Kdy přestane ovlivňovat 2. světová válka naše životy?

„Nikdy nezapomínejte, že průměrný mír je lepší než úspěšná válka.  Marie Terezie“

Skončila nám 2. světová válka? Co myslíte? Ťukáte si na čelo, jestli jsem se náhodou nezbláznil? Na evropských bojištích se konec tohoto konfliktu datuje ke dni 8. května 1945, celosvětově 2. světová válka skončila podpisem kapitulace Japonska 2. září 1945. Klidně to může být i 9. května (jak to také dlouhou dobu bylo), stejně tak 11. května, kdy utichly poslední výstřely na evropském bojišti (o tomto se dá úspěšně spekulovat, protože do 20. května 1945 potlačovali kanadští vojáci německý odpor, který vznikl vzpourou proněmeckých Gruzínců, na holandském ostrově Texel, nebo bojůvky německého uskupení Kuronsko na území Lotyšska trvající do 22. května 1945), správně si můžete vybrat i 7. květen, kdy byla podepsána v Remeši bezpodmínečná kapitulace německých vojsk. Můžete si vybrat kterékoliv toto datum a směle tak hovořit o konci tohoto konfliktu. Jenže jak to je vlastně doopravdy? Takže o čem to povídám? Vysvětlím to..

Víte o tom, že západní spojenci drželi válečný stav s Německem (SRN) až do roku 1951?Nezapomněli jsme na řádění banderovců? V Polsku v rámci operace Visla se oficiálně bojovalo do léta 1947, ovšem ještě v roce 1950 docházelo k vojenským střetům. Podobným způsobem to probíhalo i na našem území, boje byly vedeny od roku 1945 po dobu dvou let, ještě v roce 1948 přes naše území prošlo několik skupin banderovců směrem na západ. Samotný Bandera byl zabit agentem KGB v Mnichově v roce 1959. Myslíte, že to tím skončilo? Pokud ano, jste řádně na omylu. Vše přešlo až do současných dnů, nemálo to má společného i s aktuálním děním na Ukrajině. Stačí si vzpomenout na Euromajdan.. Kam to dokráčelo? Bandera dostal posmrtně titul Hrdina Ukrajiny, byla po něm pojmenována bývalá Moskevská třída v Kyjevě. Kontroverze jeho osobnosti, působení jednotek UPA (ukrajinská povstalecká armáda, tzv. banderovci), kolaborace, bojování proti všem, vraždy, teror, nic se nebere v potaz. A utrpení na Ukrajině pokračuje, pěkně v tichu..

Nikdo už se neptá pořádně na historická fakta. Ostatně dějiny byly vždy psány vítězi. Spíše tedy přepisovány, ať jsem přesnější. V průběhu 2. světové války se přerozdělovala moc několikrát. V rámci této touhy a snahy získat co nejvíce docházelo k největším omylům, k jakým mohlo jen dojít. Jedním z nejhorších je povstání a následný boj Zemské armády ve Varšavě v srpnu a září 1944. Vyprovokováni západem a v touze stvořit Polsko k obrazu svému přivedli sami sebe a většinu civilního obyvatelstva Varšavy k totální zkáze. Je zde jeden velmi důležitý moment, který je dodnes mylně podsouván. Tím momentem je legenda o tom, že Rudá armáda nečinně přihlížela na druhém břehu Visly. Je známo, že každá válečná operace vyžadovala týdny příprav, průzkumů a zabezpečení akce. Tady dostaly jednotky Rudé armády jasné ultimátum. Nečinně přihlížet? Nikoliv.. Vrhnout se bez průzkumu proti zaminovaným a skvěle zastříleným pozicím, které měly takovou obranu, že sovětských vojáků zahynulo při tomto pokusu třikrát více než bylo vojenských ztrát na polské i německé straně dohromady. Kde je pravda? Proč je měněna? Možná mě teď máte za blázna, případně za ruského podporovatele, ale ani jedno není pravdou. Však o pár týdnů později přišel pro Rudou armádu spolu s československými jednotkami velmi podobný okamžik. Přijít na pomoc Slovenskému národnímu povstání?? Tato pomoc dala svolení ke vzniku další krvavé legendě, tentokrát nutnosti překonat Němci dobře bráněné Karpaty. Dukla se stala synonymem pro nesmírně krvavá jatka.. Nejsou to co kdyby. Karpatsko-dukelská operace byla uskutečněna jen díky snaze pomoci Slovenskému národnímu povstání. Sami si to můžete vyhledat, ostatně archívy se již začínají dostávat na světlo světa. Třeba ty ruské by mohly způsobit spoustu vrásek na čelech mnoha představitelů mírotvůrců Západu.

Abychom nezůstali jen u chyb západních spojenců, pojďme se podívat, co si sovětské jednotky způsobily svým činěním do budoucnosti. Stačí zaměřit zrak na místa dotyků jednotlivých okupačních zón, klidně i do některých francouzských přístavů. Zde všude byla dána s požehnáním britských a spojeneckých velitelů možnost představitelům sovětské NKVD a vojenské kontrarozvědky SMERŠ zlikvidovat zajaté kozáky. Události, které se tehdy staly, byly velmi drastické. Stopu jejich působení čas nezahladil a jejich důsledky si Rusko nese dodnes. Jak v podobě bojujících a konečnou válku čekajících kozáků na Ukrajině, tak i v podobě všech jejich novodobých konfliktů jako byl například ten v Čečensku.

Podívat se můžeme i na působení vojáků jednotek SS, po válce houfně prchajících k západním spojencům. Nemluvím o německých jednotkách, ale především o jednotkách, kde se jejich členové nechali zverbovat takřka po všech obsazených zemích Evropy. Častou destinací jejich nového působení se stala francouzská Cizinecká legie. Tito lidé neznali nic jiného než boj a zabíjení. Ač druhá světová válka skončila, v Indočíně se bojovat nepřestalo, zde se bojovalo o bývalé kolonie a jejich nezávislost. Všechny války, které zde proběhly, si nesou svou stopu do dnešních dnů. Mnohé z nich nebyly ani oficiálně nikdy ukončeny. A svá nová, bojová, uplatnění zde nalezlo právě velké množství bývalých vojáků jednotek SS v rámci Cizineckých legií. Důvod, proč se o tom moc nemluví, nemusím moc rozebírat, jednoduše se to nehodí.

Ale vraťme se do Evropy. Ještě během druhé světové války v Řecku spolu bojovali demokraté a komunisté. Po kapitulaci Itálie a stažení jejich vojsk, později i německé armády, využili situace komunisté, kdy ELAS převzala prakticky kontrolu nad zemí. Britové a později Američané se s tímto nehodlali smířit. Po boku řeckého království bojovali proti ELAS a později proti DSE. K podpoře komunistů se přidala zejména Titova Jugoslávie a též Albánie. Boje byly ukončeny až v roce 1949, kdy se značná část komunistických bojovníků vytratila do Jugoslávie, nejvíce do Makedonie, vznikl velký proud uprchlíků, kteří se rozeseli po značné části Evropy. Balkán, sud se střelným prachem.  Jugoslávie byla během druhé světové války svědkem něčeho, čemu se zdráhali uvěřit i němečtí velitelé. Ustašovci a Četnici, koncentrační tábor Jasenovac. Hrůzy, které se tam děly, se staly prokletím kraje, které přečkalo v čase i v lidech. To, co mělo zůstat pohřbeno koncem války, zůstalo naživu. A zjevilo svou hrůzu znovu, poměrně nedávno, když se Jugoslávie rozpadla a jednotlivé země se dostaly do dlouhého období občanských válek, které šokovaly celý svět genocidami a brutalitou. Ač je to již více než 16 let, kdy boje utichly, klid tam není dodnes. Letos jsme projížděli Srbskem a Makedonií na dovolenou do Řecka, nechci nijak prorokovat, protože přeji lidem, všem bez výjimky, světový mír, ale na tom kraji prostě něco leží. Nebylo mi tam ani trochu příjemně, byť to jsou nádherné země a lidé jsou tam srdeční, přátelští a milí. To, co jsem cítil, to, co se mi zjevovalo, nebylo ani hezké, ani příjemné. Spirála, ve které se dlouhou dobu motají, která eskalovala během druhé světové války a občanských válek v 90. letech minulého století, není uzavřena. Nepíše a neříká se mi to snadno, ale to, co se tam stalo, se velmi snadno může stát znovu. Nedošlo k usmíření a ani k odpuštění. Křivdy, bolest a zlo zůstalo. Poměrně nedávná odsouzení pachatelů válečných zločinů v nizozemském Haagu mají hořkou příchuť. Ať příběhy zatčených, kteří dlouhá léta dále tahali za nitky politiky svých států (čímž samozřejmě ovlivňovali životy lidí), různými nesrovnalostmi či přímo nespravedlnostmi. Je jen velkou ironií, že je holandský Haag místem výkonu rozsudků, v kontextu toho, že právě holandské jednotky UNPROFOR byli svědky největšího masakru ve Srebrenici v červenci 1995, kterému nemohli nijak zabránit. Mnoho vojáků této jednotky trpí posttraumatickou stresovou poruchou a někteří též spáchali sebevraždu. V jejich kůži bych rozhodně být nechtěl.   Mohlo-li dojít na mnoha místech u nás k usmíření a odpuštění mezi námi a sudetskými Němci, proč tomu nemůže být i tam? Došlo-li k odpuštění mezi veterány složek americké armády a Indiány, proč to nejde i tam? Na tyto otázky neznám odpověď. Prostě Balkán je sud se střelným prachem, toto přirovnání zřejmě nevzniklo jen tak. To, co bylo na tomto území během druhé světové války zaseto, sklízí své plody též dodnes.

„Válka je něco, co vytváří dav, národ, politikové, ideologové církve. Mír musí vytvořit každý jednotlivec.“  Osho

Proč je vůbec v lidech taková touha bojovat a zabíjet se navzájem? Proč je tomu i dnes, když už jsme tolikrát poučeni z válečných hrůz? Proč je válka pořád v našich myslích a stále nad námi visí její hrozba? Nikdo nechce bojovat, umírat a ničit svou zem, přesto se o válce pořád mluví. Čím to je? Zkuste se zamyslet. Válka je všude. Napíši, jak to cítím. Také jsem dříve věnoval velkou pozornost historii válečných konfliktů a armád, četl jsem knihy, díval se na filmy, zajímal se o zbraně, jezdil jsem se dívat na vojenskou techniku. Čemu věnujeme pozornost, to přitahujeme. Je to hodně i o tomto. Stísněnost a strach, který dokáže vyvolat třeba válečný film, má tu moc v nás vybavit si válku jako přítomnost, jako něco, co zase může být. Děti jsou masírováni válkou v počítačových hrách, zabíjení je v takových hrách v ohromném provedení. Filmy, dokumenty, zpravodajství.. Všude se válka seje znovu do lidských myslí. Po kraji, na místech, kde se udály bitvy v minulosti, jsou památníky, pomníky, nebo dokonce vojenská technika. Při výročích bitev nebo ukončení válek se neustále pořádají různé slavnosti a rekonstrukce bitev. Energie těchto událostí je stále oživována. Válka tak jede naplno v lidských myslích. Říká se, nesmíme zapomenout na hrůzy, které se děly, aby se neopakovaly. V předchozích řádcích o historii jsem poukazoval pomocí faktů na souvislosti, že celosvětově válečný konflikt probíhá neustále. Ač byla druhá světová válka oficiálně ukončena v květnu či září 1945, v několika řádcích výše si přečtete, jak dlouho její chapadla na evropském kontinentu sahala po lidských životech. Zdá se, že člověk je tvor nepoučitelný. A též značně podivný. Ukrajinský konflikt neskončil a již se o něm natáčí válečné filmy. My potom sedíme v kině, nebo na sedačce v obýváku a užasle sledujeme ty efekty a ani nám nedojde, že právě v tom momentu, v ten samý čas, na Ukrajině opravdu umírají lidé. Není to zvrácenost? Není zvrácené to, že sousedé na Balkáně se jeden den zdraví, mluví spolu, žijí vedle sebe a druhý den se navzájem s krutostí a nelítostí zabíjejí, masakrují, zohavují nebo znásilňují navzájem? Pokřivené duše konflikty jsou mezi námi. Jejich motem není odpuštění a láska, jejich život naplňuje jediné, touha po odplatě, msta a chuť způsobit viníkovi bolest, zničit ho. Tak jako každý boj plodí zase jen boj, každá msta a odplata plodí zase jen a pouze to samé. I proto je Balkán sudem střelného prachu. A bude jím dokud na jejím území budou pokřivené duše, které namísto odpuštění a smíření hledají v nekonečné spirále utrpení zase jen mstu a odplatu. Podobně v nás bude válka vyvolávat obavy a strach a vlastním strachem ji budeme přivolávat a zhmotňovat, dokud si ji necháme všude strkat pod nos. Ve filmech, ve zprávách, v knihách, při rekonstrukcí bitev, přítomností bojové techniky. Zajdu dál. Proč tu máme památníky v podobě rekonstruovaných koncentračních táborů? Abychom nezapomněli? Proč se tedy přesto najde nemalé množství lidí, kteří začnou ještě za života posledních přeživších těchto hrůz, tvrdit, že to byla jen spojenecká propaganda, že to tak nebylo? Jak se mají ti, co to doopravdy přežili, cítit? Proč se potom najdou lidé, kteří takovým tvrzením uvěří? Já bych šílenou energii bývalých koncentračních táborů nechal zpracovat čistou přírodou, jednou provždy bych s tím skoncoval a radši bych na jejich místě vysadil třeba stromy, stačil by pomník, který by připomněl jen lidi, ne přímo tu hrůzu. Vždyť ta energie, když na takové místo přijedete, je plná toho, co se tam událo a ovlivňuje to životy nás všech. Negativně, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Pokud opravdu chceme, aby druhá světová válka a všechny ostatní války skončily, musíme s ní skončit i my. Musíme ji přestat navždy živit v myslích. Musíme dát šanci míru, životu v lásce, bez obav z války. Pokud tu válka stále bude, v nás, vždy se může rozhořet i okolo nás, ostatně jak se tomu od konce druhé světové války děje neustále. I proto neváhám vyslovit, že ještě neskončila. Ani po 72 letech od jejího rádoby oficiálního konce..

„Mír nemůže být držen násilím, může jej být dosaženo pouze porozuměním.“  Albert Einstein

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.