Kdo tahá za nitky našich životů?

Při našich procházkách do oblíbeného lesoparku Akátky pravidelně míjíme jednu z mnoha lamp veřejného osvětlení a já se u té lampy musím vždy lehce pousmát. Někdy pobaveně, někdy lehce ironicky. Důvod? Na této lampě je nálepka, která zvědavému člověku odhaluje krátký textový vzkaz.

„Cikáni nemůžou za vaše posraný životy.“

Tajemný vzkaz? Ne, to se jen antifa.cz před nějakým časem snažila nastavit českým a moravským zemím jasné zrcadlo. Nechce se ani věřit, jak moc český člověk (a samozřejmě nejen on) poukazuje prstem při vlastních problémech na všechny a všechno kolem sebe. Stačí se ale lehce podat vzpomínkám, zavzpomínat na vlastní minulost a uvěřím rychle a snadno. My, co jsme prošli změnami ve vlastním vědomí, máme tohle též za sebou. Myslím si, že nějakým podílem se toto týká takřka každého člověka na této planetě. Zároveň musím poukázat na to, že, my Češi, jsme vynikající odborníci na vyhledávání viníků ve vnějším světě. Smutné na tom je to, že nám tato zaslepenost brání, abychom uspěli ve své přirozenosti, brání nám to stát se experty vlastních životů. Došlo to tak dalece, že mezi lidmi kolují už i vtipy na tuto neřest (což je na druhou stranu zase fajn, dělat si srandu sám ze sebe).

„Sejde se uprchlík, Rom, homosexuál, Řek, Žid a klimatická změna, aby si vylosovali, kdo může za posrané životy Čechů pro dnešní den.“

Kde se tohle v nás vzalo? Proč je tomu tak? Povedlo se nám po generace předávat zodpovědnost za vlastní životy do rukou druhých, až jsme zapomněli, proč a s jakým důvodem jsme přišli na tento svět. Život se zdá býti jaksi nalinkovaný celý dopředu, v každé lidské společnosti jsou jasně daná pravidla, co se smí a co se očekává. Vše je dopředu vytvořeno, osud si pohrává s celými kraji i zeměmi. Úspěch  nebo totální kolaps, ničemu se nejde dobře vyhnout. Chtělo by se říct, že někdo má štěstí, kam a kde se narodí. Někdo má výhody v mužském těle, pro druhého je výhodnější narodit se jako žena. Existuje něco jako šťastnější krajiny, stát nebo celkově místo na naší nádherné Zemi? A prstem již míříme na země, kde se válčí, kde je hlad, nedostatek vody i jídla, špína, běs a hrůza.  Tam to tedy není ani náhodou.. Zároveň však ironicky dodáváme, že nikde na světě není horších politiků, zaměstnavatelů, nikde jinde se nežije tak blbě, jako právě u nás, v našich českých a moravských kotlinách.. A vře to v nás a jsme schopni během okamžiku zapomenout, jaké myšlenky námi procházely chvilku předtím. Zatemnělá, ponížená, utrápená a ublížená mysl se ozve. Nemálo tomu pomáhá všeobecný pocit, že žijeme jen tady a teď. Ano, žijeme tady a teď (to je svatá pravda, jen je potřeba tento výrok správně uchopit a žít), ale pro velkou většinu to znamená jedno jediné. Život je jen jeden. Co si neurvu teď, nebudu mít nikdy. Proč se zamýšlet nad tím, co tropím se svým životem, co dělám sobě, svému tělu, co dělám jiným, svému okolí, přírodě, když jsem tady jen jednou? Člověk takto smýšlející to opravdu v životě nemá jednoduché. A nemá to jednoduché ani nikdo v jeho okolí. Přesně takový člověk je dostatečně vhodnou půdou pro zasetá semínka strachu a ovládání, která jsou zde připravena. Podobné pasti jsou nastražené na všech úrovních, na materiálních od lidí, kteří si to sem přišli jednou užít s vidinami pořádných a lehce nabitých zisků za každou cenu. Na duchovní úrovni, kdy se hraje o naši energii, i o naše duše. Takový člověk se lehce stane obětí. Stínem sama sebe. A vlastně i obětí sama sebe. V negativní atmosféře dnešních dnů se tomu téměř ani nelze divit. Divit se bude člověk sám, jakmile prohlédne, znovuzrodí se a získá nový úhel pohledu na svůj život i na celý svět. Mě osobně těší to, že vzestup těchto lidských znovuzrození nabývá každým dnem na síle.

Člověk, který je obětí, nemá úctu před svým životem. Zodpovědnost za sebe sama je maximálně výčtem příkazů a doporučení, co je třeba dělat. Štěstí takový člověk hledá v materii okolo sebe, ve vzdělání, v titulech, v hromadění hmotných statků všeho druhu. Buduje si rodiny, kde vládne podmíněná láska, protože nedokáže vydržet sám se sebou. Zaměří se buď na výkon, nebo se po hlavě vrhne do závislostí všech možných druhů. Skutečný život je odložen na až.. K tělu se chová způsobem, dokud je mladé a neopotřebované, vyždímám z něj maximum.  Jeho pocit štěstí je neustále něčím ohrožován. Tolik by chtěl jen šťastně žít. Problémy, které přicházejí, mu házejí klacky pod nohy a staví do cesty velké a nepřekonatelné zdi. Od toho je již jen krůček k tomu obvinit celý svět z vlastních neúspěchů. Toto se děje člověku již v dětských letech, protože žije a vyrůstá v rodinách, kdy je tento model předáván z generace na generaci, tak jak byl kdysi přijat předky. Role oběti patří často kompletně celým rodinám. Jelikož je rodina základem státu, státy s rodinami obětí se samy stávají státy v oběti. Takové státy mají potom již velmi blízko k tomu, aby rozhořčeně poukázaly prstem na okolní státy vyhrožujíc přitom válečnými prostředky. Zde malinko poukazuji na skutečnost, že s naší státností to zase nebude tak horké v tomto negativním měřítku. Nemyslíte? Člověk-oběť svou tvůrčí, duchovní složku vkládá do strachů, svou pozornost zaměřuje na aspekty a události, kterých se bojí a které nechce. Je skoro nemožné takovému člověku předat vzkaz, že to, čemu věnuje pozornost, k sobě přitahuje. A to roste a sílí podpořené strachem a právě vloženou pozorností. Smutné je, když je takový člověk veden k všeobecné informovanosti tím, aby sledoval, co se mihne tiskem, televizí a internetovým bulvárem. Tato informovanost vede jen a pouze k zaměření pozornosti na to, co takový člověk v životě nechce. Je to tak prostě připraveno a nejednoho člověka tyto pasti připravily o samovolné a čisté štěstí a lásku ze života.

„Překážky se stavějí do cesty obyčejným lidem proto, aby z nich stali lidé neobyčejní.“

Paul Jeffers

Člověk-oběť vlastně nechce být obětí, ovšem snahami o to jí nebýt, se tento člověk připravuje o jediné, o co usiluje a co mu zbývá, o pozornost. Nedostává se mu ji, podobně jako politování či pohlazení. Tak zase rychle vklouzne do staré a dobře známé role, kde má všeho svého dostatek. Nějakou tu přivolanou pohromu, nehodu či neštěstí jednou za čas už přežije (odtrpí). Ostatně v podobně nastavené společnosti rychle najde své spřízněné hlasy u jiných obětí. Společné ukazování prstem na domnělé viníky, klevety a zloba bují vesele (nevesele) dál. Člověk-oběť si nevzpomene na sílu svého ducha, který mu marně našeptává, že má v sobě dostatek sil, aby převzal kormidlo svého života. Převzít zodpovědnost za svůj život totiž vyžaduje značné úsilí a velikou odvahu. A ta člověku žijícímu pod taktovkou strachu pochopitelně chybí. Těžko bude takový člověk brát svůj život za dar, když o své drahocenné bytí musí tolik bojovat a tolik se nadřít pro své chvilky „štěstí“.

Je silně individuální, kdy takovému člověku dojdou síly a ochota takto vzdorovat životu. Někdo takto celé žití vzdá i dopředu, druhý ho samým odkládáním na později nestihne ani cítit. Nejčastěji se člověku do cesty postaví takový problém, jehož překonání ho přivede k částečnému nebo celkovému kolapsu vědomí, těla, případně i obojího. Najdou se i výjimky, které svůj směr naleznou přirozenou životní cestou, to jsou většinou ti, co mají již své odžito a jsou zde takříkajíc za odměnu. To ale dokáže vidět a cítit až člověk, který se stane sám sebou. Lidská oběť v této výhodě druhých vidí samé nekalosti, jelikož on sám pro sebe nic nemůže, spíše nechce, udělat.

Jak se vlastně pozná, že člověk nežije jako oběť? Čím se člověk stává, když nežije v roli oběti?

Těžko říct, jestli to lze nějak správně poznat. Spousta dnešních lidí, i těch naoko šťastných, má nasazeno spoustu masek, dle svých potřeb. Člověk, který překročí svůj stín a opustí roli oběti, se velmi rychle stane tvůrcem vlastního života a majákem pro ostatní. Všechny své masky odloží a začne žít v pravdě. Svým způsobem to vlastně poznat lze. Vycítit. Člověk-tvůrce svého života převezme za svůj život zodpovědnost. Převezme nitky svého života do vlastních rukou. Takový člověk si uvědomí svůj nekonečný potenciál a ohromnou moc své mysli. Tuto moc a sílu použije na usměrnění vlastního života do podoby, jakou si vysní a posléze zrealizuje. Zapracuje na svých myšlenkách a přetaví je do hmotné podoby v této realitě. Zjistí, že není nic, co by bránilo jakémukoliv snu. To může jen a pouze on sám. Neznamená to, že bezhlavě opustí vše staré a nefunkční. Dokáže v sobě nalézt takovou léčivou sílu, která mu pomůže přenést vnitřní klid a vyrovnanost i do míst a okamžiků, kde mu dříve nebylo do smíchu. Vnější faktory, které naoko ubližovaly, se rozplynou, ziskem osobní svobody, vyléčením sebe sama, převáží to, co si nese ve svém nitru. Takový člověk najde ohromný respekt a úctu k životu a to nejen vlastnímu. Snadno objeví a naváže na svůj potenciál a ve svém oboru se trpělivě učí a získává mistrovství, které s láskou a umem předává sobě i všem ostatním. Svůj život opravdu žije tady a teď, se vším, co jen dokáže přinést. V dobrém i ve zlém. Není pasivní, jeho život je aktivní, ale nežene se bezhlavě stále vpřed za dalším a přitom ničím. Dokáže se zastavit a vypnout, když je potřeba. To dokáže velmi dobře vycítit, neboť signálům svého těla se naučil rozumět. Tělo je chrámem pro jeho duši, a tak se k němu i chová. S citem a láskou. Má se rád. Nedopustí, aby se vydal po stezce, která je jeho duši nepříjemná. Dokáže, a také to rád vyhledává, být dlouhé okamžiky sám. Nemá v sobě prázdnotu, kterou potřebuje zaplácnout druhým člověkem, partnerem a rodinou. Rodiny, které takový člověk vytvoří, jsou oázou klidu, míru, bezpodmínečné lásky a respektu k druhým. Problémy, které se prostě nevyhýbají nikomu, přijímá jako možnosti k růstu. Netouží po šťastném životě, on ho prostě žije, on jím je. Takový člověk se stává svobodným a nezmanipulovatelným. Strachy jím nelomcují, nemá hrůzu ani ze smrti (proč také, že?). Ze svých chyb je schopen se poučit, nemá potřebu kohokoli obviňovat, ani za staré křivdy, protože odpustil. On svým prstem dokáže ukázat na správného původce, s klidným svědomím dokáže pohlédnout v zrcadle sám sobě do očí. Svým životem, svým osobním příběhem léčí i okolí. Dává příklad, motivuje a povzbuzuje. Slovy míří přesně a zbytečně jimi neplýtvá. Zná totiž jejich moc, podobně jako moc myšlenek. Je si vědom toho, že svůj život si může posrat jedině on sám. A tomu se od srdce krásně zasměje. Ví, kdo tahá za nitky jeho života..

„Všechno co jsme, povstává v našich myšlenkách. Mluv a jednej s nečistou myslí, a bude tě následovat bolest. Hovoř a jednej s čistou myslí, a štěstí tě bude následovat jako stín.“ 

Buddha

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.