Moje milá smrti

Bližšímu setkání se smrtí se nevyhne nikdo z nás, naše smrtelnost je prostý fakt, se kterým musíme chtě nechtě počítat po celý život. Téma smrti je v naší společnosti stále poměrně velké tabu, o smrti se moc nepovídá, dělá se jakoby ani nebyla. Povídá-li se, tak šeptem a slovy, jejichž tón a vibrace vůbec neukazuje na přirozenost smrti. A když náhodou přeci jen navštíví naše řady, tak to má vždy tragickou příchuť. Punc něčeho, o co byste nechtěli ani zavadit, natož to prožít. Prožít smrt? Pojďme se na smrt podívat blíže. Vynechme nyní pohled na vlastní smrtelnost. Ano, jednoho dne, který leží tam někde za horizontem času, zemřeme. Potká to každého z nás, bez výjimky. Smrt se nás dotýká i z druhé ruky. Když zemře někdo blízký. Rodič, sourozenec, vlastní potomek, někdo další z rodiny, nebo třeba životní partner. Jakou příchuť potom smrt pro nás dostane? Jen pomyšlení na to, že by to mohlo přijít, dokáže způsobit v nitru člověka řádnou paseku.. A ono to jednoho dne opravdu přijde. Děje se to dnes a denně. A podobně jako naše vlastní smrt, které se nevyhneme, nevyhneme se ani tomuto. Ve svých čtyřiceti jedna letech již vím, jaké to je, podívat se takto zblízka smrti do očí. Tatínek i maminka odešli na druhý břeh. Táta před dlouhými 16 lety a u mamky to je 6 let. Smrt táty byla tragická, zastřelil se v práci. Mamka zemřela oslabená na kolaps plic po prodělané rakovině. Také žádná výhra. Na toto vás nikdo a nic nepřipraví. Dlouhé roky trvalo než jsem byl schopen připustit sám sobě, že táta prostě udělal to, pro co se rozhodl. Nevěřil jsem tomu. I smrt mamky byla šokem, protože to již vypadalo, že rakovinu úspěšně zdolala a bác, selžou plíce. Prostě to již nevydýchala. A náhle bylo na nás, potomcích, nejbližších pozůstalých, abychom to vydýchali. Nemohu mluvit za nikoho jiného než za sebe. Setkání se smrtí, kdy zemře někdo z blízkých milovaných, je ranou. Paradoxně jsem si smrt táty připustil, až když zemřela i mamka. Právě smrt mámy, její náruč, která byla pro mě  plná výčitek a zlosti na sebe sama, mi přinesla do života možnost pohlédnout na vše jiným úhlem pohledu. Pomohlo mi to přijmout i to, co udělal táta a otevřelo mi to oči takovým způsobem, abych mohl i na vlastní život pohlédnout jinak. Před šesti lety se nastartovala změna v mém životě, která mě z čirého materialismu a života bez víry přivedla do světa, kde se probudilo mé srdce a otevřela se vrátka návratu k sobě samému. K víře v sebe sama, k hluboké pokoře a vděčnosti před Přírodou a Bohem. Jakmile naleznete odpovědi na své otázky přímo v sobě, ve svém vlastním Božství, pochopíte mnohé. A nakonec se přestanete ptát. To, co ještě potřebujete znát, prostě přijde samo. Ve správnou chvíli, tak jak potřebujeme a jak jsme připraveni. Za sebe samé přijde i hluboké pochopení vlastní smrtelnosti. Nemalou měrou tomu přispívají právě i bližší setkání se smrtí z řad nejbližších. Přijde okamžik, kdy se smrt zjeví v plné síle, v tom okamžiku je pochopeno, že nenese nic tragického v sobě. Z hlediska celku, nedívaje se jako jednotlivec, se poodkryje hluboký smysl toho, co nás potkalo. A, i když toto poznání zůstane skryto, stejně jako samotný smysl toho, přeci jen se může stát, že se nekonečný smutek, žal a veliká bolest v nitru přemění na pochopení, klid a navede vás intuitivně k novým dveřím ve vašem životě, které vám již poznání hlubokého smyslu smrti přinesou.

Titulek tohoto článku nese název, kterým pojmenovala Veronika Hurdová svou knihu Moje milá smrti. Tuto knihu mohla napsat právě a jen kvůli (a díky) tomu, že zažila na vlastní kůži a duši setkání se smrtí milované osoby. Tragicky zemřel její manžel Honza. Ona zůstala na tomto světě s dcerkou Grétkou a synkem Mariánkem, v bříšku jí rostl tehdy ještě malinkatý Janek. Stalo se něco, právě to, co by nikdo z nás nechtěl. Veronice to přineslo nezměrné kvantum bolesti, žalu a slz. A přeci ji to nepoložilo a nepřimělo zahořknout a do konce svých dnů bloudit po tomto světě se srdcem plným zrady a zášti k Bohu. Podařilo se jí najít v tomto blízkém setkání se smrtí svého milovaného pochopení a odkrýt hluboký smysl toho, proč se to stalo. Veronika byla již před touto životní zkušeností se smrtí známou blogerkou a copywriterkou píšící blog Krkavčí matka. Kniha Moje milá smrti našla shodou okolností cestu i do našeho domova. Jak už to bývá, odpočívala a čekala na svůj okamžik. A ten přišel. Jednoho dne skončila v mých rukách a písmenka se počala skládati přímo do mého srdce. Chybí mi přečíst ještě několik posledních stránek, myslím si, že i tak již mohu napsat, co mi tato kniha přinesla. Především pocit hlubokého souznění, který brnká mocně na nedávno ještě skryté struny mé duše ladně ozvučujíce mé již klidné nitro písní, v jejímž textu beze slov je veliká radost a úleva, že smrt někdo další bere podobně jako já. Bez patosu, bez společenských konvencí (které jsou zde stejně jen na obtíž), beze strachu, bez hrůz a bez toho, aniž by ze smrti byla konečná do života pro pozůstalé. To, co Veronika přináší na stránkách knihy, se velmi podobá tomu, co blízké setkání se smrtí přineslo i mě samotnému. Nechtěla napsat knihu, kde bude vést lidi, kteří mají obdobnou zkušenost a radit jim, co dělat, aby nezahořkli. Napsala knihu, kde odkryla své poznání, aby poukázala na prostý fakt, že na smrt se dá dívat i jinak. Zcela jinak. Ne jako na tragédii, ale jako na Dar. Zní to šíleně a mnohým lidem, to šílené i bude připadat. Myslím si, že když si takový člověk sedne a přečte si její knihu bez zaujetí, s otevřeným srdcem, že pochopí. Ostatně je jasné, že si v žádném případě tímto počinem nehrála na vševědoucí a všem pozůstalým radící, jak to správně udělat, aby se smutek zmírnil a bolest brzy přešla. Takový návod ani existovat nemůže, protože kontakt se smrtí si každý prožije po svém. Za sebe mohu napsat, že kniha má ohromný léčivý a terapeutický účinek. Ke komu si má cestu najít, k tomu si ji najde. Komu nic dát nemůže, nezavadí o ni, případně ji odloží jako šílenost. A i to je správně. Každý máme svobodnou volbu, pro co se rozhodneme. Za což lze jen děkovat..

Hrůza není zemřít, hrůza je žít život bez smyslu.

U konce knihy Veronika rekapituluje to, co prožila v roce 2016 ve dvanácti bodech. To, co tam Veronika píše, odráží moudrost, pokoru a vděčnost její duše. Vnukla se mi myšlenka, abych titulky jednotlivých bodů použil na vlastní myšlenky, které mi automaticky během čtení přicházely. Nuže, zde jsou:

1/ Nejlepší průvodce životem je tvá intuice

Intuice, intuice a zase ta intuice.. Pro leckoho získalo toto slovo punc sprostoty. Ptám se proč? Naučit se dávat na vlastní rozhodnutí vyvěrající z hloubky naší duše cestou životem, je to nejlepší, co nás může potkat. Dát na to, co vy sami cítíte jako jediné správné v daný moment, byť by vás ostatní od toho zrazovali, je velmi osvobozující. Ano, žádá si to velké kvantum osobní odvahy. Jak jednou okusíte, nechcete již jinak. Intuice, pokud ji začnete používat, vás bezpečně povede životem. Neříkám že vždy bezbolestně, ale bezpečně rozhodně, neb i bolest slouží jen a jen k osobnímu růstu, pokud je správně uchopena. Kdybych před čtyřmi lety dal na dobře míněné rady, ať neblázním s tím stěhováním do neznáma z Jizerek do Brna za Madlenkou, propásl bych jedinečnou šanci jít za hlasem svého srdce, které říkalo, že konám správně. Ve spoustě následujících okamžicích přibyla další rozhodnutí takřka vždy na hraně zdravého rozumu, kdy onen hlásek ve mně říkal:„Udělej to, je to správné řešení.“ A měl pravdu. Vždy.

2/ Věci jsou jen věci

Nač se honit za majetkem? Za slávou? Za penězi? Má-li něco z toho přijít, stejně to přijde. Může to znít alibisticky, možná i slabošsky. Opak je pravdou. V okamžiku smrti si stejně nic hmotného s sebou do nového počátku nevezmeme, ani majetek, ani finanční bohatství. Bohatství duševní, práci na sobě samých, růst své duše.. to je již jiná káva. Právě a jen toto jde s námi dále. Co nás učí život zde na Zemi v materii? Žít v rovnováze, hmotné i duševní. Věci používat pro zjednodušení života, ale naučit se na nich nelpět. Technologie mají sloužit, ne nás vést k otroctví. Naučit se žít život prostý, hledat radost v každodenních okamžicích, hledět na svět srdcem, klidně i mávat pomyslnými andělskými křídly. Mít ovšem na zřeteli, že je potřeba také mít nohy pevně na zemi. Země je naše Matka, stojíme-li pevně na nohách, můžeme svou hlavu bez obav pozvedat k nebesům blíže k Otci. K Bohu. Neulétneme.

3/ Jen a pouze ty tvoříš svou realitu

Mnozí z nás podlehli tlaku zvenku, že se svým životem mnoho nenadělají. Chybí peníze, chybí vzdělání, chybí zázemí, chybí možnosti, chybí toho spoustu. Mnozí též vědí, že hodně z toho lze přeci jen uskutečnit. Ano, je to jedna z cest tvorby reality. Když vám řeknu, že třeba nemusíte dělat vůbec nic a přeci budete tvořit, jak to budete vnímat? Každé naše rozhodnutí, i ta, která neuděláme, tvoří náš život, píší naše životní příběhy. Pravda, hodně z toho podléhá vnějšímu vlivu. Pravdou také je, že podléhat nemusí. Realitu svého života, svých dnů, jak jimi procházíme, máme pevně ve svých rukách. Stačí si to jen uvědomit. A postavit se strachu. Již jen tímto krokem převezmete otěže svého života velkou měrou. Je tu jeden důležitý fakt, který musí být naším nitrem pochopen, aby to začalo fungovat. Připustit sám sobě, že vše, co se mi stalo, děje a stane, je plně v mé režii. To já sám jsem tvůrcem všeho toho, co mě potkalo, co se mi děje, i toho, co v příštích okamžicích zažiji. Nevěříte? Vzpomínám si, že mezi stěžejní okamžiky, kdy jsem začal procitat, patřilo to, že jsem přestal sledovat, co do mě hustily televizní i rádiové stanice. Vzápětí se přidalo to, že jsem přestal sledovat, co se do mě snažili narvat jiní lidé, ač to jistě takřka všichni mysleli v dobrém. V tichu, které přišlo, jsem totiž náhle uslyšel jiný hlas. Hlas svého nitra, své duše. Začne k vám promlouvat vnitřní pravda a vy začnete tuto pravdu i žít. Víte, člověk žijící ve strachu je manipulovatelný, lze ho dobře ovládat a právě to se také děje, pokud žijete ve strachu. Z čeho ale? Z vás samotných to pocházet nebude, s tím si můžete být jistí. Až uslyšíte hlas své duše, pochopíte, v jaké manipulaci jste žili a stanete se svobodnými. Pochopíte, v čem tkví výrok:„Jen a pouze ty tvoříš svou realitu.“, a vrhnete se celým srdcem do její tvorby.

4/ Nehodnoť a nesuď

Ze stejného důvodu, z jakého je mezi lidi zaséván strach, se nás cosi snaží přimět k tomu, aby se stalo naším neměnným pravidlem cokoliv a kohokoliv hodnotit. Velmi podobně je do nás již od dětského věku vštěpována soutěživost, opět v čemkoliv, meze se nekladou. To nepřímo vede k tomu, že jsme učeni nejen hodnotit, ale i soudit. Proč si myslíte, že jsou tak populární kolektivní sporty? Určitě mnozí z vás máte rádi fotbal nebo hokej.. Již v dobách antického Říma vládci dávali lidem chléb a hry. Chléb, aby nezemřeli hladem (a mohli sloužit) a hry, aby měli, co hodnotit a koho soudit. Aby kolektivně ve velkém odevzdávali tolik cennou vlastní energii (kterou by jinak používali pro tvorbu vlastní reality) v amfiteátrech. Dnes se toto děje na stadionech. Všimli jste si někdy, vy všímavější, jak emotivně z lidí doslova tryská energie z hlediště, když sledují fotbalový nebo hokejový zápas? Lidé si mysleli, jak se při hrách baví, jak skvělé vůdce mají, ani za mák jim nedocházelo, jak je jejich energie zneužívána. A nedochází to lidem ani dnes. To ale již velmi tence balancuji sám na hraně hodnocení a soudu. Vidíte, jak tenká je ona pomyslná hranice? Jak jednoduché přitom je, podívat se na každého člověka z celkového hlediska, ne jen na základě aktuálního momentu.. Odsoudit je velmi jednoduché, ale nikdy nevíme, čím si daný člověk za svůj život prošel a čím si prochází. Stačilo by jen kousek se projít v jeho botách.. K čemu by nám potom bylo hodnocení a soudy nad druhými? Že podobně hodnotíme a soudíme i sami sebe? Ano, na to jsme, my lidé, přeborníci. Tyto naše osobní soudy a hodnocení vyšly ze stejných pravidel, jakými posuzujeme druhé, jen sami sebe často zmasakrujeme ještě více. Tento systém – hodnoť a suď – je velmi rafinovaný, nikoliv však trvalý. Je to jen prostředek sloužící k tomu, aby lidé nebyli schopni nalézt vlastní sílu.

5/ Strachy a překážky jsou jen v mé hlavě

Je to tak, jen my sami si dokážeme velmi efektivně házet klacky pod nohy a často se nám povede si do cesty postavit tak velkou překážku, že jsme schopni se na ní zaseknout na velmi dlouhou dobu (výjimkou není ani celý náš život). Proč to, proboha, děláme? Strach byl původně lidský spojenec, pud sebezáchovy nám nedovolí ani dnes udělat něco, co se neslučuje se zachováním naší tělesné schránky a života jako takového. Sloužil člověku dobře, aby nepodléhal zbytečně smrtelným nebezpečím. Postupem lidského vývoje i vývoje celé lidské společnosti se strach stal i něčím jiným než jen lidským spojencem. Mocná energie strachu byla zneužita. Právě proti původnímu spojenci. Proti člověku. Nyní jde toto zneužití již tak daleko, že nejsme ani schopni rozeznat, jak moc sami sobě škodíme. A přitom to většinou začne strachy, které nejsou naše, zasejí je do nás naši rodiče, v dobré víře, že nám pomáhají a ochraňují nás. Později se přidá společnost, školní systém, státní aparát a již se v tom vezeme. Od tvůrce vlastního života se dostaneme k titulu oběti, kdy jen bezmocně nadáváme na vše. Na rodiče, na učitele, na politiky, na stát, na život, nebo na osud. Kdo ale dovolil zasít tyto pochybnosti a strachy do našich srdcí? Ano, byli jsme to my sami. Nezáleží na tom, že jsme byly dětmi. Nezáleží na tom, jestli se necháme rozhodit v dospělosti něčím dalším. Pořád to dovolujeme jen my. A jen my sami se tomu můžeme postavit. Odstranit ze životní cesty první klestí, které jsme si tam naházeli, je nutností a často prvotním signálem k velkým změnám v našich životech.

6/ Zpomal. Budeš mít ze života víc

Známe dobře ten pocit, když se na nás ze všech stran všechno hrne, všechno na nás doslova padá, my se tolik snažíme, zapínáme různé možné záložní zdroje v sobě jen, abychom zjistili, že je to pořád málo. Pak přichází panika, děs, vyčerpanost, naštvanost na celý svět. Nic nepomáhá. A přeci. V těchto chvílích není ideálnějšího okamžiku pro to, zvolit opačný postup, začít zpomalovat, nebo dokonce na nějakou dobu vypnout. Nejde to? Jděte.. Paradoxně často právě chvilka zvolnění přinese to prozření, že si to dovolit můžeme. A když si to dovolíme, tak i zjistíme, že nejenže se nestane, aby se vše sesypalo, ono se totiž nejčastěji stane právě to opačné, což bychom ani nečekali. Někdy to dojde tak daleko, že náhle zjistíme, jak velkou část toho, co nestíháme, ani stíhat nemusíme. A to jen díky tomu, že si dovolíme zpomalit. Kdo nám říká, že musíme tohle a tamto? Kdo nám radí, že odpočívat můžeme, až se něco udělá takto a ne dříve? Víte o kolik toho člověk přichází, když se neustále za něčím žene? A proč vlastně? Je to tak normální v naší společnosti. Děkuji, nechci. Dám si radši den oraz, na moment si dovolím podívat se z okna na bílé mraky, jak mezi nimi kličkují ptáci. Vychutnám si hrnek horké kávy bez toho, aniž bych si spálil pusu, jak budu pospíchat. Projdu se deštěm a celými plícemi budu nasávat voňavý vzduch. Začtu se do knížky, která už tolik týdnů leží na poličce a zapomenu u toho na čas. Zasním se u nádherného západu slunce, ke kterému spousta lidí ani nezvedne zrak. Ani u jednoho z toho nebudu přemýšlet. Budu plně u toho, co zrovna budu dělat. Dovolím si zpomalit, abych zjistil, že jsem člověk. Zjistím, že žiji, dýchám. A to není rozhodně málo. U všeho opravdu být nemusím. Za to aspoň něco prožiji plně a jedinečně. A s tím, co mě tolik honilo a bralo energii, se úplné prd stane.. Svět se nezhroutí, já se nezhroutím, jen si dovolím zpomalit. Dělám to tak i v práci, když se to začne sypat a ještě nikdy se to nesesypalo. Spíš to má opačný efekt, uklidním se a vše jde lépe a snáze. Rozhodnutí je vždy na nás. Ne vše, co se nám děje, ovlivníme, ovšem to, jak zareagujeme, ovlivníme vždy. To je plně v naší moci, pokud jsme schopni si to uvědomit.

7/ Svět je plný darů. Jen je někdy nevidíme

Svět je krásným místem k životu. S klidným vědomím to říkám, i když by mi mohl kdokoliv oponovat. Marně. Respektuji životní cesty a příběhy jiných lidí, mám však svou vlastní. A po té jdu a tvořím si život, jak momentálně nejlépe dovedu. Můj svět v místě světa, kde žijeme všichni, je světem, kde je láska. Je krásný a plný maličkostí, který můj svět dělají nádherně barevným a rozmanitým. Není to žádná růžová bublina, kde je vše v naprostém pořádku. Nejsem Bůh, jsem člověk, byť mám Boží jiskru v sobě (ostatně jako úplně každý člověk). I v mém světě je všechno to svinstvo, které se nachází v našem světě. Jen jsem se naučil vidět krásu i tam, kde jiný člověk nevidí nic. Darů tak mám plný svět a vidím i cítím je zcela jasně. Se svinstvem sice mnoho nenadělám, nicméně mohu aspoň přiložit ruku k dílu. Bordel, který někdo rozhází po oblíbeném parku, mohu posbírat. Dát příklad, protože mě vidí jiní lidé. Mohu také neudělat nic a nadávat. Co z toho si asi pustím do svého světa? Každá maličkost, kterou udělám pro druhé, aniž bych u toho přemýšlel, zda se mi to vrátí, pomáhá uklízet celý náš svět. To vím zcela jistě. Začít můžeme a také musíme vždy jen u sebe samých.

8/ Měj se rád. Nikdo jiný to za tebe neudělá

A je to tady.. Sebeláska. Udělejme z ní sobectví a máme rázem trumfy v rukách. Lidé uvěřili. Mít rád sám sebe, zavání sobectvím, žít se musí pro druhé. Když je to třeba, tak se i obětovat, však právě tak se uvidí, jak velká má láska byla. Nás může mít rádo přeci hodně lidí, tak co bych s tím lámal hlavu. Ono vlastně nevadí, že budu občas mít zlomené srdce. Vždy se najde někdo další, kdo mi ho pofouká a vyléčí. Však mám také rád hodně lidí, lásky je tak více než dost. A sebeláska? Pche.. Mám jednu takovou myšlenku.. To jak moc má člověk rád sám sebe, se krásně pozná dle toho, jak se chová k přírodě. Nepochopit, jak moc je důležitá sebeláska ve vztahu ke všemu ostatnímu, zadělává člověku na velké trable. Milovat jiné mohu jen, pokud miluji upřímně sám sebe i se všemi chybami, které ke mně patří. Lásku nehledám, láskou jsem, lásku vyzařuji a lásku dostávám. Mít se rád je velkou lidskou výhrou. Pro sebe samého, pro přírodu i pro všechny ostatní.

9/ Buď vděčný za to, co máš. Nelituj toho, co nemáš

Krásně se vracíme ke všem předchozím bodům. Vděčnost není automatická. Nedá se ani nijak naučit. Ona prostě je. Cítí ji člověk, který je spokojený sám se sebou, tak jak je. Vděčnost se postupně rozrůstá, až doroste do takové nezměrné velikosti, že jsme schopni cítit vděčnost i za chvíle, za okamžiky, které pro nás byli těžké a kruté. Právě tyto okamžiky nás totiž většinou nasměrují ke změnám v životě, které nás dovedou později k této vděčnosti. Být schopen radovat se z maličkostí, naučit se nelpět na čemkoliv a přijímat vše ve své přirozenosti, naše životy nesmírně prozáří a obohatí. Touhy a přání se redukují. I tím, že si je aktivně plníme. Důležitý je hlavně samotný život, prosté bytí. Naplnit ho smysluplným tvořením. Těžko potom budeme toužit po něčem, co ještě nemáme, když žijeme šťastný a naplněný život.

10/ Dej životu smysl

Zjistil jsem, že smysl života se nemusí hledat. Přesto ho většinou hledáme a mnozí ho nenajdou po celý život. Proč si myslím, že smysl života nemusíme hledat? Je to jednoduché. Dávno ho všichni známe. Máme ho v sobě. Když neslyšíme hlas naší duše, i smysl života je nám skryt. Slyšíme-li ho, nasloucháme-li a komunikujeme-li, smysl života nehledáme, ale prostě a jednoduše ho žijeme. Jednodušší to ani být nemůže.

11/ Užívej dne. Pamatuj smrti

Užívat dne již neznamená naplnit svůj život zážitky. Pamatovat smrti už neznamená bát se a být opatrný. Slova Veroniky (pouze poslední slovo, přídavné jméno opatrný jsem hodil do mužského rodu), která mají mimořádnou hloubku a sílu. Prožít den tak, jak bych ho prožil v poslední den svého života, neznamená nutně narvat ho až po okraj mimořádnými zážitky. Stačí si ho po svém užít s vědomím plné přítomnosti. Smrt necítím jako konečnou a už vůbec ne jako nějakého strašáka, kterého bychom se měli bát. Každá smrt nám připomene vlastní smrtelnost. Připomene nám, že odkládat vlastní život se také nemusí vyplatit. Můžeme totiž umřít dříve, než ho začneme skutečně žít. A to by byla velká škoda, nemyslíte?

12/ Být sám sebou je to nejlepší, co můžeš pro svět udělat

Pamatujete, abychom nalezli v sobě smysl života, musíme slyšet hlas své duše. Slyšíme-li ho, smysl života se odkryje sám. Šťastný život je něco, co si vytváříme sami. Nikdo nám to nemůže darovat, tohle štěstí je prostě v nás. Štěstí prostě je, také ho nemusíme hledat. Stejně jako lásku v sobě. I ta je v nás odjakživa. Proč tedy hledáme, když nemusíme? Všechno přeci máme v sobě. Hledáme, protože věříme, že tohle vše, je někde venku. Venku ale hledáme marně, nenajdeme tam nic z tohoto, jen blýskavá pozlátka, která nám dodají jen krátkodobé pocity. Matou ovšem dokonale. Co se musí stát, aby se člověk podíval konečně tím správným směrem? To netuším.. Možná je to právě to nejtěžší. Obrátit zrak do sebe, pohlédnout do nitra. Odhalit se celý, v pravdě, v Boží nahotě, před sebou samým. Stojí to za to, stát se sám sebou je Dar od samotného Boha. On věděl, kde toto vědění ukrýt. Dobře si rozmyslel, náramně dobře, proč to dělá. Staneme-li se sami sebou, zažehneme Boží jiskru v nás, Bůh se skrze nás může projevit a prožít si jednu z mnoha zkušeností, po kterých tolik prahl. Je to velký Zázrak a pro celý vesmír nádherný okamžik Pravdy, když se člověk stane sám sebou.

Jsem moc rád, že mezi námi jsou lidé jako je Veronika. Lidé, které potká bolestivá událost a nezlomí je to. Lidé, kteří o tom dokáží dát vědět i ostatním. Podělí se, ač dobře vědí, že za to budou nepochopeni a souzeni. Jsou tím střípkem Pravdy, té Pravdy, kterou nelze zašlapat do země, jak by si někteří, profitující, přáli. Tato Pravda, Světlo tohoto světa, je nezničitelná. A každý k ní má nakročeno. Rozmanitost našeho světa je dán rozmanitostí těchto jednotlivých cest každého z nás. Každá cesta jednou skončí v cíli. Cíl v nedohlednu? Nemyslím si. Stačí si uvědomit, že i cesta samotná je cílem a po takové cestě je velká radost kráčet. Děkuji za krásnou knihu. Tvoří-li člověk, stává se sám sebou. Smrti má milá, děkuji..

Kdybyste náhodou hledali, kde knihu koupit, zde je malá nápověda: Web knihy..

2 komentáře u „Moje milá smrti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.