Nechat věci dít se, je ten nejlepší způsob, aby se staly..

Včera došlo i na vánoční dárky, kde se vzala, tu se vzala, do mých ruk se dostala nádherná knížka Míši Čagánka Plyšový Buddha. Stránky tiše zašustily, oči pronikly hradbou a skrze písmenka na stránkách vklouzla mezi řádky, tam do ticha slov, kde jen prach vesmírný víří to, co v nás zůstalo. Vstoupil jsem do krajiny, kde je na výběr nespočet cest. Jeden by z toho znervózněl a druhý by se od srdce zasmál. Mé srdce se směje rádo, tak tou tichou a úžasnou krajinou proplouvá s lehkostí a noblesou. A cesta se nachází sama, vede mě přesně tam, kde je moudro pro tyto dny jako na zakázku stvořené. Na stránku, kde se hezky od srdíčka píše to, co mnohým lidem v těchto dnech schází. 

„Nechat věci dít se, je ten nejlepší způsob, aby se staly,“ zopakoval stařeček to, o čem mluvil už dříve.

„Lidé na to ale nejsou zvyklí. Pořád by chtěli, aby bylo všechno po jejich. Nedovolí bouři, aby křísla bleskem, a tak musí přijít uragán a všechno rozmetat. Nedovolí říčce, aby se vylila z břehů, a tak se vylije moře. Potlačují smích, zadržují slzy. A tak je stále více pláče, zatímco pramen smíchu vysychá. Stojí na rozcestí a neví, kterou cestu zvolit, zatímco jejich srdce je už dávno v cíli. Překonávají horské hřebeny, když je třeba pečovat o zahradu v údolí. Jako žebráci žadoní o lásku muže nebo ženy, zatímco samotná Láska je objímá. Oni však nevidí, oni neslyší, oni necítí. Nedokáží ani pomyslet na to, že by nebyli. A tak se plní bolestí, tak přežvykují křivdy, tak se trmácí pod kříži. Jedinou nadějí je pro ně smrt. Jedině ta všechno překoná. Zároveň se však ničeho více nebojí. Jakpak by se nebáli?! Také bych měl strach, kdybych svůj život postavil na iluzi a věděl, že nejpozději v okamžiku takzvané smrti se jí budu muset zbavit, pokud nechci být na věky věků za blázna. A oni to klidně udělají! Klidně si ponechají svou iluzi a zemřou.“

Citace z knihy Plyšový Buddha – Michal Čagánek

Jako tichému pozorovateli se mi občas lehce nadzvedne obočí, když jsem svědkem toho, co ten politický cirkus dělá s Čechy, se spoluobčany, s kamarády, s přáteli, s lidmi, kteří jsou inteligentní a vzdělaní. Je názorně vidět, že absolutně nezáleží na intelektu, na stupni vědomí, na tom, jakého vzdělání dosáhneme. Kolik titulů cestou životem posbíráme.. Jaké zkušenosti získáme a prožijeme.. Proč si to takto připouštíme k tělu? Ano, chceme, dovolíme to. Podlehneme tomu tlaku, že něco musíme, protože když to neuděláme, udělá to někdo za nás a to by mohlo být špatně. A už v tom lítáme. A pak se divíme, jaké jsou pády na tlamu z té ohromné výšky. Nechat se zatáhnout do sféry, kde vládne strach, kde se něco musí, protože to dělají všichni, kdo mají všech pět pohromadě, je tak snadné. Stačí jen uvěřit tomu, co Vám kdo nakuká a zároveň potlačit to své, co Vás něžně objímá z vlastního nitra. Ano, dá se to pochopit, ustát ten tlak je kolikrát nad lidské síly. Dobře víte, co dělá v přírodě kukačka. Samička snese vajíčko do cizího hnízda, o vylíhnuté ptáče se potom, často na úkor vlastních, starají chudáci ptáci, kterým je tento vetřelec přinesen do hnízda. I mezi lidmi je spousta kukaček, sice nesnášejí vajíčka do našich domovů, za to zasévají do našich myslí myšlenky a slova, která tam vlastně ani nechceme. Ovšem podobně jako ptáci, kteří pečují o mladou kukačku, která jim byla přivedena do hnízda, necháme si toto zasít do mysli. Ono to převálcuje to naše a nakonec i zvítězí, stane se to naším. A jsme ochotni si za tím stát, i za cenu toho, že druhého ponížíme, nebo mu dokonce ublížíme. Hra nás plně pohltí, zcela vezme kontrolu nad naší osobností. I proto není divu, že to tak s lidmi lomcuje. Není se čemu divit, že jeden večer je probuzená stará duše inkarnací kněžky z dávné Atlantidy, která rozumí všem tajemstvím Vesmíru a druhý večer je ta stejná duše pohlcená touto hrou, pevně chycena a polapena. A tato moudrá duše je najednou jedovatým člověkem, který se neštítí urážet a vyhrožovat všem, kteří nesdílí stejný názor. To, že sklidím, co zaseji, je najednou nudným klišé a pohádkou pro lidi, kteří nerozumí realitě a potřebám dneška. Musí to být opravdu Veliká Hra, když je schopna takto přemoci prastarou duši.. Víte, co stojí na pozadí této Velké Hry? Je to to, že vlastně ani není uskutečňována samotnými aktéry, je řízena a ze stínu vedena třetí stranou, která sleduje své cíle. Ta strana dobře ví, jak je důležité zapojit do tohoto co nejvíce lidí. Za prvé se tak snadněji zamaskuje skutečný důvod, proč je tato hra hrána a za druhé je nutně potřeba pozornost a energie lidí, co se nechají vtáhnout. Co spolehlivě zabere? Strach.. To je mocná energie. Jako mocný zdroj k sobě přitáhne všechny, co uvěří v tuto manipulaci. A pěkně solte.. Sypejte energii, odevzdávejte a ještě více se bojte.. Lásku ponechte stranou. Je třeba zavelet k boji a bojovat. Když budeme bojovat, dosáhneme svého. Jen to nevzdat a neprohrát. A tak se snadno stane, že si ani nevšimnete, že bojujete dávno vybojované. Jen odevzdáváte a sami přicházíte o to nejdražší co máte, o Vaši energii. Tu, a všechno ostatní k tomu, získává ona třetí strana, která hru řídí a tahá za nitky. Ó, jak rychle by bylo dohráno, kdyby byla tato hra prohlédnuta.. Dokud bude chuti bojovat, protivník se vždy najde. A vážení, nemyslete si, že to zvolením prezidenta skončí, že se to uklidní. Neskončí. Skončí to až v momentu, kdy se Vy rozhodnete, že nepotřebujete k životu to, co je Vám tímto předkládáno. Nepotřebujete být vedeni, toto vedení máte v sobě. Hrát se bude, dokud budou ochotní hráči, kteří odevzdají sebe na piedestal moci druhých. Proto se ptám: „Jak dlouho budete ochotni se tomuto propůjčovat a hrát si na cizím písečku, kde Vám hračky rozhodně nepůjčí?“

PS: Na rozdíl od nebohých rodičů ptáků, co se starají o nenasytnou kukačku, máme na výběr, co v sobě krmit, co přijmout za své, zda-li vlastní zkušenost vycházející z hloubi nás samých, nebo něco zvenku, co se tváří jako pravda, ale ve skutečnosti to je jen klíčem od dveří naší duše, kterým pustíme do svého nitra strach, jed a bolest. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.