Existuje síla, která má tu moc zastavit všechny války našeho světa?

Před necelým týdnem jsem napsal článek „Kdo tahá za nitky našich životů?“ , ve kterém jsem poukazoval na rozdíl mezi člověkem, který žije v režimu oběti, a člověkem, který žije v režimu tvůrce. Dnešním článkem hodlám navázat na ten předchozí. Co myslíte, který z těchto dvou bude častěji s něčím bojovat, něčemu vzdorovat, ať jen v sobě nebo i navenek? Bojovat mohou samozřejmě oba dva, ale daleko pravděpodobnější to bude o člověka, který je v režimu oběti. Tento člověk je svým vnitřním nastavením přímo veden k tomu, aby často ventilovat svou frustraci, svůj hněv a vztek, k vnějším činitelům, v tomto případě nejčastěji proti druhým lidem. Takový člověk neumí přijmout osobní zodpovědnost za svůj život, za sebe a za své činy, tudíž není ani schopen pochopit, že vše, co se mu děje, sám zasel. Ano, co si zasadíme, to také sklidíme. Myšlenky, slova nebo skutky či činy, tímto vším tvoříme to, co se nám děje, co se nás dotýká. Taková sklizeň může přijít i v dobách, kdy již jeden dávno zapomněl, co to někdy v minulosti zasel za semínka. Není schopen dohledat souvislosti a příčiny, což vede k velké nespokojenosti a domnělým křivdám a nespravedlnostem. Nešťastný člověk neznalý tohoto univerzálního vesmírného zákona potom svou křivdu velmi často obrací proti všem okolo sebe. Je v podstatě jedno, jestli je to proti partnerovi, rodičům, zaměstnavateli nebo státu. Tímto pohledem ven však svůj klid a rozhřešení nikdy nenajde. Může též narazit, a velmi často se to stává, na člověka, kterého nařkl ze svých problémů, jenž je na tom podobně jako on, živořícího v režimu oběti. Jiskra konfliktu je potom snadno zažehnuta a tato jiskra nezřídka přerůstá do nevraživých bitev. Najdou se i lidé, kteří si svou pomstychtivost vezmou sebou do hrobu, ani v momentu smrti nedojdou klidu. Když to napíši nadneseně, co je potom skutečný pětiletý válečný konflikt proti tomuto celoživotnímu běsnění? Možná jsem to malinko přehnal, možná dost, v takové válce přeci zemřou tisíce, sta tisíce, až miliony lidí, města lehají popelem a vše je takovou válkou ničeno. Jenže i vnitřní konflikty člověka, které nezvládne a ventiluje je ven (do rodiny, do sousedských vztahů, do kolektivu v práci) přinášejí spoustu utrpení a i ony jsou schopny přinést oběti nejvyšší, tedy na životech.. Je to málo? Život je přeci život. Je to to nejvzácnější, co se nám může dostat. A jak s ním zacházíme? Navíc, bude to možná znít drsně (pravda někdy taková umí být), ale takřka bez výjimky všechny válečné konflikty v dějinách lidstva byly způsobeny vnitřním bojem člověka, které dotyční nezvládli. Jsou dostatečně dobře známi i případy, kdy na ohromný válečný požár, na jeho rozpoutání, stačil dokonce jediný takový člověk. Ono to vlastně není náhodou, protože vše začíná u nás, u jedince. A vše tam také končí. U mě, u tebe, u kohokoli dalšího.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se v předchozím článku sám sebe ptal, jestli nějak lze rozpoznat, kdy se z člověka stane tvůrce svého života. V textu jsem toho vypsal docela dost, možná jsem zapomněl na jednu podstatnou záležitost. Člověk-oběť napadá, obviňuje a útočí, stačí i malichernost, vše si bere hned osobně. Člověk-tvůrce je nad věcí, slova ani skutky druhých se ho nedotknou, nebere si osobně nic (k tomu vede dlouhá cesta). Řeší pouze sebe, je zodpovědný za svůj život, ostatní životy nechává na druhých. Jeho doménou je podpora druhým. Sebeobětováním se pro druhé, jak je to běžné u člověka žijícího v oběti, to rozhodně nebude. Osobním příkladem, slovem, skutkem, motivací, tím, že tu je, takový jaký je. V druhých hledá jejich potenciál. Takový člověk se dostává k poslední bitvě a válce svého života, stává se pokojným bojovníkem. Je soupeřem sám sobě. Tahle válka je jiná. Nevede ke zničení. Vede k životu. K vyřešení sebe sama. K poznání sebe sama. V záhlaví těchto webových stránek pod jejich názvem mám napsánu jednu krátkou větu:

„Poznej sám sebe, poznáš tím vše.“

Není tam náhodou, je to velmi silná, působivá a motivující věta. Popisuje onu sílu, která je schopna a má tu moc, zastavit všechny ostatní konflikty tohoto světa. Vnitřní i vnější. Tudíž i veškeré války a násilí. Poznáním sebe totiž poznáš i to, že není komu ubližovat, protože jsme všichni stejní. Přijde pochopení a změna. Tohle pochopení v minulých dobách vzklíčilo v srdcích velkého počtu lidí, nikdy to ale nestačilo na celkovou změnu vědomí lidstva. Lidstvu byla dána hádanka. Poznat, kde dělá neustále dokola chybu, proč po vstupu do Ráje přichází pád do Pekel. Ráj i Peklo byly v srdcích mnoha lidí někde venku. Ráj hledali všude možně, pekla se báli a svým strachem a způsoby života si ho vytvářeli. Přitom ani jedno v podstatě neexistuje. Vše si vytváříme sami. V nás samých. A z nás se to posléze zhmotňuje ven. Poznáním sebe, tou poslední „válkou“, kterou každý musí projít sám za sebe, je smazán Ráj i Peklo. Zůstane Život, onen původní Dar. A člověk ho začne vnímat jako skutečný Dar, žije ho, je jím. Je život ráj? Je peklo? Ne, život je jen život. Dar.. Vzpomínáte?

 

Bojovník je člověk, který se účastní bitvy. Je to voják, válečník. Každý bojovník s něčím válčí. V našem světě známe válku jako výron násilí a agrese proti druhým. Ať stojí strana proti straně nebo národ proti národu, válka má být řešením konfliktu; ve skutečnosti je sama tím největším konfliktem. Zabíjení plodí zase jen další zabíjení. Porážka vyvolává touhu po odplatě a mstivé vzpouře. Válka, jak ji známe my, neřeší dlouhodobě nic. Existuje ale i jiný druh války, který mění lidské chování. Kdyby každý muž a každá žena dali přednost tomuto druhu války, při níž neteče krev a lidé neumírají, mezinárodní agrese by pro nás byla něčím nepředstavitelným. Jsou mysli, které se zaměřují dovnitř, aby bojovali s vlastními vžitými názory a soudy. Jsou mysli, které obrátí svůj zrak dovnitř, prohlédnou a pak se rozhodnou vést tuto válku – „poslední“ válku.

Duchovní bojovník je výjimečný tvor. Ve válce rozhodují zbraně; a není těžké pochopit, že zbraněmi, jimiž porážíme sami sebe i druhé, jsou slova. Nemusejí být ani vyřčena, aby měla drtivý dopad. Stačí si je jen pomyslet. Slova se spojují v názory, které se pak producírují za humny naší mysli, šíří pochybnosti a vyvolávají spory. Sbírají hlasy na podporu společné věci – přesvědčení. Přesvědčení sdílená společenstvím nabývají statusu pravdy. Nevědomý střet myšlenek přerůstá ve válku proti lidem. Myšlenkovou válku přitom může vést – vítězně – každý z nás sám v sobě.

Myšlení a vynalézavost jsou zázračnými lidskými schopnostmi; když se ale myšlenky sváří a válčí spolu, je v ohrožení zdravý rozum. Představte si, že by všichni lidé trpěli nějakou viditelnou chorobou, například akutní vyrážkou. Kdyby měl každý člověk na Zemi celé tělo poseté mokvajícími, krvácejícími boláky, mohli bychom oprávněně tvrdit, že lidstvo je nemocné. Rány, jimiž je poseta lidská mysl, sice nejsou vidět, jsou ale dost reálné a početné na to, abychom mohli právem pochybovat o duševním zdraví lidstva. Dětská traumata a zklamání nepřestávají mrzačit jinak zdravé dospělé. Vina, stud a neustálé sebeobviňování dělají z lidí oběti. Věčná kritika je činí bezcitnými a ukřivděnost v nich živí chronický hněv. 

Všechny politické a kulturní války začínají v mysli jednotlivce – a žádná mysl nechce být sama. Vrána k vráně sedá. Výbuchy agrese začínají nejčastěji v teple rodinného krbu, kde se vznítí myšlenka, která zažehne debatu, a ta nakonec přeroste v bojový pokřik. Duševní zranění se přenášejí z člověka na člověka, až znetvoří celé masy. Poraněná mysl přitom často nebývá poraněná tak vážně, jak by si ráda myslela.

„Nic není buď dobré, nebo zlé. Myšlení dělá věci dobrými, nebo zlými.“ Nevím, jestli Shakespeare věřil tomu, co psal, ale mohl zajít i dál. Nic není dobré, zlé, správné nebo špatné. Rodiče a učitelé po nás chtějí, abychom reagovali podle jejich představ dobra a zla, a my jsme pak spoutáni jejich pravidly. Abychom mohli svobodně prožívat a vnímat, musíme tyto hranice prolomit. Abychom reagovali přirozeně, musíme se zbavit názorů. Nezáleží na tom, jestli je něco správné, nebo špatné, jestli je někdo hodný, nebo zlý. Něco zkrátka je. Někdo je.

Všechno je. Život je. Ty jsi. Já jsem. Můžeme si vybrat, jestli se přidáme ke snu někoho jiného, nebo se od něj odvrátíme, nic nás ale nenutí ho soudit. „Co jsem?“ zeptal jsem se jednou sám sebe. Nevím a nikdy to vědět nebudu. Nemám na sebe názor, třebaže všichni ostatní ho, zdá se, mají. Lidé si vytvářejí názory a vynášejí soudy, které nemají nic společného s Miguelem a jeho snem. Přesto v jejich představách existuju. Myslí si, že chápou pohnutky, jež hýbou myšlenkami druhých, a pocity, které žijí v jejich srdcích. Jejich sny jsou plné imaginárních přátel a nepřátel, a přitom ze všech postav svého příběhu mohou chápat a změnit pouze jednu – hlavního hrdinu. Každý člověk může sledovat sám sebe, slyšet sám sebe a měnit to, co vidí – ne proto, že vidí chyby, ale proto, že vidí neomezené možnosti.

TOLTÉCKÉ UMĚNÍ ŽIVOTA A SMRTI  –  DON MIGUEL RUIZ

 

Existuje tedy mocná síla, která je schopna zastavit veškeré konflikty, tedy i války? Ano, existuje. Tou mocnou silou je změna sebe samého. Aha.. Tak to se nikdy asi nic nezmění. Omyl, změní.. Změň sebe a o druhé se nestarej. Zaměř se v tomto jen na sebe. Druhým nechej jejich prostor. Dej jim čas. Tím klíčem je zaměření se na sebe. Řešit jen a pouze sebe. Tam vše začíná i končí. Stačí si to jen uvědomit a konat. Znáte údajně vyvrácený fenomén sté opice? Jeden jediný člověk celé toto naše divadlo zvrátí. A pošle směrem k poznání nového vědomí celého lidstva.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.