Odpojit se, nebo připojit? Být, či nebýt?

Odpojit se? Je to ironie, protože abych mohl napsat tento text, tento článek, musel jsem se připojit. Přímo, fyzicky, na síť, abych mohl článek napsat a publikovat. A také nefyzicky, svým vědomím k vesmírné studnici všeho, co známe i neznáme. Takže připojen i odpojen? Složitá otázka.. Pojďme se podívat blíže na to, co mě k tomuto dilematu přivedlo.

Člověk a moderní technologie.. Moderními technologiemi nyní myslím všechny lidské výdobytky, které byli námi vymyšleny, aby si lidé mohli být blíže. Bavíme se o vynálezech, které měli lidstvo přiblížit k sobě. Internet a mobilní telefony. Původní myšlenkou byla opravdu snaha přiblížit lidi blíže k sobě. Naše planeta je ohromná a my, jakož její obyvatelé, často díky jiným technologiím cestujeme po celé zemské ploše. Na různá místa, za různými účely. I v rámci naší republiky se často odstěhujeme z jednoho místa na vzdálenější nové. Dříve by bylo skoro nemožné se spojit. Dnes stačí jen zapnout počítač, připojit se k internetu, stát se on-line a ve vteřině jsme propojeni s celým světem. Nebo vzít do ruky mobilní telefon, vytočit číslo a počkat si, až volající přijme hovor a hned jsme ve spojení. Je to báječné.. Jenže. Něco se muselo někde šeredně pokazit. Když se nad tím tak zamyslíme, tak téměř vše, co jsme vymysleli, abychom se měli lépe, má svou druhou, odvrácenou, stranu. V kontextu duality, která zde na zemi panuje, je to v pořádku, jde o vyrovnání energií a navracení vychýlení z jakékoliv strany doprostřed. Tento energetický dluh pro nás ovšem nevychází zrovna příznivě. Komunikační technologie, které byly vymyšleny, aby lidi přiblížili více k sobě, se malinko vymkly kontrole a počaly působit kontraproduktivně. Lidé se začali odcizovat, selektovat a vzdalovat. Je to zvláštní, ovšem zcela racionální dopad. Člověk nebyl stvořen pro samotářský život. Zcela přirozeně vyhledává blízkost druhého či dalších lidí. Jsme společenští. Samozřejmě, jsou výjimky a není jich zrovna málo. Introverti.. Samotáři? Ale jděte.. Sám jsem introvert a člověk libující si v tichu o samotě. Dlouhá léta jsem si myslel, že další lidi nepotřebuji. Byl to omyl. Stačí potkat člověka, se kterým si budeme rozumět i beze slov (nadneseně myšleno, ale klidně může být). Stačí dojít ke změně vědomí, zažít pocit, jaký je život, když se nám otevře srdce. A vše je náhle jinak. Ne, nevyhledávám jiné lidi, pořád mám rád ticho a klid o samotě. Ovšem již nevyhledávám ani tu samotu. A samota mě nechala být. Nejsem již osamocen mezi lidmi. Poznal jsem, že být ve společnosti lidí není vůbec špatné. Jsme pro toto prostě stvořeni. Jedním z předpokladů toho, abychom přežili, jako lidstvo, co jsme sami zaseli, je poznání toho, že musíme spolupracovat. Respektovat své rozdílnosti. Nehledat v tom chyby. Najít v tom smysl toho, že se můžeme navzájem doplnit a vlastně i obohatit. Snáze pak každý z nás pozná i sebe a dostane lepší možnost k tomu, aby našel své poslání. Naprosto jedinečné a zcela unikátní. Je to to jediné, co nás od ostatních odlišuje. A zároveň i to, co nás k druhým přitahuje. Protože každá individualita, kterou zde jako samostatné lidské bytosti zastupujeme, hledá své naplnění a uplatnění v rámci celku. I proto se každý odlišujeme. Jen proto, abychom díky spolupráci mohli dát to, co jiní nemají a neumí a dostali pro změnu to, co sami nezvládáme a nemáme. Technologie byly prostě a jednoduše zneužity. Vlastně byla zneužita i touha po lidském kontaktu. A my si to mnohdy ani nejsme schopni uvědomit. Vše má svou sílu. I tyto technologie ji mají. Jako světlé stránky mají i své temnější protějšky. Vše se dá buď využít, nebo zneužít. U každého objevu v lidské historii se tak stalo. A opět jsme u naší duality. U světla a tmy. U dobra a temna. Čím vyvážit to, aby nám naše vynálezy, naše technologie, sloužily a my se nestali jejich otroky? Jestli nás protiklady vedou k boji, jsme jimi odpuzováni, jdeme tak špatnou cestou. Je to doopravdy špatná cesta? Není, samozřejmě. Každé naše rozhodnutí, i to, které neuděláme, je dobré. Pokud nás protiklady vedou do sebe, ke středu, k pochopení a respektování toho opačného, zjistíme, že se dualita počne vytrácet. Je to možné? Ano, je. Protiklady splynou v jedno, v celek. Máme to rázem v sobě, pěkně vyvážené, světlo i tmu, dobro i zlo. A dualita je v nás. Mění se polehoučku a potichu na jednotu. Tu potom vyzařujeme i navenek.  A kdo ví, co to udělá, až k tomuto pochopení dozraje většina lidí? Co to udělá celkově s dualitou? Váže se k tomu i nepsané pravidlo, které říká, že všechny pojmy jako světlo a tma, nebo dobro a zlo, jsou jednou velkou iluzí. Je to tak? Bingo, je. Bohužel, nejvíce tyto iluze krmí a drží při životě ty bytosti, které v rámci jednoho aspektu brojí a bojují proti druhému, opačnému, aspektu. Příliš vychylují energie do stran a rovnováhu a harmonii decimují silou nepředstavitelnou. Navíc, stále hledají venku, místo toho, aby rovnali sebe a dali tak možnost tomu, aby jejich vlastní dualita byla přetvořena v jednotu. Inu, je to jednoduché i složité zároveň.

Zcela vědomě mě to koplo docela daleko od tématu, že? Ovšem pro celek naprosto správným směrem. Neb vše je přeci o energiích. Takže proč technologie, které mají pomáhat a sbližovat, dělají pravý opak? Tak především, nedělají to ony technologie, děláme to my sami. Jen my a nikdo jiný. Naše vlastní energie vlétne do této energie a výsledkem je koktejlek, který má tak lákavou chuť ovšem s hořkým a nechutným ocáskem.. Co je, ksakru, špatně? Proč nás mobilní telefon sbližuje s lidmi, kteří jsou daleko od nás, a zároveň nás oddaluje od lidí, se kterými žijeme, kteří jsou vedle nás? Proč se internet stal takovým otrokářem lidstva, který dokonce má tu moc lidi od sebe rozdělovat?

Co si budeme povídat? Každý, úplně každý, člověk touží po lásce a lidském kontaktu a to mu, při vší snaze, žádná technologie nesplní. Může mu k tomu dopomoci, pokud bude využita za účelem, pro jaký byla vytvořena. O tom žádná.. Hranice, kdy technologie ještě pomáhá, a kdy se již člověk stane jejím otrokem, je přitom tak tenká. Neuvěřitelně. Často do té druhé, nechtěné, části sklouzneme, ani nevíme jak. Tak, jako člověk touží po lidském kontaktu, touží i po srozumitelné a láskyplné komunikaci, která mezi námi lidmi zasévá porozumění a pochopení. A opět, při vší snaze, toto žádná technologie člověku nenahradí. Může přinést pomoc, ne však náhradu. Co to povídám? Vždyť při dnešní komunikaci přes komunikační programy se slyšíme i vidíme zároveň, tak v čem je problém? Lidský kontakt a komunikace se zakládá na velké spoustě faktorů. Na každém z nich záleží. Neverbální, mimosmyslové či čichové faktory nám žádná technologie nepřinese. Tyto části nám přiblíží jen přímý lidský kontakt. Nenahraditelné. A přitom docela zásadní. On již často začíná problém v nepochopení a komunikaci právě na komunikaci (někdy krutě humorně na nekomunikaci). Upřímnost a důvěra. Touha být lepším člověkem. Chuť tuto touhu aktivně zasazovat do života. Pokud toto chybí, mohou moderní technologie snadno a rychle dodat náhradu. Náhradu, která již není pomocí, ale hřebem do rakve lidské komunikace a vztahů. Stane se rozvracečem a urychlovačem rozkladu. I zde je hranice velmi, příliš velmi, tenká. Říkáte si, možná, že o tom tak píši? Kde jsem si to přečetl? Inu, nepřečetl. Žil jsem to. Píši z vlastní zkušenosti. Díky mé závislosti na počítači, na internetu a na počítačových hrách, kde jsem našel únikový svět od problémů reálného světa jsem dostal velké lekce od života, jak svým dílem přispět ke konci manželství a rozvrácení rodiny. Dlouho jsem si myslel, že to bylo jen o mně, o mých chybách. Nebylo, to již vím, ale to je teď nepodstatné. Mám za sebou zkušenost, jak tyto technologie rychle přestanou pomáhat a stanou se něčím, bez čeho nemůžete být. Tedy pastí, dokonalou pastí a další iluzí. Náš svět se pomalu ale jistě stává sledem takových iluzí. My lidé si je vytváříme. Protože přestáváme žít, trendem je přežívat a přitom si myslet, že žijeme. K tomu nám dopomáhá spoustu lákadel dnešní doby, které naplňují šeď našich životů leskem falešného pozlátka. Není snadné z toho nalézt cestu ven. Chytré mobily ruku v ruce se sociálními sítěmi tomu dávají korunu. Všude připojen, bezvýchodně polapen a k tomu myšlení, jak je doba skvělá, že nám toto umožňuje. Hm.. Ještě že máme volbu stále být člověkem a žít jako člověk. Můžeme tak činit s technologiemi i bez nich. Jen na nás záleží. 

Je tu ještě jeden faktor, spíše riziko, které tyto moderní technologie přinášejí. Naše bezpečnost, naše soukromí, intimita, jakož i ochrana bankovního účtu, či morální bezpečí našich potomků před něčím, co je může řádně pokřivit pro život. Vše z toho se dá díky internetu nebo mobilu napadnout. Proč? Protože jsou všude na světě lidé, kterým chybí lidský dotek a komunikace. Protože tito lidé již nedokázali unést to, že se jim tohoto základního aspektu lidského života nedostává. Pokřivilo je to. Našli zvláštní, stejně pokřivenou a nelidskou radost v tom, ničit životy jiným lidem. Těm, o kterých si myslí, že jim utrpení způsobili, i těm zcela neznámým, na které na jejich špatně zabezpečených výdobytcích moderních technologií narazí. Často to začíná u naší neznalosti, jak co z toho správně použít, jak s čím zacházet. Ovšem neznalost neomlouvá. Zde taková poučka může dostát i tragických rozměrů. Nuda a touha nudu pokořit může snadno přinést něco, co nebylo ani původně zamýšleno. Lidský život je dar. Jak snadno lze tímto darem plýtvat, o tom, myslím, nemusím psát. Dohnat mladého, uzavřeného a zraněného člověka na duši do pasti, ze které uvidí východisko jen dobrovolným odchodem z tohoto světa lze snadněji, než si myslíte. I to je odvrácená strana moderních technologií. Žít ve vyhořelém manželství, kde oba, žena i muž, touží po lidském kontaktu, a přitom díky této touze a chybám na internetu přijít o veškeré finanční úspory. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Omyl. Stačí kliknout na jeden nevinný odkaz v emailu, ve zprávě na Facebooku a může se to rychle stát i vaší realitou. Přijít o vlastní identitu? Sci-fi? Houby, zase vedle. Děje se to. Pracovat do úmoru kvůli rodině, dětem, být doslova a do písmene přikovaný k telefonu a přitom právě ztratit kontakt s rodinou a dětmi? Jde to snadno. A právě toto odcizení může u citlivějšího potomka přivodit touhu, zoufalou, po lidském kontaktu, který se mu doma nedostává. Naopak, jiný potomek, který stejně zoufale touží po tom samém, jen není tak citlivý, si najde v tom předchozím, který je asociálem třídy, cíl své frustrace, pomsty, nebo jen chutě se odreagovat. Založí falešný účet na Facebooku (je jich tam plno, možná byste se divili) a dotyčného, jakož slečna hrající si na stejného benjamínka, osloví. Je trpělivý, vzbudí důvěru, použije frustraci z vlastního života. Později zabrousí do intimností a pošle lechtivou fotku, kterých je internet plný. Na oplátku žádá stejné. Citlivý hoch se chvilku zdráhá, ale udělá to, cítí zvláštní spřízněnost a hřejivou možnost lidského doteku. Ten druhý, který to celou dobu hraje, získá své. Teď si užije. Pošle celé třídě tu jeho fotku. Fotka se rychle rozšíří po celé škole (Facebook mají přeci takřka všichni a, kdo není on-line, ten jakoby nežil). Mám dál psát, co to udělá s tím citlivým? Nemusím, viďte? Dá se zde ještě hovořit o tom, jak nám tyto technologie pomáhají? Nedá. 

Ke všem těmto myšlenkám mě přivedl film, na který jsem se nedávno díval. Jmenuje se Disconnect. Příběh z předchozího odstavce je právě z tohoto filmu. Uff, oddechli jste si.. Nedělejte to. Je to příběh filmu, ovšem je příliš podobný spoustě skutečných lidských tragédií. Je o přirozené lidské touze po hřejivém doteku, o potřebě upřímné a pravdivé komunikace mezi námi. Nejlépe z očí do očí. Jako člověk. Ten, kdo ví, o čem píši, mi dá za pravdu. Žít v pravdě a být člověkem pro sebe i pro druhé je nejlepší možnou volbou pro to, aby jste se nestali otroky novodobých technologií. Budou přibývat, narůstat a zdokonalovat se. Dokonalosti člověka, života a lásky se ovšem nikdy nepřiblíží. Moc nám ublížit jim svěříme pouze my sami. Myslete na to. Myslete na to i v okamžicích, kdy sami hledíte přes display svého chytrého telefonu, jestli není náhodou něco nového na Facebooku (nevadí, že jsme se tam před 5 minutami dívali, novinky jsou tam přeci neustále). Myslete na to i v momentech, kdy necháte svého potomka hodiny zkoumat svět internetu, aniž byste občas mrkli na to, co vaše děti zajímá. Děkuji. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.