a nespočet hodin splněného snu.. Přejeme majitelům hodně štěstí do dalšího rozšiřování svého snu a všem kolemjdoucím jen krásné kochání se a družbu se zvířaty.. My jsme si to užili měrou vrchovatou, už dlouho jsem se nemazlil s tolika koníky.. Děkujeme. 

Koníci byli pěkní mazlíci. Předávali jsme si energie a bylo to super..
I s tímto běloušem jsem se pomazlil.
Na Madlenku jen řehtal. A pohladit se nenechal..

Po mazlení se zvířátky přišla na řadu cesta vyčerpání. Tak nějak to klidně mohu nazvat. Cesta pod dálnicí, městskou zástavbou a na úporném slunci. Menší zkratku k autu nám přehradila oprava ulice, tak jsme zvolili o něco delší trasu, jen abychom na druhém konci opravované ulice zjistili, že jsme tamtudy klidně mohli jít. Inu, někdy se to tak prostě semele. Když jsme odbočovali na ulici, po které jsme již jeli, když jsme přijížděli, Madlenka se jen vyčerpaně zeptala:„Kam to jdeme?“ a vypadala jako by to chtěla na místě zapíchnout. Naštěstí auto bylo blízko a mohla si v klidu odpočinout a občerstvit se. Večer jsme doma konstatovali, že jsme si na slunci oba uhnali asi úžeh, příznaky byly evidentní. I jarní slunce dokáže mít velmi silné účinky na člověka. Přiznám se, malinko jsme podcenili ochranu proti přemíře slunečních paprsků. Poučíme se. Beruškou jsme se potom přiblížili do města, zaparkovali jsme kousek od Dukelského náměstí, kam jsme měli namířeno. Před prohlídkou náměstí jsme se ještě zastavili v jedné cukrárně, doplnit kalorie a koupit si pití. Po té nám již nic nebránilo v průzkumu hustopečských památek.

Kašna Žumberák a kostel sv. Václava a sv. Anežky České na Dukelském náměstí v Hustopečích.

Ještě společně jsme si prohlédli krásnou kašnu Žumberák, já jsem se potom od Madlenky oddělil, abych vyfotil několikrát radnicimorový sloup v horní části náměstí. 

Radnice na Dukelském náměstí v Hustopečích.
Morový sloup na Dukelském náměstí v Hustopečích.

Madlenka se šla posadit na lavičku před kostel sv. Václava a sv. Anežky České, já jsem si obešel celé náměstí a udělal jsem několik fotografií, některé máte možnost vidět zde na přiložených snímcích. 

Kostel sv. Václava a sv. Anežky České v Hustopečích. Tahle je Madlenčina..
Záběr na morový sloup a radnici na Dukelském náměstí v Hustopečích.

Brzy jsem se připojil k Madlence, během siesty na lavičce jsme se rozhodli, že je čas vyrazit na zpáteční cestu. Jak jsme naplánovali, tak jsme tak také udělali. Malinko znavení, přesto spokojení, jsme se nechali Beruškou odvézt domů. Děkujeme za krásnou toulku. 

Na závěr se ještě vrátím k historii původního kostela sv. Václava, o kterém jsem si zjišťoval informace na internetu. Dle archivních fotek to byl kostel velmi mystického vzhledu, přidávám ještě jedno původní foto a sdílím odkaz na webové stránky o jeho pohnuté historii. Zde je odkaz.

 

 

Mohlo by se vám také líbit: