Zdeněk Merta u klavíru..

Zdeněk Merta u klavíru a hosté – 5.12.2017 – Městské divadlo, Brno

Někdo si v zimních měsících zoufá nad nedostatkem sluníčka, tepla a světla. Touží po letních měsících, kdy je onoho všeho dostatek. Ani si potom v létě neuvědomí, když je toho sluníčka a tepla jaksi až moc, že začne znovu brblat a těšit se na chladnější období. Odkud se bere tento nedostatek pokory? Tuším, že takový člověk si nedokáže vychutnat přítomný okamžik, neocení to, co zrovna přichází a je v ten moment jedinečné. Takový člověk vlastně ani nežije, protože není v přítomnosti, duchem bloumá neustále někde vpředu. Když se přeci jen ohlédne, pak se nevrátí zpět do těla, aby si uvědomil, že právě tady probíhá život, jeho životní příběh, tím pohledem se většinou podívá k událostem, které se již staly. Hledá tam buď potěšení nebo důvod, proč se něco děje. Takový člověk se sám chytí do smyčky, která nemá konce, do bludného kruhu, kde život přestává být životem. Je to smutné. Většina z nás takovým člověkem byla. A většina z nás také takovým člověkem již být nemusí. Bohužel, málokdo dokáže prozřít a prohlédnout bez bolestných, útrpných a nepříjemných životních lekcí. Není třeba zoufat, protože nakonec právě těmto lekcím budeme děkovat, že nám daly šanci se změnit a napravit naše vztahy. K sobě samým, ke svým blízkým, k lidem celkově, k přírodě nebo k Bohu. Takový člověk potom již ví, že život je úžasný bez jakéhokoli pozlátka zvenčí. Ví, že život se žije v přítomnosti. Tady a teď. Žije a na nic nečeká, na nic se neodvolává. Takový člověk potom najde krásu a nevšednost ve všem a v každém roční období. Zaměří se na ty stránky, na ty situace, které jsou možné právě jen v ten daný okamžik. Je zima, brzy tma a k tomu sluníčko za celý den ani nevykoukne? Opravdu to tolik vadí? Na zimu se připravíme teplým oblečením, tělo zocelíme pravidelným otužováním a ze zimního měsíce si vybereme to nejlepší možné. Využijeme toho, že je brzy tma a dáme šanci, aby se v nám samých probudilo lidské slunce, které má stejnou sílu jako to na obloze. Stojí za ním život. Zimní měsíce nás vedou přímo k sobě, do nitra, ke zklidnění a hlubokému rozjímání. Se šálkem lahodného a vonícího čaje za plápolavého a kouzelného svitu svíčky dostaneme šanci pobýt chvíli v tichu sami se sebou. Dostaneme šanci poznat Boha v nás samých. Na toto je zimní období přímo ideální. Věřte, nikdy již nebudete toužit po létě v zimě a naopak. Jak poznáte, že každý okamžik, který přichází je jedinečný a neopakovatelný, snadno též zjistíte, že celý život se skládá z těchto do sebe zapadajících okamžiků, které mají tu moc činit ze života něco jako cestu rájem. Sami budete tohoto tvůrci. Ano, problémy tu budou. Těžší chvíle a různé nepříjemnosti. Život není jen o krásných chvílích. Ty těžší chvilky nás ovšem nemusí lámat na duši, mohou se stát našimi učiteli na krásné cestě životem. Většinou až tak neovlivníme to, co se nám stane a děje. Nerýpejte, život není o nalinkování a kontrole. Život je o schopnosti dovolit si nevědět a nechat se také sem tam odvát k myšlence, že právě nic neovlivním. Ona to totiž samozřejmě není zase tak pravda. Ovšem dovolí nám to poznat jednu velikou výhodu a tou je to, že mohu právě znát svou pravdu. Pravdu, že má moc se skrývá v tom, jak na vše zareaguji. V tom se skrývá naše síla. Ne vždy ovlivním, co se mi stane, ale vždy ovlivním, jak na to zareaguji. Pamatujte na to.

Ladova Mikulášská zima..

I proto si již v zimních měsících nestýskáme a života si užíváme právě s tím, co máme k dispozici. Toto úterý jsme využili příležitosti jít se do Městského divadla u nás v Brně podívat na představení-koncert Zdeňka Merty pod názvem Zdeněk Merta u klavíru. Jako hosty si pro tentokrát pozval Josefa Buchtu a Vojtu Dyka. Přiznám se bez mučení, že, ač je Zdeněk Merta známým českým hudebním skladatelem a klavíristou pracujícím několik let pro brněnské Městské divadlo, tak jsem o něm nic nevěděl. K těmto poznáním mě vede má milovaná Madlenka, která tuto kulturní scénu sleduje dlouhou dobu. Já, kovaný rocker a metalista, divoch do větru s duší milující dobrodružství v přírodě s velkým smítkem svobody, jsem tohoto většinou neznalý. Nechal jsem se ovšem již tolikrát zlákat a nelituji ničeho niž.. Madlenka má vytříbený a dokonalý vkus. Nepřestávám děkovat k jakým skvostům se právě díky ní mám možnost dostávat. Představení se konalo na činoherní scéně, kam jsme vyrazili s předstihem mikulášským večerem, abychom si dali chlebíček, než se usadíme v hledišti. Většinou se v klidu domova podívám, na co že to vlastně jdeme. Tentokrát jsem to neudělal, nechal jsem to na momentu překvapení, stačilo mi, že znám hosty, Josefa Buchtu a Vojtu Dyka. A že jsem byl překvapen.. Milým, pokorným, skromným a zářícím člověkem na pódiu, který se náhle odněkud vynořil a pěkně v tichu nastartoval show, která zakončila krásně srdečnou jízdou v samém závěru, kdy se všichni nechali strhnout atmosférou večera a přítomného okamžiku. První část představení byla vlastně takovou kronikou hudby v podání Zdeňka Merty, byli jsme provedeni laskavým a humorným slovem i krásnou hudbou. Celkem lehko se navodila příjemná duchovní atmosféra napříč časem. Povídání od srdce s tóny všech možných velikánů světové hudby. S tichem i razancí nástrojů. S krásným ženským zpěvem dvojice zpěvaček a zřejmě i hereček Městského divadla, bohužel si přesně nepamatuji jména, což nic nemění na tom, jaký příjemný a hluboký ženský aspekt představení dodaly. Omlouvám se, dámy (přeci jen si tipnu, snad je to správně, když napíši, že to byly Sára Milfajtová a Kristýna Daňhelová). Skládání a komponování hudby je bezpochyby duchovní záležitostí, setkání Boha v člověku s vesmírnou studnicí věčné inspirace. Tóny a akordy. Zdeněk nám názorně ukázal, jak se ke třem až pěti tónům napříč časem přidával k hudbě podtón tehdejší mentality lidského společenství. Bylo to fascinující a kouzelné zároveň. Vesmír a hudba jsou bratrem a sestrou. Ani nebylo třeba slov, sama hudba, která se na nás linula z pódia to hravým a úžasně lidským způsobem dokazovala. Obhajoby netřeba, dostalo se to přesně do našich srdcí, kde to s něžnou odezvou rezonovalo. Tato rezonance se nesla hledištěm zpátky k pódiu. Spojila se v ten moment do krásného celku o harmonickém rozpoložení. Aby také ne, když jsme byli i my diváci zapojeni do dění a to několikrát, když si na nás nechal Zdeněk posvítit a vyzval nás ke zpívání. Začátky nesmělé hravě přešly ve spolupráci. Dokonce i já jsem zapěl. Než mi Madlenka špitla něžným hláskem do ucha, abych radši nezpíval. Prý puberťák hadr. No což, každý nemáme takové štěstí jako Vojta Dyk na hlasovou dispozici. Aspoň jsme se zasmáli. Věděli jste, že ve zpívaném přednesu nelze lhát? Zdeněk povídal, že by možná mohli politici své projevy zpívat. Mohla by to být aspoň sranda.

Ave Maria v podání pánů Merty a Dyka z časů dřívějších.. 

Přestávka dala obecenstvu šanci se protáhnout a občerstvit, prostě připravit se na druhou část, do které lehce a hravým způsobem vklouzli Josef Buchta s Vojtou Dykem. Josef Buchta coby kapelník B-Side bandu a Vojtu asi představovat nemusím. Show se rozjela. Není se čemu divit, na pódiu se objevili showmani. „Vojta je sen,“ povídal Zdeněk Merta a umožnil tak Vojtovi vyprávět, jak je to s historkou, kdy se Vojtův tatínek Radko Pytlík neustále chlubil svým synem kam se jen vrtl, což Vojtovi spíše vadilo, než mu lichotilo. Vojta se rozpovídal i o tom, jak přišel ke svému příjmení Dyk. Jeho maminka, Věra Dyková, chtěla Vojtu uchránit od posměšků, sama si nechala své příjmení. Když si uvědomíte, co znamená foneticky jeho příjmení v angličtině, snadno si uvědomíte, že mu moc nepomohla. Není nad to, umět si udělat sám ze sebe legraci. Pepa Buchta pro změnu zavzpomínal, jaké bylo před lety jeho životní rozhodnutí odejít z Městského divadla, když mu byl dán lidově řečeno nůž pod krk. Buď divadlo, nebo jeho ansámbl. Vzpomínky na divadlo krásné, svého rozhodnutí ovšem nikdy nelitoval a nelituje. Není se čemu divit. Jít vlastní cestou, cestou srdcem, se prostě vyplácí. Pánové nám lidským způsobem asociovali, jak prosté a úžasné je být sám sebou. Hrála se i hudba, zpívalo se a tančilo. A zpívali jsme opět i my v obecenstvu. Krásná a srdečná atmosféra pokračovala. Humorem se plýtvat nedá, možná proto chlapci zabrousili i k tématu pražské fotbalové Sparty, která v poslední době zažívá krušné „italské“ časy. Bylo to myšleno v hravé ironii a až doma jsem zjistil, proč tomu tak vlastně bylo. Vojta je jejich velkým fanouškem. Super přístup. Palec nahoru. Jelikož se pánové dlouhodobě znají, často se vzpomínalo. I na Vojtovy začátky, kdy v roce 1997 byl vybrán do pěvecké role Chlapce Bernsteinovy mše, o jejichž realizaci se tehdy přičinili právě Zdeněk Merta a Stanislav Moša (nyní ředitel MdB). V závěru Vojta také emotivně oběma pánům předal dar v podobě triček s motivem Bernsteinovy mše i s poděkováním Zdeňkovi za velkou životní motivaci. Po 45 letech od originálu, v loňském roce, ji na českou scénu úspěšně vrátili právě Vojta Dyk a Josef Buchta coby producenti. Vojta si úspěšně střihl i hlavní roli jako Kněz. Jednou jsem již psal o tom, jak se pánové v závěru rozjeli. Vojta zapojil i diváky, podobným způsobem, jakým zapojuje diváky při představeních B-Side bandu. Vyzpívat jeho árie se mnozí pokoušeli, výsledek zanikl v salvách smíchu. Přišla chvilka též na praktickou ukázku ženského i mužského elementu mezi diváky. Ptáte se jak? Inu, to se Vojta rozhodl, že si vyzkoušíme, jak při tenisovém zápasu heká Petra Kvitová a jak hekal, když hrál, Andre Agassi. Levou rukou pro ženy, pravou rukou signál pro muže. Ženy se chytly hned, mužská část hekat nechtěla. Nakonec to dali i chlapi (já jsem tedy radši nehekal). Skončilo to tím, že Vojta střídal levou i pravou ruku nejdřív v pomalém tempu, pak rychleji, až nakonec mával oběma. To vám bylo hekání okolo.. 🙂 Skoro to vypadá, jako by zapomnělo na hudbu, ale opak je pravdou. Humor střídal hudbu a obráceně. V první části si Ave Marii střihla děvčata, v té druhé nám všem ukázal Vojta, že toto umí i muž. Nemusel si kvůli tomu nechat ani uskřípnout koule, jak sám nadhodil. Talent je prostě talent.

Pánové Merta, Buchta a Dyk.. Zleva doprava, pro pořádek.. 😉

V průběhu všech těch legrácek a hudby na sebe Vojta práskl, jakou podmínku si nakladl, když zjistil, že svolil k akci 5. prosince (kdo má vědět někdy zkraje roku, co je pátýho prosince, že?). Povídá Zdeňkovi, který se ho zeptal, jestli to má prásknout: „Řekni to ale na plnou hubu..“ A Zdeněk na to, že to tedy poví. „Vojta slíbil, že přijede,“ spustil Zdeněk, „ pouze v případě, že tu budou děvky a chlast.“ A bylo to venku.. Hudebníci a herci, to je chasa. Každému je jasné, co je 5. prosince, Vojtovi děti si přeci žádaly tatínka mít doma. Vojta se možná ještě cestou z Prahy do Brna modlil, aby byla podmínka považována za žert. Inu, kdo ví.. 😉 Jinak se vyznal k upřímné lásce k Brnu, má to tu moc rád, to Brňáky jistě moc potěšil. Není nad upřímnost. V samém závěru si Vojta posteskl, jak se lidé v naší republice příliš vzdalují jeden od druhého, že jsme se příliš rozdělili a obsadili okraje společnosti, kde kdysi byla jen podivná individua. Ve středu zůstalo jen pár jedinců. Vyslal do dálav vesmírných přání, aby tomu tak nebylo, abychom se jako lidé semkli a začali opět pěkně ve středu spolupracovat. Abychom se vrátili k těm několika jedincům, kteří tam zůstali, do svorné jednoty. Řekl to moc pěkně, s volbou slov, která dává jasně na vědomí, jak moc má Vojta otevřené srdce a probuzené vědomí. Následovala modlitba adresovaná přímo Bohu a obyčejným lidem. Neskutečně dojemná chvilka. Taková hřejivě lidská. Mnozí možná očekávali Modlitbu z Anděla Páně 2, tohle byla ovšem zcela jiná modlitba (pro případné rýpaly, ano i bez cigarety). Co k tomu dodat? Mnozí spílají hercům i hudebníkům, že povídají o něčem, čemu moc nerozumí, že by měli spíš zpívat, nebo hrát. Býval jsem kdysi podobného názoru. Dnes to již vidím jinak a děkuji moc všem podobným lidem, že využijí maximálně možnosti ovlivnit co největší množství lidí svými slovy ze srdce. Ona totiž míří z jednoho srdce do stovek a tisíců dalších srdcí. A mají navíc tu moc srdce otevírat a probouzet vědomí. I Láďa Křížek minulý týden, když jsem byl na koncertu Kreyson, moc hezky od srdce povídal k davu metalistů a nikdo ho nevypískal. Mění se úplně vše. Kdo můžete, využijte naplno potenciálu slova z otevřeného srdce, hovořte s láskou k lidem, kteří na Vás přijdou. Děkuji Vám za to ze svého otevřeného srdíčka. Spolu, všichni, bok po boku to dokážeme. Závěr byl strhující a energií doslova nabitý. Nakonec přišli i Mikuláš, anděl a čert za námi do divadla. Byli jediní, které jsme letos viděli, svou roli dali s divadelním přehledem. Děkovačka byla několikastupňová a potlesk, aplaus neutichající.  Akce se malinko protáhla, prostě, když se hraje z čiré radosti ze života, tak se na nějaký ten čas zase tak nehledí. Děkujeme za krásný a sváteční zážitek. <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.