zámku to byl již jen kousek. Před bránou jsem se zbavil slupek a neohroženě jsem vkročil dovnitř. Paní, co tam seděla, jsem poprosil, jestli se můžeme jít podívat dovnitř. Chtěla jména, tak Madlenka pohotově odpověděla:„Maškovi,“ a mohli jsme dovnitř.

No nemají to tu ti důchodci hezké?

I tady se to změnilo. Marně jsem hledal krtečka, u kterého jsem se fotil (Madlenka mi ho potom našla na druhé straně, když jsme se vraceli).

Krteček mezi houbami.. Kos na vše dohlíží. Já fotím. 😉 Jsem rád, že jsem tě našel, kamaráde.. Tedy Madlenka tě našla.. 🙂

V zámecké zahradě bylo ještě zazimováno, růže byly přikryty větvemi jehličnanů. Na lavičku, která tam byla jako kochací, svítilo krásně sluníčko.

Pohled ze zámecké zahrady na Černou Horu.
Zámek, socha a Madlenka.. 😉

První si sedla Majda, já ju následoval. Pauza na sváču byla jasná. Bylo tam nádherně. Koupat se v záplavě hřejivých slunečních paprsků o prvním březnovém víkendu se jen tak nepoštěstí. Prostě se to přihodí. Užili jsme si dosyta. Všemi smysli. A děkovali náhodě, která neexistuje.

První letošní lavička na relax. Jasná chvilka na sváču. Jupíí.. Sluníčko se snažilo, bylo tam moc příjemně.
To jsem z toho jelen. Ty taky? Já jo..

Ze zámku jsme se vydali ještě o něco výše ke kapli sv. Rodiny. Pohodlná cesta lesíkem uběhla rychle. I tohle místo má své kouzlo, byli jsme rádi, že jsme se vydali i tam. I samo nebe nám nad hlavami dalo znamení, že láska je všechno.

Mráček v podobě srdíčka nad kaplí sv. Rodiny.
Vidlička nejmenovaného obra.

Zpátky do Černé Hory jsme se vrátili po křížové cestě. Čtrnáct zastavení a čtrnáct vzrostlých a krásných lip. Ano, ke každému zastavení kdysi zasadili i po jedné lípě. Děkujeme neznámé dušičce za tento nápad, dnes se máme čím pokochat.

Jedno ze zastavení křížové cesty.. Srdíčko-Madlenka pod tajemnou lípou.

Po Svitavské jsme se vrátili do Černé Hory a cestou jsme to vzali přes místní pivovar, který je jeden z nejstarších v naší zemi. V prodejně, která patří k pivovaru, jsme si koupili na ochutnávku pár piv. Stejně jako naposledy. Paní, která tam prodávala, byla milá. Popovídali jsme si i o EET, mimo jiné, neb jsme viděli, jak zápasí s EET pokladnou.

Moc se tu neopij, hlídáme to tady, jsme strážci černohorského pivovaru. Dám na Vaši radu, páni strážci.. 🙂

S pivním pokladem jsme zamířili k Berušce, u auta jsme přemýšleli, co dál. Nějak se nám nechtělo ještě domů. Jeden pohled do mapy a bylo jasno. Dnes nám prostě vše vychází tak nějak samo. Jen 3 km od Černé Hory je obec Žernovník, kde si pro nás připravili lákadlo v podobě rozhledny. Již jednou jsme ju měli v merku, když jsme se vraceli z Lysic, tenkrát nás ovšem zlákali Býkovice a procházka po krásném okolí. Onehdy to nevyšlo, dnes jsme příležitost využili. Nasedli jsme do auta a vyrazili.

Cestička k rozhledně Žernovník.

Kousek od Žernovníka nás překvapilo mohutné stoupání, které se nám postavilo do cesty. Krajina v okolí Brna rozhodně není plackou.. Tak jsme se do obce Kerndlových prostě vyškrábali. Rozhlednu jsme spatřili vzápětí. Zaparkovali jsme a první, co nás přivítalo v Žernovníku, když jsme vylezli ven, bylo velmi čerstvé větrno. Čerstvé větrno se záhy změnilo na „vichřično“. Připadali jsme si jako v jiném světě. Jen tři kilometry rozdíl a taková změna. Nelitovali jsme. Výhledy, které se nám rozprostřely, byly magické. K rozhledně jsme se dostali snadno. Nahoře jsme ovšem dlouho nevydrželi, protože jestli dole foukalo fest, tak nahoře fičelo jako o život. Takřka ani fotit se nedalo. Bavili jsme se dobře. Chvilku jsme se ještě pokochali a šup dolů.

V uších zaléhalo, oči slzely, vítr se do nás mocně opíral, výhledy nám ovšem nezkazil. Žernovník jako na dlani a zámek Černá Hora nedaleko..

Od větru jsme si odpočinuli až schovaní v berušce. Byli jsme spokojení. Užili jsme si nádherný den, prožívali jsme prosté štěstí v jedinečném přítomném okamžiku.

V Žernovníku jsme spatřili i tohoto krasavce.. Řidič nepřibrzdil, aby ho mohla pohotová Majda vyfotit.. Asi měl naspěch. 😉 Tak šťastnou cestu..

Vrátili jsme se zpátky do Černé Hory, odkud jsme se opět napojili na 43 a pádili jsme zpátky k Brnu. I tentokrát nás překvapila dýmající síla, již plně zvládnutá kluky hasiči, někdo další si asi vzal vzor z těch v Lipůvce a vypaloval trávu, až to nezvládl a málem vypálil i dědinu. Opět jsme měli klidnou cestu, domů jsme dojeli šťastně a bez problémů. Večer jsme si vylepšili ochutnávkou piva z Černé Hory, když jsme se dívali na krásný film S láskou, Rosie. Krásný den.. Děkujeme.. ♥

PS: Naposledy jsem si stěžoval, že mi novou verzí WordPressu změnili formátování textu. Musím si sypat popel na hlavu, jelikož jsem nepoužíval formátování na střed, ale formátování do bloku. V textovém editoru mi toto tlačítko prostě schovali, ale klávesová zkratka funguje, tak hurá. Upravil jsem i vyprávění o cestě do přírodního parku Říčky. Vyzkoušel jsem i tlačítko na rozdělení stránky, čehož jsem si předtím také nikdy nevšiml. Příjemné čtení.. 

 

Mohlo by se vám také líbit: