Údolím říčky Ponávky (aneb s bahnem na věčné časy)..

Údolí Ponávky – 24. března 2018

 Vzpomínka na loňské jaro nás zavede do série moc pěkných toulek po blízkém i vzdálenějším okolí Brna, při kterých nám počasí přálo a sluníčko hřálo. Letošní jaro si sice dává na čas, nicméně krásné slunečné počasí nás také vytáhne ven. Nedá se přeci pořád jen sedět doma a vzpomínat, vzpomínky by rychle vybledly a co Vám budu povídat, lepší než vzpomínat, je přímo zažívat, dnes a každý den.. Dnešní sobotní odpoledne jsme strávili, jak Madlenka naplánovala nad mapami v počítači. Její ideje nad mapami jsou rozkošné a vždy je tak naplňující je potom realizovat přímo na místech, která si tak dopředu vybere. Baví mě to moc. Nejinak tomu bylo i dnes. Vybrána byla lokalita nepříliš vzdálená našemu domova, ale přesto nás toulka prstem po mapě zavedla na místa, kde byste vůbec nepoznali, že jste jen kousek od druhého největšího českého města. Údolí říčky Ponávky mezi Lelekovicemi a Mokrou Horou je moc pěkným místem. Právě to jsme dnes zjistili a já o tom nyní napíši pár slov.. Volba, čím cestovat, abychom mohli vyrazit, byla dnes jednoduchá. Vítězem byl vláček. Z našeho židenického nádraží jsme se vydali vlakem pár zastávek a vystoupili jsme v České. Tam bylo také naše startovací místo pěší části toulky. Po krátké poradě, kudy jít (možnosti totiž byly dvě), jsme vyrazili podél silnice k Lelekovicím vstříc delší variantě trasy. V dáli jsme s tichou pokorou pozorovali na nejvyšším kopečku Babí lom stejnojmennou rozhlednu, kde jsme v jeden loňský zářijový den sbírali síly po vysilující cestě hřebenem. Hledali jsme napojení na červeně značenou turistickou trasu. Našli jsme a poprvé jsme se tak setkali i s říčkou Ponávkou, která nás doprovázela po většinu dnešní cesty.

Mapka s trasou naší cesty údolím. Po delší době jsem opět využil služeb Stopaře v mobilní aplikaci Mapy.cz.. 

První setkání bylo poznamenané lidskou rukou, regulace toku byla evidentní a pocit z ní se tak nedal ani za mák srovnat s tím, co přišlo o něco později v lesích, v údolí, kde říčka čarovala svým vodním kouzlem. Samotné údolí, kam jsme brzy vstoupili za Ponávkou i my, je vodami své hostitelky řádně poznamenané. Celé okolí je podmáčené, bahnité a hezky měkké. Podél říčky jsou četné bažiny a dno údolí má charakter lehčí formy lužního lesa. Měkká byla i cesta, po které jsme šli. A šlo se po ní náramně, bylo to jako kráčet po polštáři, nožky byly v bavlnce oproti městským tvrdým povrchům chodníků a cest. Plíce si samy žádaly dodávat více kyslíku a my se rozdýchali, protože vzduch byl náramně voňavý. Za poslední chatkou patřící do katastru Lelekovic se před námi rozprostřel přírodní prostor, který byste kousek od Brna moc nečekali.

Poslední chatka v údolí. Za ní se již rozprostírala jen příroda..

Nedbali jsme na bahnitý a měkký povrch, tak nás příjemná přírodní scenérie překvapila. Ostatně na některých místech se bahnu stejně ani vyhnout nedalo. Prostě úděl lesních cest podél vody. Botky lze vždy doma hadrem očistit a navrátit jim tak pošramocený lesk. Madlenka byla tím lesním aroma nadšená, její úsměv se znatelněji rozšířil a to pro změnu rozšířilo ten můj. Společně jsme šlukovaly šťavnatý vzduch po kvantech. Je to taková krása jen být a kochat se. Příroda nám toto umožňuje měrou vrchovatou. Stačí zastavit myšlenky a začít vnímat to okolo sebe. Krása je všude. Proč si nevzít trochu té krásy i do sebe. Nejsme snad také krásní? Kdo nevěří, může načerpat krásu i tímto způsobem. Příroda je mocná čarodějka.

Lesní vzduch čaruje úsměv na tváři. Údolí Ponávka před námi otevírá svou náruč.

Nevím, jestli to bylo tím vzduchem, ale přišla na mě malá potřeba, tak povídám Madlence, ať na mě chvilku počká, že si odskočím ke stromu. Neslyšela a vesele ťapkala dál. No, tak ji doženu, blesklo mi v duchu. V momentu, kdy jsem si ulevil, začal kdesi v korunách stromů zpívat nějaký ptáček zpěváček. Jeho zpěv mi zněl jako, kdyby volal: „Vidím, vidím..“ Musel jsem se začít smát. Té myšlence, že už i ptáci v lese vidí člověka, jak si odskočí ke stromu ulevit si. Celý vysmátý jsem doběhl Madlenku a povídám ji, jestli slyšela toho ptáčka, co začal zpívat a dodal jsem, že mi to připomíná slovo vidím, což mi přišlo docela vtipné, když jsem se maskoval kvůli malé potřebě. Madlenka dodala: „Jo, jó, takového ptáka v lese ještě neviděl..“ Málem jsem se zlomil v pase.. 🙂 Není nad to umět se zasmát. Smějeme se rádi. A klidně i sobě samým. Lesem se často nesly další lidské hlasy, úplně o samotě jsme tedy nebyli. Dnes do údolí Ponávky s námi vyrazilo i množství dalších lidských pocestných. A potěšilo nás to, i když lidé neumí vypnout ani uprostřed přírody, což snadno poznáte dle útržků rozhovorů, které vedou. Pohlceni tím, co si sebou přinesou, mažou krajinou a ta ubíhá jako z rychlíku. Vlastně je to každého volba, co se svým životem udělá, nás to učí nehodnotit a ve finále příroda léčí i lidi, kteří jí projdou i v hluboké nevědomosti, takže je dobře, že tolik lidí chodí ven. Na Ponávku jsme se dívali z cesty a vlastně jsme ji pořádně ani neviděli. V duchu a po té i nahlas jsem si přál, aby jsme se s ní brzy setkali, aniž bych tušil, že to bude opravdu velmi brzy, protože stezka vzápětí vedla na dno údolí a říčku přeťala lávkou. Věděl bych to, kdybych se, jako Madlenka, podíval na mapy, což jsem výjimečně neudělal a tak jsem byl náramně překvapený, jak rychle se mi přání vyplnilo.

Ponávka focená z lávky.
Meandry Ponávky, jak jsem je pozoroval mezi kmeny stromů. Krásně nám zpívala, voda je prostě čaroděj..

Bahna tedy notně přibylo, to ale nevadilo, protože místo dotyku cesty s vodním tokem bylo místem kouzelným. Museli jsme se na chvilku zastavit. Nejen proto abychom pustili před sebe další lidi, hlavně ten okamžik, kdy vnímáte prostor kolem sebe jako by byl vámi samotnými. Ve skutečnosti jím i je, ale to je teď vedlejší. Energie vody má pro nás (obzvlášť pro vodní znamení, že) mohutně inspirující a ozdravující sílu. Zastavit se na lávce, zahledět se po vodě a stát se tou vodou. A už to valí.. Až právě tam jsme zahlédli, jakými pěknými meandry tam Ponávka tvořila svou cestu údolím. Zaposlouchat se do zvuků zurčící vody a vnímat sám sebe. Jsem tohoto součástí? Nebo se nad to nadřazuji? Je zde někdo pánem? Kdo zde tvoří a proč? Kdo se umí ztišit a zaposlouchat se do krás života a šepotu vlastního srdce, ten ví. Jak nad Ponávkou stojím, vím, že sám Ponávkou jsem a vím, že Ponávka cítí každou molekulou své vody, že je i mnou. Vítr z korun stromů snese dolů píseň srdečnou, která zpívá beze slov o zvláštní propojenosti mezi člověkem a přírodou. Kdo o tomto propojení ví? Kdo z nás je ochoten připustit, že je součástí této planety? Moment krásného propojení zůstává s námi, i když pokračujeme dále. Znovu zdolat bahnitý úsek a po té s dalším úžasem vstoupit do jiného světa. Kousek příjemného zeleného šera pod jehličím rozložitých smrků, které tam sice jistě vysázel člověk, ale to nic nemění na tom, že tam stromy vytvořily sami již něco, co vytvoří jen tvůrce nadšený svým životem. Ten kousek země s pár smrky okolo byl opravdu jako z jiné reality. Snad ono zvláštní přítmí vyvolalo v Madlence potřebu spontánně roztáhnout ruce korunám oněch stromů v ústrety jako gesto, že život je o radosti a chuti žít.

Zvláštní místo kousek za lávkou. Smrky byly sice asi vysázené lidmi, ale i tak tato jehličnatá oáza byla mezi těmi listnáči zvláštně hezkým zpestřením. Madlenka se raduje ze spontánnosti okamžiku..

Ani jsme netušili, že se tímto místem loučíme s údolím, protože vzápětí jsme začali stoupat do protilehlého kopce, abychom ho opustili. Na jeho svahu byly citelné známky nedávné větrné smršti v podobě vyvráceným a zlomených stromů. Zašel jsem se ke dvěma velkým smrkům, které vítr rozlomil a povalil, podívat, a musím konstatovat, že příroda opravdu není krutá. Zde lehly dva nemocné a umírající stromy. Oba byly duté a vyhnilé a jejich dřevo neslo stopu práce spousty škůdců z rostlinné i živočišné říše. Ač vypadaly zvenku jako zdravé stromy, opak byl pravdou. I tohle je práce člověka, který sází stromy v lesích a následně se o ně stará, jen jako o hmotu, kterou později vytěží. Absolutně nedá prostor přirozenosti lesa, kdy si zdravé stromy se škůdci všeho možného druhu hravě poradí. Nedá prostor stromům žít, tak jak by žít měly a po staletí i žít umí. Toto je pak jen důsledek nevyváženosti kroků, kdy si člověk myslí, že stojí nad vším. Není to tak a pokud toto člověk nepochopí, nepřežije. Příroda se přizpůsobit umí a klidně se přizpůsobí i tak, že se nás zbaví. Ona bez nás může být, my bez ní nikoliv.

Hraji si na lesníka. Ta větvička byla prostě neodolatelná, musel jsem ji sebrat, i když jsem věděl, že budu od pryskyřice.. A byl jsem.. 😉

V kopci nás stačilo předběhnout nemalé množství dalších lidí, ochotně jsme je pustili, ač jsme stáli v místech, kde to vypadalo jako po apokalypse, věděli jsme, že je vše v pořádku. Vítr jen přivál očistit les od stromů, které by stejně spadly. Jen je škoda, že tam ta torza kmenů a korun člověk nenechá zetlít, aby se tak přirozený koloběh mohl započít. Z mrtvých stromů by se stal základ síly pro ty, co zdravé přežily. Takhle jen při další bouři padnou další, protože tam jistě stojí více podobně nemocných a zesláblých. Okem to nepoznáme, ale jemnocit to říká jasnou řečí. Kdy jen člověka přestane bavit si hrát na boha, když to není jeho nárokem? Bohem má býti především pro sebe, pro rozvoj své vlastní síly, aby potom mohl božsky tvořit s tím, co mu bůh daroval do vínku. Cesta s červenou turistickou značkou nás dovedla k prvnímu rybníku. Zároveň se napojila na cyklostezku. Tím prvním rybníkem byl rybník U nádraží, u jehož hráze stojí pěkná technická památka, budova bývalého jehnického nádraží, kde již vlaky dávno nestaví. Budova je v soukromém vlastnictví po rekonstrukci a musíme dodat, že je pěkně udržovaná.

Budova bývalého Jehnického nádraží. Krásně udržovaná technická památka.

Na hladině rybníka jsme již cestou vlakem k České zaznamenali páreček labutí, což se nám teď potvrdilo. Máme dobrý zrak i postřeh. 😉 Labutě byly u sebe, tak jsem se těšil, jak je pěkně společně vyfotím. Chtít ještě neznamená, že se tak stane. Jedna z labutí se totiž rozhodla, že si udělá plavební kolečko po rybníku a to zrovna v momentu, kdy jsme se blížili. Aspoň že ta druhá připlavala až ke břehu a nechala se vyfotit. Stačila na mě i něco zasyčet, kdybych rozuměl labutímu jazyku, možná bych se i dozvěděl, proč nechtěla ta první společné foto.

Na vodní hladině rybníka U nádraží plavaly dvě labutě. Jedna mi odplula, ale ta druhá mi připlula zasyčet skoro až do ucha..

Budovu bývalého jehnického nádraží a její okolí jsme bystrým okem prozkoumali a stihli jsme u toho i zblajznout naši oblíbenou hořickou trubičku. Bystrý proud vody Ponávky nás líbezným hlasem popoháněl k dalšímu pokračování. Koryto zde měla říčka přímo vedle cesty, po které jsme šli a její vody nám zpívaly pěkné písně do kroku. Je zajímavé, jak se jedna říčka dokáže tak na pár kilometrech změnit. V Lelekovicích prapodivná stoka, v údolí náhle krásné meandry a tůňky, zde pod prvním rybníkem dravá bystřina s korytem plným nánosů, které sem voda přinesla. A o kousek dále po proudu v Mokré Hoře opět narovnaná a prapodivná stoka. Kde tvoří příroda je přirozenost a krása, kde tvoří člověk je snaha o spoutání živlu a veškerý řád přírody je sveden do umělého stavu neřádu.

Ať tak či onak voda Ponávky stihne předtím ještě plnit tři další rybníky, všechny jsme na své cestě těsně míjeli. Jsou to Prostřední rybník a rybníky U Lesa a U Mlýna. Sil má tedy Ponávka přes veškeré snahy člověka na rozdávání. Cestou k rybníkům lemují říčku krásné stromy, je zde i početná rodinka starších kaštanů. Na druhé straně, kousek ve stráni, vede železniční trať, po které jsme přijeli z Brna. Na rybníku U Lesa pluli po hladině, tedy na nezamrzlé části, dvě kačenky, ona a on. Znovu jsem si řekl, že si je vyfotím a tentokrát to dopadlo dobře, nerozdělili se, jen mi moc nedůvěřovali vzhledem k tomu, že byli jen malý kousek od břehu. Kačer dokonce úlekem razil cestu ledem. Kačera ledoborce jsem tedy ještě neviděl, marné bylo vysílat k němu chlácholivá slova, prostě drtil slabý led, aby se dostal z mého dosahu. Kačka byla rozumnější, žádná panika, jen ostražitost a obě oči přilepené na mě. Možná se sama divila, co to ten trouba kačer páchá. U posledního rybníka, U Mlýnu, jsem si myslel, že vidím tentokrát pro změnu tři labutě. Dokonce jsme kvůli nim opustili i cestu, naši červenou, jen abychom zjistili vzápětí, když jedna z nich zapěla, že to nejsou labutě, ale domácí husy. Fotka dalších labutí se tedy nekonala, nicméně při návratu z krátké odbočky zpět na původní trasu jsme postáli na místě pěkného odpočívadla. V okolí mlýna si někdo zřejmě rád hraje se dřevem, protože tam podobných staveb bylo více.

Krásné místo vedle rybníku U Mlýna. Odpočívadlo bylo zhotoveno velmi zajímavým způsobem. Zaujalo nás a pokochali jsme se odtamtud.

Mokrá Hora se již kvapem přiblížila. Madlence počala být zima, marně jsem se jí snažil vysvětlit, aby zapnula jeden ze svých návalů horka a tím se zahřála, tak jsem musel přestat zdržovat focením a jít. Pod posledním rybníkem jsme se z cesty napojili opět na asfaltku a vkročili jsme do Mokré Hory. Poděkovali jsme krásám přírody údolí Ponávky, že nás tak příjemným způsobem zahřály na srdíčku, špacír údolím byl příjemným překvapením. Řekli jsme si, že se tam vrátíme třeba za podzimních dnů, kdy bude okolní příroda v přípravách na zimní odpočinek zářit barvami svého období. Prošli jsme nekonečnou Brigádnickou ulicí se spoustou rodinných domků, z nichž některé byly moc pěkné, pokochali jsme se zahradami a prvními jarními kvítky. Došli jsme až k zastávce městské hromadné dopravy, kde jsme náš pěší špacír zakončili. Domů jsme dorazili autobusy, z Mokré Hory linkou č. 70 s přestupem v Králově Poli na linku č. 84. Krásnému výletu zdar.. Nazdar!! Děkuji Madlence za další parádní výběr na milovaných mapách a společně děkujeme přírodě za milé překvapení v údolí Ponávky. Rádi se vrátíme..

Jaro v Mokré Hoře.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.