Cítili jsme, že náš čas na průzkum parku, který přinesl tolik překvapení a hezkých chvilek, se blíží ke konci. Průzkum města a výstup na Výhon k rozhledně volal.. Udělali jsme ještě několik fotek zámku zblízka a ze zámeckým areálem jsme se s díky rozloučili.

Zámek z parku z nejbližší možné vzdálenosti, odkud se dá vyfotografovat.
Momentka s lampou.

Zamířili jsme opět k Berušce, protože začalo tak trochu foukat a nebyli jsme si jistí, jestli nebude lepší se na cestu vzhůru k rozhledně přiobléct. Poslechli jsme a později jsme děkovali, protože na Výhonu se ženili čerti větrní, foukalo tam opravdu mocně. U Penny jsme se zastavili na občerstvení v podobě kávy, s čoudícími a kávou vonícími kalíšky jsme se vydali k řece, ke Svratce. Potřeba zvěčnit si technickou památku, židlochovický silniční zavěšený most, si žádala ukojení. 🙂 

Zavěšený most přes Svratku v Židlochovicích.

Kolem nové budovy městského úřadu jsme dokráčeli k mostu, přešli jsme po něm Svratku a zamířili jsme si to náměstím Míru (příhodný název pro bulvár jako střižený z dob socialismu). Platanová alej, táhnoucí se po obou stranách přes celé náměstí, měla prapodivně zastřižené koruny. Někdo asi dal pokyn k mohutné revitalizaci, korunu místu to dodávalo více než dobře. V jedné cukrárně na náměstí jsme si skočili pro zmrzlinu, abychom si s pocitem kornoutů v rukách uvědomili, že je to opět tady. Zmrzlinová sezóna.. Óóó jak tohle milujeme.. Na konci náměstí Míru stála stará radnice s parádními slunečními hodinami.

Stará židlochovická radnice. Novější je vystavená dole u řeky.
Sluneční hodiny na staré radnici. Fungovaly přesně.

Zjistili jsme, že již fakticky jdeme po zelené, která nás měla dovést až k rozhledně. Nahoru jsme se ještě nevydali, neboť jsme se šli podívat na další místní památky: na židlochovickou zvonici a na kostel Povýšení sv. Kříže. Odbočka z trasy nebyla vůbec marná, momenty před kostelem na schodišti byly kouzelné.

Schodiště se sochami vedoucí ke kostelu Povýšení sv. Kříže. Madlenka posílá pozdrav.
Záběr na sochy velebící schodiště před kostelem Povýšení sv.Kříže.

Vrátili jsme se zpátky na trasu zelené značky a započali jsme s výstupem na vrchol Výhonu. Již odsud byly nádherné výhledy. Často jsme se zastavovali, vzduch se přeci jen ohřál a naše těla též. Lehce šimravé vtípky na téma Výhonu nám okrášlily a zpříjemnily cestu vzhůru. Na jedné směrové cedulce k rozhledně byl nad posledním n naškrábán háček, což svědčí o tom, že nejsme první a určitě ani poslední, kdo lechtivě vtipkoval cestou nahoru. Vzpomínka na rozhlednu poblíž Petrovic u Sedlčan, kde jsme byli loni na dovolené, to vše jen podtrhla. Rozhledna se totiž jmenuje Kuníček, což hravá a veselá mysl přidáním jednoho písmenka upravila do podoby, která odpovídala šimravému tématu. Prostě byla cesta nahoru okořeněna erotickým nádechem. 🙂 Nejsme puritáni a k životu toto patří, náladu to ještě více rozveselilo. Život je fajn, když přestanete myslet na zbytečná omezení, když si ho vytváříte dle sebe a nedíváte se na to, jak na vás druzí pohlížejí. To totiž svědčí jen a pouze o nich, s vámi to nemá pranic společného. 

U studánky sv. Jána jsme na chvilku zastavili a poseděli jsme k nabrání sil na lavičce, která je zde pro poutníky znavené výstupem nainstalována. Je tam krásně, příjemné energie, vysoké koruny stromů, jejichž větve se ohýbali pod náporem větru, ptáčci zpívali a okolo prázdno, po cestě zrovna nikdo nahoru nešel. Dlouho jsme ale neseděli, to bychom se již také nemuseli zvednout, vstali jsme a pokračovali ve výstupu. Socha sv. Jana Nepomuckého nám kynula na cestu. Netrvalo dlouho a dostali jsme se k místu, kde se krajina otevřela a spatřili jsme i samotnou rozhlednu. Bylo nám blaze, i přes výstup, i přes teplo, i přes vítr, který sílil.

Kousek od rozhledny Akátová věž na Výhonu.

Tím, jak jsme vstoupili do volnějšího prostoru, se otevřeli i výhledy do krajiny všude okolo nás. Jeden by skoro řekl, že ani nebylo třeba nějaké rozhledny. Otáčeli jsme se všemi směry a kochali se božstvím Přírody, božstvím Života a božstvím Přítomného okamžiku. 

Výhled na krajinu ještě z cesty na rozhlednu. Jen kousek od ní.

Rozhledna Akátová věž již byla na dosah, poslední kroky k ní byly vyšlápnuty a před námi první kroky po schodech do výšin. Máme zvláštní štěstí, přijdeme k místu, kde chceme po svém strávit naši chvilku (něco jako pár minut slávy) 🙂 a ve velké většině případů nám to také vyjde. Může tam být klidně mračno lidí, v daný okamžik ztratí zájem o lokalitu a někde okolo postávají, abychom si my mohli v klidu postát ve svém tichu a vnímat jen srdcem. Lidé, jste moc milí, že nám to takto dopřáváte, děkujeme. Naše chvilky jsou krátké, přesto krásné. Stejně jako lidé nám dají šanci, my zase uvolníme místo a dáme šanci pro svou chvilku druhým.

Rozhledna Akátová věž na Výhonu pěkně zblízka.
Vzhůru na rozhlednu.. Je to jen 76 schodů, tak klusej za mnou.. 😉

Madlenka nelenila a byla skoro v půlce výstupu, zatímco já dole rozjímal. Vesele mě pobídla a já klusal za láskou. Co to je 76 schodů, že? Lehce zadýchán se vynořuji nahoře za Madlenkou a wauuu, to je nádhera.. Ale co to? Věž se celá hýbe. Vítr zde fučí a svým náporem si říká, kdo mi to tu postavil do cesty? Přísahám, že byl vítr tak silný, že se rozhledna kývala. Nezvyklý pocit. Za ty pohledy do krajiny to ovšem rozhodně stálo. Dívat se na Pálavu nebo na domov-Brno z kývající se rozhledny, kdy se to jednomu poštěstí? 

Pohled na Pálavu.
Pohled na Židlochovice.
A pohled na vzdálenější Brno. Na domov.

Madlenka, jak byla dříve nahoře, šupala zase dřívěji dolů. Já jsem ještě sledoval zásah kluků hasičů, kteří si to odněkud přivalili a uhasili požár trávy nedaleko (na fotce výhledu k Pálavě je vidět kouř z remízku, tam bylo ohnisko požáru, kde kluci hasili – byla to fofr akce, radost pohledět na tu profesionalitu a bleskový zásah). Vítr mě notně ošlehal a vlasy mi rozcuchal, tak jsem již také valil dolů. Děkujeme za nádherné pohledy na naše milá místa. 

Tak mě to na té rozhledně nějak rozcuchalo účes.. 😀

Stejnou cestou jsme se vraceli dolů, do Židlochovic. Otevřeli se nám tak, bez otáčení, pohledy, které jsme měli cestou nahoru za našimi zády. U studánky sv.Jána na lavičce jsme znovu zakotvili, tentokrát na sváču, no i kvůli rozjímání, když někam jdeme, nemáme potřebu pospíchat. Vždy to nějak časově vyjde, nejsme otroky času, jsme tvůrci svého života. 

Jedno foto s Honzíkem.. Já u sochy sv. Jana Nepomuckého.

Na nedaleké informační tabuli o přírodním parku Výhon jsem si přečetl, že celé místo je významnou entomologickou lokalitou. Vyskytuje se zde náš největší motýl – martináč hrušňový (Saturnia pyri). Mé srdce, odkojené entomologií, zaplesalo radostí. O to více, když již vím, že hlavní láska k entomologii nespočívá v krabicích s vypreparovaným hmyzem, nýbrž v tom, že se třeba právě kriticky ohrožený druh motýla znovu uchytí a usadí v přirozené lokality, kde létá, žije, plodí nové generace, je potěchou a ozdobou krajiny. Vyfotit nebo namalovat si ho na památku nebo do sbírky můžeme vždycky. Lepší se dívat na živého motýla v přírodě, než na vyschlé a napíchnuté imago v zasklené krabici. 

Náš největší motýl – martináč hrušňový (Saturnia pyri). Vyskytuje se i na Výhonu.

Bylo krásně, bylo nádherně na Výhonu, naše napapané schránky se rozhodli, že vyrazíme dál. Cesta ubíhala v poklidu a příjemně. Vyfoukané pocity již odezněly, vystřídaly je příjemné pocity, když žijete něco, co vás baví. Netrvalo dlouho a první domečky Židlochovic nás opět přivítaly, skoro jako by se ani nerozloučily cestou nahoru. 

Něžná a voňavá krása jarních dnů.

U jednoho rodinného domku vedle zvonice jsme se pokochali krásně rozkvetlým keřem, vůně jeho květů se nesla do okolí. Přilákala i nás, museli jsme si přivonět. Na náměstí Míru jsme si prošli slavobránou, kterou zde mají jako přístřešek pro lavičky, byly tam dvě a pod každou se mé rty něžně dotkly Majdiných. Také se rádi líbáte? Bože, já ano, miluji ten dotek, horkost, něžnost i vůni Majdiných rtů. Jak to jde, neváhám a na milion způsobů svou Ženu líbám. Je to požehnání. Je to Dar. Je to Láska. 

Poslední pohledy na Svratku z mostu, Beruška nikam bez nás neodjela, tak jsme do ní nasedli, uvelebili se a hurráá z krásného výletu domů, do Brna, jsme valili. Věděli jsme, že nás brzy čekají další toulky, naplánovány byly ještě dvě v průběhu jednoho jediného týdne. O tom v dalších příbězích.. Ahoj. 

 

Mohlo by se vám také líbit: