Plyšový Buddha

Na světě je dostatek knih. Přiléváním vody do moře se ještě se ještě nikdo nikdy plavat nenaučil. Každý námořník ti také potvrdí, že plný sud jde okamžitě ke dnu. Aby plaval, musí být prázdný. To je skutečný smysl psaného, ne prohlubovat znalosti, ale umocňovat ticho.

S Míšou Čagánkem se na úrovni srdcí setkáváme již nějaký ten pátek. Jeho tvorbu, především jeho psané myšlenky, sledujeme na Facebooku, na jeho stránce Michal Čagánek – Já jsem Ty, i díky tomu, že máme Míšu mezi svými přáteli. Často sdílí myšlenky ze svých knih právě na Facebooku. Jsou to myšlenky, které jsou nám hodně blízké, přicházejí k nám s laskavým šepotem a osloví vždy naše otevřená srdce. Míšovi knihy se nám přesto nějak záhadně vyhýbaly. Asi to bude tím, že vše přijde, až uzraje vhodný okamžik, jinak si to vysvětlit neumím. Madlenka tak připravila, jako vánoční dárek, překvapení v podobě první Míšovy knihy, která tak přiletěla k nám na návštěvu. Možná si nebyla jistá, jestli najde u nás láskyplný domov, ovšem dost možná to také věděla velmi jistě. Přišla i s krásným věnováním autora knihy. Její ctěné jméno je Plyšový Buddha. A domov u nás našla jako náhle nalezený vzdálený příbuzný, který je ve skutečnosti tvým bratrem. Nějakou chvíli jsem jen lehce otevíral stránky a něžným způsobem jsem jimi listoval. Kniha je něžné stvoření, proto i něžné zacházení. Občas jsem si letmo přivoněl k papíru. Nemohu tomu odolat, mám rád vůni knih, až si říkám, jestli jsem sám někdy nebyl knihou. Připravoval jsem se na ni a ona se připravovala na mne.

Poznal jsem, že temnota není nepřítomnost světla, neboť to je přítomné všude stejně. Temnota je pouze a jedině nepřítomnost našeho srdce.

Foto ze křtu Plyšového Buddhy. Michal s Ivonkou Ušelovou..

Náhle potom přišel den, kdy mi kniha vklouzla do ruk jinak, a vše bylo rázem jasné. I otočení první stránky bylo jiné. Dávalo tušit tomu, že příběh, jenž nemá konce, se právě rozehrává. Ještě rychle přivonět a stalo se. Byl jsem tam.. Znáte ten pocit, když si vezmete knihu, otevřete ji, pohodlně se usadíte a pustíte se do textu. Náhle zmizí křeslo, zmizí obývák, zmizí kniha, zmizíte i vy. Příběh vás pohltí, to vy se stanete příběhem i hlavním hrdinou zároveň. Dobrá kniha toto svým čtenářům zaručeně způsobuje. Plyšový Buddha mě spolkl i s bačkorami. Knih je velká hromada, spousta lidí má touhu, potřebu, případně obojí, psát. Málokdo ovšem umí slovům v knize vtisknout tu moc, že ona slova ožijí. Jejich příběh se započne odvíjet a nenechá vás spát. Příběh umí dobrá kniha vyprávět i mezi řádky. Čtenář, který se stane součástí příběhu, najde to své tam. Spisovatel, který takto píše, vloží část příběhu právě mezi řádky. Někdy tam vloží i další fascinující svět a nemůže se potom dočkat, zda-li ho čtenář objeví. 

V čem se tak nepřekonatelně odlišujeme? Když utišíš mysl, otevřeš srdce a já udělám totéž, co zbude ze všech rozdílů, které nás vzdalovaly?

Čtenář, který mile rád objevuje, se vždy najde. Srdce se v ten moment propojují a spisovatel, tak vlastně již během tvorby cítí energii právě toho čtenáře, který rád hledá a objevuje. Cítí jeho srdce, jak mu přes rameno nahlíží, co se na monitoru tvoří a jaké dílo vzniká. Tahle energie má tu sílu, že je schopna i přispět k samotné tvorbě. Propojená srdce neznají vzdálenost, neznají ani spletitost a hranice času. Čas ani vzdálenost pro ně pro neexistují. Tato vzácná symbióza dává sílu vzniku něčemu většímu, co nás samé přesahuje. Příběh knihy, ten nespočet slov, ožívá tímto přesahem. Dává tak vzniknout dílu, kde je příběh nejen vetkán mezi řádky slov, on je vyprávěn přesně z ticha oněch srdcí. A to je něco, co se povede skutečně málokterému spisovateli. Málokterá kniha je vyprávěna mezi řádky z krajiny ticha uprostřed srdce. Míša tento vzácný Dar má a dokonale ho využívá. Plyšový Buddha je přesně tou knihou, kde je příběh vetkán mezi řádky a je vyprávěn z Ticha Srdce. Otevřené srdce pohltí a nepustí. Výše jsem již psal, Plyšový Buddha mě spolkl i s bačkorami. 

Proč by měl někdo věřit příběhu, který se nikdy nestal? Proč by ho měl uchvátit natolik, že navždy změní jeho život? Protože jsme takoví, skuteční stvořitelé světa, celého Vesmíru v nás. Nic se nestane, dokud to sami neuskutečníme. 

Plyšový Buddha – ukázka z knihy

Pavel Plyšatý, kterému se neřekne jinak než Pépé. To on je hlavní hrdinou této knihy. Počkat, málem bych zapomněl, nebylo by hlavního hrdiny, kdyby tu nebyl plyšový medvídek. Jako součást Pépého. Mě přivádí k myšlence. Stanu-li se hlavním hrdinou příběhu, stanu se Pépém a zároveň i medvídkem? Pozor, nejsme rozdvojenou osobností, každý píše svou vlastní roli. Takže Pépé, nebo medvídek? Ale.. Ačkoliv jsem nikdy neletěl letadlem (aspoň tedy ne v tomto životě), nebeské narození hrdiny přímo na palubě letadla hnulo mou duší. Ačkoliv jsem nebyl zrozen aktem chtíče cizího člověka, přeci jen mi vzpomínka zavířila hlavou. Zkrátka a dobře Pépé se již úvodem, právě v příběhu mezi řádky, řádně zakousl do mé duše a počal ji, chvílemi mile a chvílemi drsně, ždímat, aniž by si všiml, že se ještě nestačila ani namočit. První roky života Pavla mi připomněli mé dětství. Čím? Ne, nežil jsem mezi nekonečnými lány kukuřice na farmě kdesi na západě Států. Jen jsem také byl rád tichý. Miloval jsem ticho a miluji ho dodnes. Stejnou měrou, jak ho miluji, mi přinášelo i nemalé množství problémů. Byl jsem jiný, stejně jako Pavel. Jak obstát ve světě, kde se ticho nenosí? Kde je každým coulem zaháněno a cokoliv je lepší, než zůstat o samotě v tichu, sám se sebou? A tak jsem se vydal na životní stezku, kde jsem usilovně hledal ticho ve světě, ve kterém je nechtěným a nedostatkovým zbožím. Podobně jako Pépé, i já jsem radši pozoroval. Nekonečné hodiny v přírodě. Říkáte si, proč vyprávím svůj příběh, když píši o knize? Odpověď je jednoduchá. Kniha, jak se do ní začtete, jakmile vás pohltí, začne určitým dílem vyprávět i váš, osobní, příběh. Jak je to možné? Nevím, zkuste se zeptat Míši, jakému čarodějného obřadu se oddával, když psal Plyšového Buddhu. Jedno vám povím jistě, v příběhu, mezi jeho řádky, v tom příběhu, který je vyprávěn z ticha srdce, naleznete kus sama sebe. Hle, mám i já otevřené srdce, které snad tiše šeptalo Míšovi, když psal? Propojenost lidí, ta prostá skutečnost, že jsme vzájemně provázáni, nám náhle nedá spát.

Pokud je všechno zadarmo, všechny pracovní pozice jsou volné, všechny ženy i muži dostupní a ty přesto, nebo možná právě proto, zůstaneš tím, čím jsi, s tím, co máš, a s tím, s kým jsi, pak jsi celým člověkem.

Příběh Plyšového Buddhy, příběh Pépého, vás provede jeho dětstvím i dospíváním. Život na farmě, městečko Sun Lake City, přechod velké pouště bez jídla, vody i potřeby spánku, velkoměsto St. Kryštov. Zde svou neutuchající radostí z prostého života spojí dohromady dvě nesmiřitelné bandy, které spolu do té doby nemilosrdně bojovali. Policejnímu kapitánovi Krištofovi to prostě nedá spát. Nemá totiž najednou do čeho píchnout (tedy spíš střelit). Právě prostředí velkoměsta se vám vřítí do mysli jako uragán po širé pláni, hledaje místa, která by vyrval ze základů a vznesl do vzduchu. Sprostota.. Lze nesmírně sprostá slova pronést s vlídnou láskou? Lze.. Sám jsem si vzpomněl na úžasnou Zuzku Holubovou (na naši Zrzku) z Hodonína a její kurz automatické kresby. Jako policistka získala během služby nevybíravý slovník. Ona křehká bytost.. Není sprosté slovo jako slovo.. Jaký mu dáte náboj, takový ono slovo přesně má. Proto se nelekejte a od srdce se smějte jako já, když na vás z velkoměstského prostředí bafne ze stránek jakoby nemilosrdně s kadencí kulometu. Neb i zde je se stejným, laskavým, nábojem. Pépého touha, podívat se do rodné země maminky, ho přivede k cestě. Praha však Pépého sežere, jelikož pro prarodiče již není žádné dcery (a tak ani vnuka ne). Žije, jak se dá, nikde a s nikým dlouho nevydrží. Prožije si i jeden z minulých životů. Nakonec skončí v blázinci a po té na ulici. Návykové látky ho přivedou ke konci. Málem zemře, aby se zrodil díky babce a jejímu smetáku v jakémsi tmavém průchodu, která ho probere k životu podobně jako on sám probral jednoho šílence při přechodu pouště. Přijímá roli moudrého blázna, po kapsách nosí vizitku Pavel Plyšatý – debil. Tento převlek jeho duše mu umožní nenápadně a nenásilně (to neberte zase úplně doslova) působit na své okolí. Beze strachu projevuje plně sebe sama, vrací se k prostému plynutí životem s heslem, jehož slova ho dokonale vystihují: „Je dobré mít cíl, lepší je v cíli být, nechat ruce pracovat a nohy kráčet.“

Většina lidí tráví celý svůj život hledáním klíče od dveří, které nikdy nebyly zamknuté. Ba co víc – nikdy nebyly ani zavřené. Dokonce vůbec nikdy nebyly ani žádné dveře. Průchod je vždy otevřen. Co nám tedy brání vstoupit? Bráníme si jedině my sami – našimi vlastními představami o možném i nemožném.

Pépé se dostává do života počítačovému expertovi Janovi Marcipánkovi, který je na dně. Rozpozná, že ten chlap sakra potřebuje probrat k Životu. Pro svoji dceru Helenku, i pro velkou Helenu, manželku, která mu utekla. Často létá (díky svému narození v nebi dostal Pépé doživotní letenku) a díky létání také poznává svou Ženu, kterou vytáhne z prohraného života zpátky do Života. Do cesty se mu dostává i otec (tedy péro, které se podepsalo do klína jeho maminky). Díky své životní moudrosti, kterou v tichu srdce našel již v dětství, poznamenává všechny, se kterými přijde do styku. Jeho lekce jsou ničím nenapodobitelné. Střetává se nakonec i se svou babičkou. Jak to všechno dopadne, to už si budete muset přečíst sami. Vyzrazovat všechno přeci nebudu.. HRA JE TAK VÁŽNÁ, JAK VÁŽNĚ SE HRAJE..

Krásný to sen.. Michal uprostřed ohromné hromady knih Plyšového Buddhy.. 😉

Lámeme si hlavu s rozlehlostí Vesmíru a přitom zapomínáme na ty nejprostší pravdy. Řeknu vám přesně, kam až dosahuje Vesmír. Dosahuje až sem k nám. To my jsme největší záhadou celého Vesmíru, každý z nás. Dát smysl této záhadě, bez potřeby ji rozpitvat na malé myslí uchopitelné kousky, je skutečným tajemstvím života.

Na závěr bych moc rád poděkoval Míšovi, že ze svého nitra dokázal na povrch zemský dostat to, co dostal. Nádherným způsobem to poukazuje na jednoduchý fakt, jaké skvosty v sobě každý skrýváme. Je vlastně nepochopitelné, proč systém tomuto brání. To lidská lakota a pýcha, hamižnost a potřeba být velikým, větším než ti ostatní, přivedla svět tam, kde se donedávna nacházel. Než jsme znovu přišli na svět my, lidé, svobodné duše, kteří přinášíme mezi ostatní lidi lásku, život, svobodu a spolupráci. Úžasným způsobem mě naplňuje přinášet mezi lidi světlo lidské velikosti, tu Boží jiskru, která patří nám, lidem. On nám ji dal všem, ne jen jednotlivcům, kteří budou rychlejší a budou mít ostřejší lokty. Každá civilizace před námi, všechna naše předchozí vtělení zde, prožila svůj hořký pád, Matka Země je spláchla ze svého povrchu. Někde jsme pořád dělali chybu, stále dokola se opakující chybu.. Nyní Matka Země čeká, cítí ohromnou změnu a těší se. Dle všeho jsme měli být již dávno spláchnuti také, jenže restart civilizace se nekoná. Odhalili jsme tu věčně se opakující chybu? 

Není tu nic k řešení, nic k odkládání, nic k uchopení. Není co rozpouštět, čeho se zbavovat. Stačí uvolnit sevření, nechat být, přestat ovládat. Jenom prostě uvolni sevření. Motýl vyletí z kukly, sám, bez úsilí. 

Knihu Plyšový Buddha vřele a celým srdcem doporučuji. Je to nádherná kniha, která ve Vás vyvolá spoustu pocitů a uvědomění si. Je živá jako Život sám a přináší porci Života i každému čtenáři, který se ke knize dostane. Jste-li ještě ovládáni časem, s Plyšovým Buddhou na něj zapomenete a poznáte aspoň na okamžik, jaké to je vytrhnout se z jeho nepřirozeného toku. Prostě stránky knihy Vás spolknou i s bačkorami.

Citace mouder Pavla Plyšatého jsou z knihy Plyšový Buddha. 

 

 

2 komentáře u „Plyšový Buddha

  1. asi i k čítaniu či pochopeniu tohto titulu od michala som musela nejak dôjsť a som rada, že som ku tomu došla… dík, pavle… ved vieš za čo 🙂

  2. Přesně, jak píšeš, došla sis k tomu. To, že Tě někdo nasměroval, je jen začátek. Práci jsi odvedla Ty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.