Tomáš Kočko & Orchestr – večer se zhudebněnou poezií Ladislava Nezdařila

Tomáš Kočko & Orchestr – Stará pekárna, Brno – 9. dubna 2018

Existují náhody? Neexistují. O tom jsem již nějakou dobu přesvědčen. Život sám přináší krasné situace, řekněme jakési důkazy, které vlastní duši přesvědčí. Ve skutečnosti je to tak, že vlastně žádné důkazy nejsou třeba, není koho přesvědčovat. Přesvědčovat totiž potřebuje jen ten, kdo nevěří. Ten, kdo nemá víru svou. A to již mnozí z nás nejsou. Ve světě náhod by tak mohla být jedna náhoda to, že jsem nedávno na webu České televize narazil na dva krásné dokumenty o přírodě, které obrazem i slovem provází Tomáš Kočko. (Návraty k divočině  Divočina bez hranic) Ve světě náhod by stejně tak mohla být náhoda, že Madlenka v těchto dnech narazila na informaci, že Tomáš Kočko bude se svým Orchestrem mít koncert u nás v Brně. Tak se to vše krásně spojilo a zapadlo to do sebe jako domeček z karet. Pořady se nám náramně líbili a na koncert jsme včera vyrazili a božsky jsme si to užili. Tohle pro nás vážně náhody nejsou. Prostě to přijde tak, jak sama naše nitra chtějí. Tvořivá síla Vesmíru se dá do pohybu a již to valí. Podobně jak právě teď, když sedím před monitorem s prsty na klávesnici a formou písmenek dávám průchod svým pocitům ze včerejšího večera. Tedy dám, protože zatím mě mé myšlenky zavedly k hraní si s náhodou nenáhodou.. 🙂

Stává se to již takovou malou tradicí, když vyrážíme za hudbou, že den před večerem trávím v práci. I včera tomu tak bylo a já opět hleděl na to, abych se prací moc neodrovnal, aby zbyla energie i na večer. Ve skutečnosti stačila jen radostná předtucha večera s lidmi, co tvoří a mají svou tvorbu rádi, abych místo únavy hltal plnými doušky do těla energii. Násobila se. A pomoc poskytla i naše beruška, která je k tomuto stvořena, dovezla i přivezla mě zpět rychle a spolehlivě. Ušetřila nás tedy od stresu, který by jistě nastal, kdybych valil městskou dopravou. Její služby jsme využili až při cestě na místo konání koncertu. Tím místem byla hudební kavárna Stará Pekárna, kam jsme zavítali poprvé v životě. Již cestou od šalinky jsme za zády vyslechli rozhovor, že s místy je to tam tak, že první mele ten, kdo dříve přijde. A tak jsme se tímto pokynem i rozhodli řídit. 🙂 Aniž by byla položena otázka, vynořila se odpověď. Pod schody jsme zaplatili rezervaci vstupenek a zvědavě jsme vstoupili dovnitř. Děcka z kapely zrovna dohrávali závěr zvukové zkoušky.. Ha, Tomáš zase není takový obr, jak se zdá ze záběrů v dokumentech. Chvilku jsme se rozhlíželi po prostoru, z lavic zezadu jsme byli přátelsky vypovězeni paní, která tam hlídala místa, tak jsme zakotvili na mnohem přijatelnějších židlích přímo před pódiem. Skoro všechny byly tedy zabrány, až na dvě jediné, které tam čekaly na nás. Opět bych mohl nahodit téma náhod.. Neudělám to. Posadili jsme se a já se vydal vzápětí pro pivko. Vrátil jsem se škopečkem lahodné dvanáctky Prazdroje. Madlenka že prý jen ucucne.. No, měl jsem se mít na pozoru, přeci jen to znám z domova, když jí dávám kousnout svého pracně oloupaného banánu, tak mi vždy ukousne jedním kousnutím půlku toho banánu. Ani záhadné syčení mě neupozornilo.. Pak mi Madlenka s pusou od pěny vrátila poloprázdný škopek a já nevěřil vlastním očím. Prý žízeň.. Tak jsem to vzal po svém a přitiskl jsem ke rtům poloplný škopek pro změnu já. Vážně syčel skvěle. 😉 Sáleček se počal plnit a my jsme využili času před zahájením pro průzkum myšlenek, které jsme si mezi sebou slovy předávali. Pobavila nás jedna paní, která také hledala místo, kam by se posadila. Ptala se nás na volné židle. Žádné již nezbyly. Tak to pojala po svém. Na chvilku se vytratila, aby se vrátila vzápětí s malou lavičkou, kde později pohodlně strávila ještě s jednou slečnou celý koncert. Když není již židle pro mě, najdu si lavičku. Bylo to na pochvalu a její pohotovost nás radostně pobavila. Štěstí přeje pohotovým a těm, co si ho sami zařídí. Začátek se nám malinko posunul, vlastně ani nevím, v kolik se začalo, protože na tom ani nesejde. Najednou byl Tomáš na pódiu a s ním i jeho Orchestr. Chyběl jen Standa Pliska. Jestli to nebyl žert, tak se možná chvíli čekalo i na Libušku, která měla údajně přijet kvůli studiím později. Aspoň to tak vypadalo, protože začátek byl bez ní, ač se Libuška domáhala vstupu na pódium. Tomáš to vtipně glosoval tím, že byl celý začátek připravený na hraní bez ní, bo měla přijet později. Chvilku jí vydrželi zlobit, nakonec ji mezi sebe také pustili. Koncert byl představen jako zahajovací a svým způsobem jedinečný, hraný jednou za celý božský rok. Byl to večer zhudebněné poezie Ladislava Nezdařila, básníka, který psal své básně v dialektu beskydských horalů. Hned od začátku bylo jasné, že dnešní večer bude perfektní, sáleček Pekárny se krásně zaplnil lidmi, kteří si přišli parádně užít skvělé hudby neméně parádních tvůrců této muziky. Zvuk byl luxusní, jednotlivé nástroje skvěle nazvučeny a zpěv byl naprosto srozumitelný a čistý. Atmosféra se vytvořila okamžitě. Bez čekání. Zrodila se v momentu, kdy nástroje pod rukami hudebníků ožily. Pravděpodobnější je, že už tam byla, že prostě přišla s lidmi. Tomáš je rodilým řečníkem. Slova, která pouští z úst, jsou laskavá a tvořivá. Plná podpory i humoru. Je to krásný člověk. Krásnými lidmi jsou i členové jeho ansámblu. Takto naladění lidé přitahují k sobě podobné, neb i pod pódiem to nebylo jiné. Jedno se nedalo přehlédnout. Jak zářily oči, ony brány do duše, Tomášovi. Nemyslím si, že by to bylo jen spotřebou alkoholických nápojů, ostatně ani nevím, jestli něco popíjel. Jeho oči byly jako dvě zářící studny do nekonečna. 

Nebudu si hrát na nějakého znalce Tomášovi muziky, pravdou je, že donedávna jsem jeho hudbu ani neznal. Znalců a lidí, co jeho díla podrobně znají, byli všude okolo nás. Jejich nadšení se přeneslo i na nás. Nemohu vlastně ani napsat, jakou písničkou začali a jaké písně zazněly. Je to jednoduché, nepamatuji si to. Dával jsem jen průchod přítomnému zážitku a užíval jsem si vlastních příjemných pocitů a skvělé atmosféry. Madlenka zářila jako sluníčko, které má široký a srdečný úsměv. Byla stejně nadšená jako já. Když si tak čtu názvy písní z alb, která zhudebnila poezii Ladislava Nezdařila, je jasné, že se včera hrály písně jako Za Hážovkú, Pod javorem, Staré koně, nebo Padaj dešču, neb jejich slova utkvěla v paměti mé. Zazněly i písně, které si pamatuji, ale o tom až o něco později. Nadešel čas, aby nastala přestávka. Patnáct minutek k tomu, aby člověk protáhl kosti. Madlenka vyrazila pro brambůrky, čehož dnes tak trochu lituje, protože ji bolí bříško. Včera ale nebolelo, včera se o přestávce baštilo. S nadšením jsme rozebírali, jak se nám to líbí, jak nás to zaujalo.

Po přestávce se vesele pokračovalo dál. Se zaujetím jsem pozoroval, jak Pavel Plch střídal své místo mezi perkusemi a cimbálem. Vypadalo to, že by hravě každý z členů skupiny zastoupil toho druhého u jeho nástroje. Děvčata, Libuška i Helenka, hrála a zpívala též bravurně. Ostatně i Helenka se občas postavila k cimbálu a všemožné dechové nástroje, na které hraje, dodávají té nádherné hudbě správný drive. Roman u kontrabasu přidával hutnost a vůbec skvěle valil. Videoklip, který jsem o něco výše vložil, je k písni Juráš. Je to jedna ze dvou písní, kde Tomáš ohlásil, že budou malým odklonem od zhudebněné poezie Ladislava Nezdařila a také že jsou srdečně věnovány valašským přátelům, kteří neváhali a dorazili do Brna za muzikou. Právě Juráš mi utkvěl v paměti, protože text této písně zpívaný všemi hlasy, vyzněl naprosto kouzelně magicky. A údajně Nezdařilova nejmilejší píseň Formani, kterou včera také zahráli, mi přinesla také báječný požitek. Zde jsem ucítil z textu, i z původní básně, ze samotného Tomáše ohromný smutek. Oči se mi zalily slzami. Ovšem pozor, to nebyl onen smutek, který trhá duši na hadry. Tohle je smutek, který se míchá s radostí. Smutek, který je plný pokory a naděje. Smutek, který se otevírá léčivé síle víry. Zažil jsem neobvyklý pocit a jeho energie mnou prostoupila do všech vrstev. Konec se přiblížil. Něco začíná a něco také končí. Aby něco nového mohlo začít, to staré musí skončit. Nic netrvá věčně. A tak i včera přišel čas na přídavky, které jsme si poctivě a radostně vytleskali. Při tom prvním jsme si zazpívali všichni. Možná i proto si pamatuji název této písničky. Za Soláněm. A zpívali jsme pěkně. Madlenka mi sice radila, ať nezpívám (netuším, co má proti mému zpěvu), já jsem její radu neuposlechl a zazpíval jsem si rád. Druhý přídavek si také pamatuji, protože, jak říkala sama Libuška, to se zapomenout nedá. Název jsem si sice musel „vygůglit“, ale ta souhra děvčat byla vážně nezapomenutelná. Takže závěr přišel s písní Ověnžok. Schválně si najděte na internetu klip k této písničce. Rozloučení bylo krátké, neb jsme vystřelili do nočního Brna, abychom stihli trolejbus domů.

Jedna fotka i od nás, Madlenka si nemohla pomoci.. 🙂

V radostné a úžasné náladě jsme se přenesli i do brněnských ulic, ona nálada se přenesla i do trolejbusu, kde jsme se opravdu ze srdce zasmáli scénce, kterou si pro nás přichystali naši romští spoluobčané. Na jedné zastávce se dovnitř nahrnula kopa cikánských děcek, takových těch tvorů živých. Nevadí, že bylo takřka půl jedenácté. Život se přeci žije i v noci. Dva kluci se začali po jejich předvádět, náhle zpozorněli, protože borec za nimi si pouštěl na telefonu nějakou hru a měl telefon v ruce tak vysoko, až to vypadalo, že je natáčí. To ty dva chalany také napadlo, tak se uklidnili, ale jako když bičem mrskne. Po chvilce se znovu rozjančili a borec vytáhl mobil znovu blíže k očím (asi prostě hůře viděl). To jste neviděli.. Hrůza, zase nás natáčí.. Jeden utekl se zakrytým obličejem o pár sedaček dopředu a ten, co zůstal, seděl jako přikovaný. To už jsme nevydrželi a museli jsme se začít smát. Opravdu povedený večer.. Děkujeme hluboce ze srdíčka..

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.