Jak se láskyplně naplnit v lesním království?

Řícmanice – 23. srpna 2017

Vloženo z Facebooku, kde jsem tento článek v srpnu psal a sdílel.. Nyní i zde na webových stránkách.. 

Minulé pondělí nás nitky osudu a volání Péti Sedláčkové do Řícmanic nepustily..  Ovšem, co se nestalo v pondělí, stalo se ve středu. V tento báječný den byly ukojeny mnohé chutě. Počínaje chutí na dobrou zmrzlinu. Madlenka vymyslela, že bychom se Beruškou do Řícmanic mohli vydat přes Obřany a Bílovice. Stalo se.. Představte si, že si jdete pro zmrzku do normálního obchodu. Přesně takhle je to v Obřanech. Chodíme tam na zmrzku do obchodu kousek za obřanským mostem. Je tam totiž moc dobrá, s láskou točená a pořádně veliká.. Naše mlsné jazýčky si smlsnou. Nejdříve jsme se ale vydali kousek podél Svitavy, jakoby zpátky k domovu. V batůžku jsme měli staré pečivo, u Svitavy tam máme jedno místečko, kde krmíme kačenky. Ještě, než jsme tam došli, se mi pod nohy přimotala taková roztomilá zrzečka, která to s přítulností rozbalila na plné čáře. Až jsem si ju málem vezl domů..  Nebyla to žádná divoženka, nýbrž čtyřnohá a zrzavá kočka. Madlenka už krmila kačenky, já jsem musel počkat na další pocestné, ke kterým kočička přeběhla (nevěrnice jedna) a mohl jsem běžet také. Povím Vám, úplné kačenkovské hody.

Přijdete tam, ve vodě jedna dvě kačenky, hodíte jim do vody chléb, najednou se otřesou všechna křoví, všechny břehy a kačenky jsou všude. Nějak si to musí mezi sebou i na dálku předávat, protože průběžně přilétaly i další. Nakonec za námi lezli i ven, byly úplně všude, i na silnici nad námi. Z ruky brát nechtěly, to jen koukaly.. Budu si je muset naučit, už takhle jsou hodně nebojácné.. Z jedné části za námi se najednou ozval poplašený křik kačenek a nastal hromadný úprk ze souše, po silnici přibíhali psíci, co se chtěli družit. To ale kačenky vůbec nezajímalo. Zásoby starého pečiva brzy došly, tak jsme se s kačenkami rozloučili a vydali jsme se na zpáteční cestu. Zmrzlina volala a na to jsme tedy slyšeli. Netrvalo dlouho a už jsme ji třímali v packách a šťastně jsme lízali. Pomalu jsme se vraceli k zaparkované Berušce, jak nejpomaleji to šlo (skoro jako šneci), slízat jsme ju nestihli, museli jsme si jít ještě sednout na kochací lavičku ke Svitavě. Uf, ty jsi nám dala sladká krásko.. 

Ta chuť na zmrzku je silnější než já..

První část dnešního výletu jsme tak měli úspěšně za sebou, tak šupky utřít si papulky, prstíky a honem do auta.. Směr Bílovice, kde se do nás otřela nevlídná energie místa, když jsme sjeli do údolí opět ke Svitavě. Nepřemýšlíme proč, radši pádíme dále, brzy vjíždíme do Řícmanic a parkujeme na Masarykově náměstí u Enapa. Vzpomínkami míříme do letošního dubna, kdy jsme měli tu čest zdejší kout na vlastní kůži poznat. Tehdy zde bylo vše v plném rozpuku jara. Dnes byl zdejší kraj v plné zralosti léta, kdy se plody Matky Země chystají vydat své poklady. K lesnímu království, k okolí arboreta Řícmanice a ke studánce Prosba lesa odtud vede více cest, ovšem nejschůdnější, nejkratší a také nejpoetičtější je ta, po které vede přímo naučná stezka Hvozd.

No není krásně nad Řícmanicemi. Les, kam jen zrak dohlédne.

Výstup ke vstupu do lesa je za teplého počasí vražedný, slunce pálí, není se kam schovat, jen jdete a modlíte se, abyste byli již nahoře. Naštěstí má cesta dvě plus. Prvním je nádherný výhled na Řícmanice, další okolní obce, na kopce a lesy. Jenže, když se nad tím tak zamyslím, tak z výhody je možná past. Pořád zastavujete, nejdete, nestoupáte blíže ke stínu lesa a slunce do Vás zdařile pere. Pokud nemáte sebou ohromnou lahev vody, jste brzy na suchu.. Tak jo, nebudu malovat čerty na zeď (hej, kdo mi vzal tu zeď, no, otočím se, hledaje zeď, a oni mi čmajznou i ty čerty) a vrátím se k plusům. Takže, kde jsem to skončil? Aha.. Druhým plusem je, že nahoře na Vás čeká luxusní posezení na lavičce ve stínu košatých stromů s výhledem jako od Boha. Do pořádně roztažených plic vdechujete čistou vůni lesa. A sedíte a padá Vám brada až na zem. Je tam moc krásně. Určitě se tam zajeďte podívat.

Panoramatický záznam Řícmanic od kraje lesa, odkud se jde ke studánce Prosba lesa.

V rozverné náladě, která nás tam, po výstupu, přepadla, jsme pro Vás natočili veselé „videjko“, abyste se mohli pokochat též. Bude tady někde sdílené pod textem. Jen se dopředu omlouvám za amatérský pokus, přeci jen je to točené jen přes chytrý mobil.. Posuďte sami, jestli máte odvahu se podívat.  Video natočeno, kalhotky zkontrolovány (viz. video), zásoby jídla se ztenčily, dech již v normálu, můžeme vyrazit dále.

Chvilky rozjímání, radosti i moudrých slov nad Řícmanicemi..

Proslov Madlenky:„Přátelé, já Vás zdravím z krásného místa a našeho oblíbeného kraje. Jsme kousíček od Brna, asi 10 km od našeho rušného bydliště na křižovatce a opravdu se kocháme tady tou krásou kolem nás a je nám moc fajn, prostě žijeme svůj život v lásce, radosti a v pohodě. Takže mějte se krásně a užívejte si. Otevřete náruč životu a plujte. Krásný den.“

Zveřejnil(a) Pavel Mašek dne 29. srpen 2017

Proslov Madlenky:
„Přátelé, já Vás zdravím z krásného místa a našeho oblíbeného kraje. Jsme kousíček od Brna, asi 10 km od našeho rušného bydliště na křižovatce a opravdu se kocháme tady tou krásou kolem nás a je nám moc fajn, prostě žijeme svůj život v lásce, radosti a v pohodě. Takže mějte se krásně a užívejte si. Otevřete náruč životu a plujte. Krásný den.“

Otvírá se před námi les. Hotové lesní království. Stromy oslavují, zvířátka nakukují, vchází lesní král se svou královnou.  I tady nacházíme stopy po nedávných bouřích, naštěstí jen v podobě jednoho rozštípnutého stromu vejpůl. Byl také nemocný, podobně jako stromy v Brně i Jedovnicích. To je opravdu zajímavé. Ještě před vstupem na rozcestí Nad arboretem, které je plné nádherných, vzrostlých borovic, modřínů a smrků, Madlenka tasí svou perlu dne.

Lesní velikán v celé své kráse. Tedy skoro v celé.. Musel jsem se přitulit. A tulil bych se zase..

Je to holka šikovná, ale v tomto případě jsem málem musel svůj textil kontrolovat já. Občas Madlence ukazuji kytičky, co si pamatuji, tak i pojmenovávám. Madlence se to líbí a jelikož je inteligentní, tak něžný svět květin, kvítek a lístků sama poznává a rozpoznává.. Kolem cesty rostly koberce kakostu se svými růžově fialovými květy.. Prstem ukazuji na rostliny a ptám se Madlenky: „Tak, Majdí, už si pamatuješ, co je tohle za kytičku?“ Madlence nápadně zazářila její kočičí očka a jistým tónem mi odpovídá: „Pakost!“ Málem jsem se položil na cestu, to jsem nečekal.. A že jsme se už nasmáli, prostě nemělo to končit, v tento den jsme si prodloužili životy o pořádný kus navíc. Uklidnili jsme na až na stromovém palouku, kam jsme vcházeli. Další Božské místo klidu a moudrosti. Už jen cukaly koutky.. A myslím, že i Bůh se smál s námi, je to velký srandista. Stáli jsme a rozhlíželi se po velikánech, po kmenech i po korunách. Bylo to zvláštně kouzelné, a krajina liduprázdná. To se změnilo, jakmile jsme dorazili ke studánce Prosba lesa. Vydali jsme se tam po modré, která nás vyvedla z nádherného palouku zpátky do lesa. Jde se tam takovým žlebem mezi starými, ale skvostnými buky. Největší skupina bukových stařešinů a velikánů je přímo nad samotnou studánkou. Tam jsme brzy zavítali. I zde byl jeden strom vyvrácený a položený právě mezi buky, vypadalo to, jakoby ho podpíraly a šeptaly mu, že to ještě dá. Projít pod tím divadlem bylo malou zkouškou odvahy.. Vydrží, nebo nám udělá bouli na hlavě?

Jedním momentem jsme zapomněli na slova. Stanuli jsme u studánky Prosba lesa. Zjistili jsme, že onen krásný hrníček s rozkošným sluníčkem tam již není, zbyla nám jen vzpomínka na našich fotkách z dubna. Vybrali jsme si jiný, s kytičkami a natočili jsme si vodu. Asi jsme zapomněli na chuť tamní vody, nebo byla na jaře malinko jiná. Ta nynější byla výborná. Byla živá. Plná informací. Dokonale osvěžující. Vytékající voda ze studánky bublala, do našich srdíček naskočila harmonie místa. Skrze vodu jsme se naladili na mír tohoto místa. Byl nekonečný jako celičký Vesmír. Byl v nás a my byli rázem všude. Štěstí a Láska prostoupily okolí, vytvořili jsme si dokonalý prostor Lásky v jednom jediném momentu. Já jsem se v té vodě málem utopil, jak jsem se jí nemohl nabažit (baže že jsem potom nahoře na cestě založil nový pramen u stromu, kam jsem šel čůrat). Studánka byla vyrobena v pohnutém roce 1938 dle návrhu prof. Josefa Opletala, v roce 1996 byla zrekonstruována. Přečetli jsme si slova poselství, která jsou vyryta do průčelí studánky:

„Milý člověče!
Jsem dárcem tepla ve tvém krbu za chladných nocí v zimě a dárcem přívětivého chládku v žáru letního slunce. Já jsem dal trámoví tvému obydlí a desku tvému stolu. Ze mne je lože, ve kterém spáváš i kleč tvého rádla. Já jsem dodal topůrko do tvé sekery a branku do tvého plota. Ze mne je dřevo tvé kolébky o tvojí rakve. Jsem tím, čím pro blahobyt je chléb a pro krásu kvítko. Slyš tedy moji prosbu:
Nepustoš mne!“

Les k nám promlouvá a my odpovídáme vděčným děkuji a mírem a klidem v duších. Šli jsme se posadit na blízkou lavičku, zcela jsme se ztišili a ponořili se do sebe. Napojení přišlo sekundově. Byl to fofr a fičák. Bože, Ty jsi prostě čaroděj Dobroděj. Zaklepali jsme a bylo nám otevřeno. Děkujeme.. Jako první jsem se probral já, svým nápadem natočit druhé video i odsud, jsem probral i Madlenku. Natočil jsem ho, opět zcela amatérsky, navíc jsem si mobil otočil na výšku, tak je to takové prapodivné, ovšem kouzlo místa zachycuje i tak zdařile, takže se podělíme také.. Děkujeme taťkovi, že mě nechal to video dotočit, že nám dal prostor pro úžasnou meditaci. My jsme dali pro změnu prostor dalším. Náhle, jako mrknutím oka, tady byli lidé. Nevím, odkud se vzali, když předtím bylo liduprázdno, najednou tu byli. S úsměvy na rtech a bohulibým klidem v duši jsme poděkovali za vše a razili jsme dál nechávaje toto překrásné místo dalším lidem, přírodě a Bohu. Druhé video sdílet zde v textu nebudu, je ve formátu, v jakém zde vypadá divně a vlastně se na to i špatně dívá, prosím za prominutí.. 😉

Stále po modré jsme dokončili sestup, když jsme se napojili na lesní cestu. Doprava cesta s modrou značkou pokračovala k Babicím, my jsme se vydali doleva, pěkně do kopečka. Mír v nás nám přivolal do cesty lesní zvířátka. Nejdříve jezevce (pořádného macka) funícího do protilehlého svahu, pak srnečka, který se na nás přišel podívat až na cestu. Jsou to skvostné okamžiky, když jsme takto blízko Přírodě přímo v Přírodě. Zastavuje se dech a srdíčka zpívají tichou a krásnou píseň života v Harmonii se vším, protože všichni Jedním jsme. Tak to vždy bylo, je a bude. Trasa cesty, kterou jsme prošli po celou dobu od palouku se stromy až sem, kopírovala, někde vzdáleněji, někde blíže, hranice samotného arboreta. K němu jsme se již blížili. Oplocení areálu se brzy, za zatáčkou, objevilo. Arboretum Řícmanice bylo založeno v 60. letech minulého století, velkou zásluhu na jeho vzniku má docent Jindřich Chmelař. Na rozloze 4,31 ha se rozkládá jedna z nejhodnotnějších sbírek jehličnanů v naší republice. U vstupní branky se nachází i památník stromů, jehož projektantem a stavitelem byl opět prof. Josef Opletal, byl postaven i ve stejném roce jako studánka Prosba lesa, v roce 1938. Na jižním průčelí památníku je vyryta báseň Jaroslava Vrchlického Stromy, kterou zhudebnil Antonín Dyk. U branky jsme zjistili, že byla částečně vyvrácena, někomu se asi zachtělo navštívit arboretum bez ohlášení. Využil jsem síly svého cvičeného těla a branku jsem vrátil a tak nějak zajistil do původního stavu. Lidičky, nezbedníci, když je někde přístup zamezen, bývá k tomu většinou důvod. Není třeba ničit práci někoho, kdo ji dělá s láskou. Do arboreta se lze dostat, stačí si jen návštěvu zamluvit: tel. 516 428 811, e-mail: slp@slpkrtiny.cz. Děkujeme i za pracovníky arboreta, že se nebudete pokoušet branku či plot vyvracet, je to zbytečné a sami si tím přivodíte nepříjemnosti do budoucna. Co zaseji, to sklidím.. Tak to prostě je, univerzální vesmírný zákon neočůráte, ani když se nikdo nedívá..

Památník stromů v arboretu Řícmanice.

Spokojeně jsme se vrátili na rozcestí Nad arboretem, na krásný palouk s tolika úžasnými stromy, kde jsme se nasmáli jako malí rarášci, když se Madlenka vytasila s pakostem.. Ještě chvilku postůjte a poslouchejte, jakou píseň hrajeme vašim krásným srdcím – volání stromů se nedalo neslyšet. Tak jsme chvilku postáli v němém úžasu jsme poslouchali. Nádherná píseň borovic, modřínů a smrků. Ostatní stromy z okolí se k ní přidaly a my jsme měli možnost poslechnout si, jak hraje les. Pro lidi, co cítí a ctí Přírodu jako svou vlastní láskyplnou součást. Při zpáteční cestě ke kochacímu místu nad obcí Řícmanice, ze kterého jsme pro na začátku cesty připravili video, se mi do ruk dostalo dřevo. Voňavé špalíčky právě z toho stromu, co tam nevydržel nápor větrné bouře dnů předchozích. Netušil jsem pořádně proč, nicméně tyto voňavé špalíčky skončily v batůžku. Jsem sám zvědavý, co z nich budu někdy později tvořit. Nechám se vést.. Neodolali jsme a znovu jsme se usadili na lavičce a oddali jsme se dalším chvilkám souznění s Přírodou a hlubokého klidu v nás. Jak tohle milujeme..

Pohled na Hády, na vysílač. Cestou zpátky.. Bylo stále se čím kochat..

Následující sestup do Řícmanic byl již hračkou, Beruška poslušně čekala, takže návrat domů byl snadný. Zpáteční cestu jsme dali přes Kanice a Ochoz. V Kanicích u odbočky, kam mě v pondělí neznámá síla donutila strhnout volant a odbočit, jsme si na tu neznámou sílu v podobě myšlenky Péti Sedláčkové vzpomněli. Kousek nad Brnem, u Velké Klajdovky, jsme jako vždy vyhlíželi, jestli se nám nepoštěstí zahlédnout Alpy, jak se nám to již jednou zadařilo při návratu z cest minulých. To byl ojedinělý večer s výbornou dohledností a ideálními světelnými podmínkami. V tento den se toto, bohužel, nekonalo. Na truchlení či zklamanost nebyl prostor, byli jsme a stále jsme ve svém Prostoru Lásky, tak jsme se s Láskou podívali na horizontu vystupující masív Pálavy. Moment zasnění, jak krásný kout naší nádherné země to je, přišel vzápětí. Jeden krátký pohled do očí mezi námi stačil na pochopení, že myslíme shodně.. To nás již přivítal náš štatl a my byli doma. Nelze poděkovat slovy za okamžiky strávené v tichu lesa i v tichu svých vlastních chrámů.. Děkujeme moc.. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.