Spirituální déšť

Spirituální déšť – představení Léčivého divadla – KD Rubín Brno – 20.12.2017

Náš příběh spojený s tímto představením se započal ještě v raném podzimu, když se Madlenka jednoho večera dívala na stránky Léčivého divadla Gabriely Filippi a přemýšlela, jestli by se nějaké představení nemohlo konat i v našem Brně. V nabídce představení Brno nikde nefigurovalo, Madlenka se ovšem nevzdala a jako správná žena činu telefonicky zkontaktovala paní Lenku Horylovou, která je uvedena jako kontaktní osoba webových stránek Léčivého divadla. Kromě moc příjemného telefonátu se Madlenka dozvěděla radostnou a tehdy čerstvou novinku, na 20. prosince tohoto roku bylo domluveno představení Léčivého divadla s aktuální novinkou Spirituální déšť právě v Brně, v KD Rubín (v místě, kde jsme byli i na Jardovi Duškovi a jeho Přítomné chvilce). Zaradovali jsme se, na lístky jsme si museli ovšem nějaký čas počkat, jelikož delší dobu nebylo toto představení na webových stránkách Rubínu vůbec vedeno. Kdo si počká, ten se dočká. Tak jsme se dočkali i my a lístky (nakonec i pro dvě kamarádky, které šly s námi) jsme získali.

Starý slovanský symbol slunce a jeho cyklů – kolovrat.. Těchto nádherných, živých, symbolů bylo zneužito nacisty za 2. světové války..

Dle data se lehce dovtípíte, že se představení konalo v předvečer zimního slunovratu – Kračunu, v jehož duchu se celá akce nesla, ale nebudu zbytečně předbíhat. Proč Kračunu? O slovanských zvycích, které jsou v nás po staletí ušlapávány, se během představení také povídalo. Jsme potomci Slovanů a naši prarodiče tyto zvyky uctívali. Zimnímu slunovratu se říkalo Kračun. Ač byly naše tradice a zvyky po dlouhá staletí potlačovány a současným technokratickým světem se zdá, že jsou potlačeny nastálo, pravý opak je pravdou. Jejich semínko, ten vášnivý a divoký oheň v našich srdcích, totiž nebylo vymýceno nikdy. S příchodem probuzených duší mezi nás se v našich srdcích probouzí i tyto vzpomínky. Vzpomínáte si? Co je naše, co je v nás, nikdy a nikým nám nemůže býti vzato.. A tak to je. Jsme Slované, ač se někomu třeba nelíbí, vždy to tak bylo, je a bude.

Čas plynul a jeho plynutí nás doneslo přes spoustu krásných zážitků až do okamžiku, kdy jsme natěšení, ale prosti očekávání, vyrazili vstříc nevšednímu zážitku. Děvčata, Madlenky kamarádky Andreu a Lenku, jsem osobně neznal, nicméně moc rád jsem je poznal. Andrea se k nám připojila cestou a Lenku jsme do party získali na místě. Dorazili jsme s předstihem, tak jsme se v přátelské rozmluvě postavili do řady, neboť dovnitř se ještě nepouštělo. I počala se dít překvapení. Zlehka mi někdo zaťukal na rameno, ohlédnu se a chvilku nepřítomně zírám (přiznám se).. „Jsi to ty, my se přeci známe, z kurzu z Hodonínu od Zrzky, “ povídá ona milá osůbka.. Opravdu jen chvilku mi trvalo, než jsem se zorientoval a poznal jsem ji. Lenka Tajovská. Byl jsem z toho milého překvapení tak vedle, že jsem holky ani nepředstavil. No, Majda se bleskurychle představila sama.. 🙂 Bylo moc milé slyšet, že ani nemusela, protože ji zná ode mně z Facebooku, z našich vyprávění a fotek. Chvilku jsme si popovídali a bylo to moc fajn. Mám rád taková překvapení, i když vypadám někdy jako tydýt, když si rychle nevzpomenu. Netrvalo již dlouho a dveře do sálu se otevřely a my si mohli jít najít prima místečka. U dveří jsme se pozdravili s Mirkou Hladíkovou, zapamatovali jsme si ji ze setkání s Marcelkou z hor, je fajn poznávat známé tváře na takových akcích. Místa jsme si vybrali v klidu a později jsme viděli dobře. Měl jsem takové zdání, že jsem v davu zahlédl ještě jednu naši známou z Facebooku, Romčulku Sedláčkovou, což se mi druhý den (tedy dnes) potvrdilo. Škoda, že jsme se aspoň nepozdravili, společně jsme se shodli, že času máme ještě dost, tak někdy jindy nám třeba hvězdy budou přívětivější. Pódium bylo připraveno pro nadcházející představení, my diváci jsme se pomalu připravovali též. V sále se setmělo a nebylo to tím, že by v Rubínu někdo vyhodil pojistky ;-), to představení započalo svůj příběh. Na plátno na pódiu byla přehrávána projekce vesmírných scén, hudebníci a hosté Gabriely Filippi obsadili svá místa a spustili hudbu, která se k projekci dokonale hodila. Vesmír se naladil na vesmír. Muzikanti byli částí hudebního uskupení Létající koberec – k mikrofonu si pro představení Spirituální déšť přibrali Veroniku Diamantovou. Odkudsi ze zákulisí vyšla samotná Gabriela, aby nám promluvila ze svého srdce, ze své duše, do našich srdcí, k našim duším. Vše se ihned od začátku slilo v božský projev trojjedinosti. Obraz, hudba a slovo.. Otec, syn a Duch svatý.. Tělo, mysl a duše. Duch to celé zaštiťuje. Jsou okamžiky, kdy se otevřené srdce a probuzená duše ihned napojuje na přirozený řád a přítomný okamžik. Někdy to jsou nevšední zážitky, které toto spustí. Někdy to spouští i obyčejné poznání Boha třeba v krásném západu slunce (obyčejné a přesto neobyčejné). Zde, v samém začátku představení, to bylo.. Za mě jednoznačně dokonale vyladěné jednotlivé formy přednesu slité do pozoruhodného celku. Každý jednotlivý aspekt měl tu moc a sílu člověka povznést až k samotnému Bohu, nechat se obejmout sám sebou a prožít si pro ten okamžik své Božství. Vnímání celku všech těchto aspektů spouštělo trans, slzy, prosté štěstí či uvědomění si přítomného okamžiku – tady a teď. Stavy meditace se střídaly s plným Vědomím. Hudba tomu dodávala mohutně dynamický prvek. Propojovala nás se zemí, s naší Matičkou Zemí, aniž bychom museli být bosky, jako někteří hudebníci. Vizualizace je mocná, ve spojení s tóny a rytmem hudby se propojení a uzemnění prostě dělo. Obraz brzy zmizel, Gabriela zatáhla oponu, dál však pokračovala v přednesu textu na pozadí s hudebním motivem, který se střídal a měnil, jako se mění a střídá den s nocí. Přirozeně a ladně. Jeden by ani nezpozoroval, že jedna část celku odešla. Zaniká-li něco, rodí se okamžitě cosi nového. Tak obraz vystřídal tanec. Na pódium tiše přišla Gabriely dcera Sofie. Její tanec nás potom již provázel po zbytek představení. Krásně ženským způsobem její tanec doplnil hudbu. Začala tančit v tichu, bez tónů hudby. Hudba se po chvilce přidala a okamžitě dala vědět nám, publiku, že hudba a tanec k sobě patří. Energeticky dokonale sladěné a harmonické. Text, který Gabriela zastřeným hlasem přednesla vzdával čest a krásnou vzpomínku na Fráňu Drtikola i na Mílu a Eduarda Tomášovi.

Je moc hezké zavzpomínat si na okamžik, kdy jsem poznal pravdu, stal se ničím a vším. Onen okamžik, byť svými slovy, všichni popisují naprosto shodně. V kontextu se životem se ovšem často zdá býti jen plachou vzpomínkou na něco tak krásného a mystického. Není to totiž cíl a ani konec. Zároveň není možné v obyčejných lidských podmínkách toto zažívat jako běžné lidské žití. Upínáním se k tomu a přáním v tom setrvat, si toto jen oddalujeme a navždy pro tento život zavíráme. Je to hodně zvláštní. Někomu to přijde po dlouhých letech duchovních praktik, jinému zase po zdánlivě obyčejném propadnutí se do Božského okamžiku Pravdy. Není třeba nad tím dumat a hledat. Jedno je jisté. Ten, kdo to zažije, ono takzvané osvícení, je pořád člověkem. Pořád může svůj život promarnit a prohrát. Není to žádnou zárukou toho, že vše půjde samo. No, spíše tedy hladce, než samo. Plynout totiž lze jen tak. Jen je k tomu potřeba ohromná dávka lidské odvahy, nebát se jít občas životu vstříc. Být jiný než ostatní. Ač jsme všichni Jedno, nikdo z nás není stejný jako ten druhý. Každý z nás je jedinečným střípkem Boha. Poznat ono Božství v sobě a žít to, to jsou dvě odlišné věci. Jeden může prožít okamžik osvícení a přeci může svůj život promarnit v obavách a nenalezení své síly. Stejně tak jeden může žít svůj život, jak nalézá sám sebe přirozeným během života a k okamžiku osvícení se nedobere. Vyvstává otázka? Co je lepší? Nebo horší? Ani jedno, ani druhé. Vede to člověka, jeho duši, k poznání, že na okamžiku osvícení nestojí jeho život. Má-li přijít, přijde. V hlubokém poznání nic není špatně ani dobře. Ono to prostě jen je. Život je Dar. Život se žije. Žije-li se tady a teď, je bezpředmětné toužit po okamžiku osvícení. Ostatně takový člověk, taková duše, po tomto stejně netouží. A právě tehdy se nejčastěji stává, že životní cestička takového člověka k okamžiku osvícení dovede. Co si z toho onen člověk vezme k srdci, je jen a jen na něm samém. Toliko k osvícení. Vzpomínky hřály a těšily. Vibrace, jaké to v sále i na pódiu nabudilo, byly láskyplně elektrizující. Kdy ztrácíte pojem o čase? Jsme-li u čehokoli plnou pozorností v přítomném okamžiku. Pro někoho možná proto bylo rozsvícení světel a oznámení přestávky něco jako skokem v čase. Gabriela nám ve stručnosti pověděla, jak se bude pokračovat, poděkovala a sama odešla do zákulisí. Zvedli jsme se a šli se projít.

Video upoutávka na představení Léčivého divadla.

V tomto okamžiku nás čekalo vlastně jediné nemilé překvapení celého večera, narazili jsme na jednu nejmenovanou ženskou bytost, se kterou se Majda zná. Jmenovat nebudu, nepřipadá mi to důležité. Také přišla na představení. Jak nás zbystřila, spustila, jak je to špatné. Vyvalili jsme oči s dotazem, co konkrétně je špatně? Energie představení přeci.. To, jak Gabriela povídala, když stála ještě u opony.. To je přeci jen naučený text přednesený ne srdcem, ale hlavou. Špatné, špatné.. I to, jak její dcera tančila. A spustil se monolog, kolik má jako kartářka zákaznic, kolik jich volá.. Jen chvilku jsem přemýšlel. Co je tohle, ksakru, zase za lekci? Vždyť se právě celé představení nese v duchu otevřeného srdce a lásky k životu. Naopak se mi zdá, že jediná temnota a ego bez srdce dští síru právě z jejích úst. A jsme u hodnocení a posuzování.. Než jsme přišli k holkám protáhnout tělo a popovídat si, došli jsme k závěru, že jí její názor necháme. Má na něj samozřejmě plné právo. Jen se s ním prostě neztotožníme. Máme vlastní srdce a jimi sami umíme vnímat. Co si v sobě nosíme, to potom i cítíme. A dojde-li na zrcadlení, samozřejmě je v případě pochybností u sebe často hledáno venku a poukazováno na jiné. Zanechali jsme ji jejímu jedu a naši extatickou radost jsme si nakazit nenechali. Tečka.

Během přestávky byla k mání a prodeji i tvorba Léčivého divadla, svou tvorbu přivezli u muzikanti z Létajícího koberce. Dle shluku lidí u stolu, kde to vše bylo k prodeji, zájem byl. Což všem účinkujícím jen přeji. Přestávka uběhla jako voda, dokonce si pro nás, co jsme stáli v předsálí, musela jedna z pořadatelek dojít. Žádný gong jako v divadle, asi síla zvyku. Vrátili jsme se na svá místa a ponořili jsme se do druhé části představení. Tato část je u Léčivého divadla koncipována tak, že je v ní veden rozhovor s hosty, případně je dán prostor pro případné dotazy z publika. Hosty včerejšího představení byli hudebníci a Gabriely dcera Sofie K Filippi, která tančila. Za hudebníky to byli Petr Piňos – kytara (http://www.petrpinos.cz/), Michal Haman – perkuse (http://www.leciverytmy.cz/cs), Ivo Charitonov – alikvótní zpěv a didgeridoo a Veronika Diamantová – zpěv (http://www.malymuzikant.cz/). Dobrá nálada se navodila již zasedacím pořádkem, který je potřeba dodržovat. Pořádek dělá lidi.. 🙂 Gabriela naznačila, že má vedle sebe dvě ženské bytosti, které mají zkušenosti s učitelskou praxí. Nebylo těžké uhodnout, o koho se jedná. To by byla příliš jednoduchá otázka, kdyby byla přednesena. Úvodního slova se ujala Veronika. Vyprávěla nám o své zkušenosti se založením hudební školy Malý muzikant. Celkově o problémech, které mají svobodné, nespoutané, duše, klidně i ty dětské, v kolektivu, kde je vše striktně vyžadováno a nárokováno. Místo pro rozvoj osobního růstu na základě volby svobodného rozhodnutí, co si sám vyberu, zde, v naší společnosti, moc není. Své vyprávění Veronika kořenila zkušenostmi vlastního synka. Marné shánění po hudební škole, kde by byla dána možnost svobodné volby dětem spolu s volným polem působnosti, dovedlo Veroniku k myšlence, že pokud taková škola není, tak ji sama založí. A stalo se. Od myšlenky k tvorbě. Nádherný příklad. Povídala nám též o své životní cestě, o probuzení, o zpěvu, o tom, jak se dostala k Petrovi Piňosovi coby léčiteli, kdy měla malé povědomí o tom, co probuzený život přináší. S úsměvem na tváři jsme si vyslechli, jak se dostala k holotropnímu dýchání a změněnému stavu vědomí. Moc hezky se poslouchalo, jak se od „obyčejného“ zpěvu dostala s pomocí šamanky z Tuvy k šamanskému zpěvu. Ke zpěvu, kdy se náhle z jejího hrdla počalo drát na povrch ven veškeré bohatství předků, moudrých duší. Napojena na moudrost předků. Krásné. Motivující. Od těch dob již svou pusu nestačila pořádně zavřít. Nabitou moudrost předává i dalším lidem, co hledají. Svého slova se ujala i mladá slečna, dcera Gabriely Filippi, Sofie K. Filippi. Je příjemné poslouchat moudrou duši, moudrou duši mladého člověka o to více. Je to nesmírně potěšující, že se v dnešní době probouzí zájem o životní moudrost již u mladých lidí. Není náhodou, že se v nich tak brzy probouzí touha po hledání sebe sama a chuť den za dnem vylepšovat své já. Sofii je sladkých 18 let a ve svém mladém věku již má zkušenost s profesí vyučujícího. Vede vrstevníky v tanci k maturitě. Jaké to je pro mladou generaci? Sofie dostala otázku, jak by na toto představení reagovali její spolužáci. Ze 30 dětí by to pochopilo na místě 20, zbylým 10 by to stejně brzy došlo. Ke svému závěru musela mladá dáma dojít jen dlouhodobým pozorováním kolektivu, vcítěním se do nich, tohle nelze jen tak střelit od boku. Máte pravdu, lze to. Ovšem lež má pro otevřené srdce krátké, hodně krátké, nožky. Je rozpoznána v momentu poslední rezonance vyslovených slov. Zde byla čistá upřímnost a pravda ve sdělení. Proč ji mamka Gabriela mezi čtvrtou a pátou hodinou nachází na záchodě ve svitu svící, mezi kartami a množstvím papíru? Sofie má nutkání hledat. To nutkání je rozumné vyslyšet. Moudrá mladá duše, radost ji poslouchat. Mikrofon se přesunul k Ivovi Charitonovi. Ivo se specializuje na alikvótní zpěv, což je zvláštní druh hrdelního zpěvu. Již během první části jeho umění znělo v hrané hudbě, stejně jako se prezentoval ve své druhé specializaci, což je hra na didgeridoo, dechový nástroj australských domorodců. Zde, v tomto momentu, dostal Ivo příležitost, aby nám předvedl, jaké je jeho umění. Dostalo se nám několik ukázek alikvótního zpěvu i s popisem, jak se která technika používá. Bylo to nesmírně zajímavé. Alikvótní zpěv je vlastně technikou dvojhlasého zpěvu, kdy zní základní tón a s ním zároveň i vyšší alikvótní tón. Pracuje se zde s jemnou technikou rezonančního prostoru v ústech a polohy jazyku. Je to technika zpěvu, která se vyvinula především v Tuvě a Tibetu. Tóny, ty hluboké, základní, i jemné, alikvótní bylo radost poslouchat. I zde je hluboké napojení na podstatu života a energii země i našich předků.

Ukázka alikvótního zpěvu Sygyt, kdy jsou alikvóty podobné ptačímu zpěvu, video kvalita je prapodivná, zvukově je to ovšem názorné..

V průběhu povídání došlo i na chvilky, kdy se hrála hudba a tančilo se. Bylo to vždy velmi příjemným zpestřením. Takovou hudbu poslouchat, znamená okamžitě se odevzdávat přirozenému plynutí bez myšlenek a strachu. Slovo se dostalo k Michalovi Hamanovi. Jeho specialitou je transovní bubnování. Vycítil jsem hluboce klidnou a moudrou duši, ostatně Gabriela povídala, že ji stačí k upadnutí do transu jen to, že vedle něho sedí. 😉 Svou techniku rozvíjí především pro sebe, což je velmi správný poznatek. Vše máme dělat především a prvotně pro sebe, od tohoto základu se odvíjí vše. Myslíte si, že to zavání sobectvím? Jste na omylu, byť je zde velmi tenká hranice mezi sebeláskou a sobectvím. Ta hranice je nerozpoznatelná pro člověka, který o moudrosti osobního rozvoje mnoho neví a nežije jím. Jak správně Michal dodal, dělá to především pro sebe, aby poté svou extatickou radost předával i ostatním. Na prvním místě je rozvoj sebe sama a potom až touha dát příklad ostatním. V tomto je zcela evidentní symbol krásné sebelásky a zároveň lásky k životu i ostatním živým tvorům. Na portálu osobního rozvoje Flowee jsem našel zajímavý rozhovor s Michalem. Díky extatické radosti v rozšířeném stavu vědomí získal Michal také zajímavou zkušenost s mexickým šamanem, který ho za šíleného chechotu povzbudil k pořádné jízdě na bubny. Inu, zážitky máme v rozšířených stavech vědomí velmi rozmanité. I Gabriela si zavzpomínala na zkušenost, kdy šla v noci rozespalá na záchod a v obýváku potkala indiánského náčelníka, který se jí tam zjevil. Snaha přimět ho k hovoru své ovoce nepřinesla, tak za ním nakonec poslala svého manžela, kterého probudila. Ani on si nepopovídal, náčelník tam již nebyl. Nepočkal.

Krásné byly i vstupenky na představení, zůstanou nám jako vzpomínka v podobě záložek do knih..

Jako poslední na řadu se dostal Petr Piňos. Petr se rozpovídal o tom, jak krásné bylo zjištění, že lze hudbou, tóny hudby, léčit. Vzpomínal, jak se mu před lety zalíbila hudba Pink Floyd, jak došel k poznání, že by podobnou hudbu chtěl dělat také. Ano, taková hudba léčí. Rád bych dodal, že takovou vlastnost má úplně každá hudba. I třeba ta metalová. Není pravdou, že musí jít notně o hudbu uklidňující a meditativní. Tohle je otázkou individuality, podobně jako je to s naší rozdílností, která nás odlišuje od druhých. Někoho léčí klidná hudba, někoho dechovka, někoho techno, jiného třeba zrovna hudba metalová. Prostě jaká hudba vám přináší úlevu, možnost odreagování a vypnutí, či prostý pocit štěstí, ta hudba je pro vás léčivá. Je absolutní nesmysl, že nějaká hudba je temná, plná zlé síly a schopnosti vás zničit. Záleží jen na osobním vkusu. Můj vkus je velmi bohatý, takže mám velkou možnost, v jaké hudbě, dle chuti a nálady, najít zklidnění nebo uzemnění. Všem přeji, aby svůj klid nalezli ve své hudbě, jakož i zároveň respekt k hudbě ostatních, která se nemusí líbit jim. Petr vyprávěl i o svých začátcích s léčením, kdy první zkušenosti sbíral u Milana Calábka (dnes tento pán stojí za Univerzitou Nové doby). Zkušenosti se změněným stavem vědomí získával od profesora Stanislava Grofa, což je známá osobnost psychiatrie. Právě on stojí za nalezením holotropního dýchání. Netuším, jestli to bylo náhodou, většina z účinkujících povídala o změněném stavu vědomí přirozenou cestou, ať to bylo formou holotropního dýchání, díky hudbě, či transovnímu bubnování. Gabriela povídala o této přirozené cestě, bez použití jakýchkoli omamných či psychotropních látek. Není to náhoda. Také s touto přirozenou cestou s Madlenkou hluboce souzníme. Použití „urychlovačů“ (viz. i velmi moderní ayahuasca) je pro nás prostě zcela zbytečné. Stojíme si za názorem, že vyvíjet se má správně přirozenou cestou bez urychlovačů. Nikoho ale zároveň neodsuzujeme ani nehodnotíme. Každý ať si dělá, co uzná za vhodné. Co zaseje, to sklidí. Tento vesmírný zákon nelze NIJAK obejít. A to nám stačí. Naše životy nebyly vždy skvělé, vlastně neustále nás provází složité životní situace, ale naučili jsme se, že máme vždy svobodnou volbu, jak zareagujeme, pro co se rozhodneme. To, co dříve bylo pro nás problémem, je dnes pro nás lekcí. Momentálně se učíme, jak takové lekce ještě vyhledávat, abychom je snáze pokořili. To je naše cesta. Čistá a bez urychlovačů. Co jsem včera vycítil, velmi podobně to měli všichni na pódiu. Pro představení Spirituální déšť se „našla“ ta správná parta. Zcela bez debat. I se shodnými zážitky se šamany a náčelníky. To není náhoda.. K závěru se rozezněla speciální píseň věnovaná Kračunu a to se již přiblížil konec i celého představení. Moc děkujeme všem zúčastněným za úžasně strávený večer, za krásnou a uzemňující hudbu, za nádherný ženský element v podobě tance Sofie, za volbu slov, které nám předala Gabriela, za rozhovory, za inspiraci, za všechnu tu moudrost a báječnou energii, která se po celém Rubínu akumulovala a předávala od jednoho k druhému a zpátky. Nádherné představení.. Děkujeme z celého srdce.

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.