Tohle je náš svět

Captain Fantastic – Tohle je náš svět

https://www.csfd.cz/film/396808-tohle-je-nas-svet/prehled/

Tenhle film, kde v jedné z hlavních rolí hraje Viggo Mortensen alias Aragorn z Pána prstenů, jsem měl v hledáčku hodně dlouhou dobu. Z trailerů i různých recenzí jsme tak trochu tušili, o čem tento film je. Udělali jsme si obrázek, jakousi představu, ta nám ovšem jen ukázala, jaké to je, když si něco takového dopředu vytváříte. Dalo by se to přiřadit i k prostému očekávání. Což, jsme také jen lidé.. 🙂 Vigga, jako herce i jako člověka, mám rád. A není to jen oblíbenou rolí Aragorna z Pána prstenů. Jeden by řekl, že to byl jen těžko překročitelný stín. Viggo se vydal na hereckou cestu, kde zprostředkovává příběhy postav, které „obyčejný“ divák jen stěží překousne. Apokalyptický příběh Cesta, kdy vede syna zničenou pustinou plnou krvežížnivých divochů k lidem dobrého srdce, aby dostál slibu své ženě, že se o něj postará. Slibu, který ji dal předtím, než se zničená beznadějí světa bez lásky a života vydala na smrt do nicoty. Svého slibu dostál za cenu vlastního života, aby se jeho ztrápená duše mohla vydat na další cestu. Snímek Daleko od lidí zobrazuje Vigga v roli původem evropského učitele, který vede válkou zmítaným Alžírskem přes pohoří Atlas vesničana odsouzeného za vraždu k soudu. Cestou zápasí s neduhy drsného prostředí i válkou, stejně tak s pomstychtivými vesničany, kteří je nahánějí. A nyní je tady Tohle je náš svět. Film, který nám představuje příběh rodiny, kdy otec Ben (Viggo Mortensen) žije se svými šesti dětmi hluboko v lesích, daleko od civilizace. Na místě panenské přírody, kam své děti přivedli dva partneři, kteří chtěli žít jinak, vytvořit si život dle sebe samých. Přiznám se, že se mi o tom píše docela těžce. Když nad tím tak přemýšlím, tak mám nyní takové zvláštní pocity, které mi způsobují nepříjemný tlak v podbřišku. Ono to bude asi tím, že podobnou touhu máme i my. Jenže.. Ta naše není o touze uniknout civilizaci, i když často máme lidí moderní doby dost. Nechápeme se navzájem. Ta naše je touze žít smysluplný život, kdy nebudeme pracovat, nýbrž tvořit. Kdy budeme žít v plné harmonii s přírodou, nikoliv na její úkor. Ta naše vítá společnost lidí, kteří jsou na stejné vlně, protože o takových lidech víme. Žijeme to již dnes, snažíme se o to. I na místě, kde nyní žijeme. Což je vně velkého města, kde jsme obklopeni lidmi, kteří žijí jinak a mají zcela odlišné životní vize. I proto si nás film přitáhl. A hned zkraje šokoval brutální scénou, která dala tušit, že příběh filmu v nás bude vyvolávat vše možné, jen ne tu správnou harmonii. Harmonie je o cestě středem, bez výkyvů do krajů, tedy do cest, kdy je život ovlivňován přílišným odklonem k nevyrovnanostem. Psal jsem o tom již mnohokrát. Žít klidně s hlavou v oblacích, ale nohama pevně na zemi. Jsme lidé, tudíž se nemůžeme zcela stranit ostatním lidem. Máme technologie, které přírodu i šetří a navíc život usnadňují. Nemusíme proto utéct do daleké divočiny, abychom nalezli klid. Ten musíme nalézt především v sobě, nezávisle na místě a okolnostech, nezávisle na čemkoliv. A příběh filmu dostatečně důrazně poukázal na to, jaké následky mohou mít tendence jedince na okolí, v tomto případě na nejbližší, na děti. Režim, trénink, drill a hry, které jim otec připravil, z nich jistě udělali jedince schopné přežít takřka jakoukoliv situaci. Domácím učením jejich mozky a mysl v tichu přírody zkultivoval na univerzitní úroveň. Vše to ale šlo do příliš jednostranné životní situace, příliš se to vychýlilo ze středu. Samozřejmě z našeho úhlu pohledu a jen na základě filmového příběhu, ne reality. Děti nebyly připraveny na normální život (co je vlastně normální život?), na život v civilizaci. Příběh ukázal, že nebyly brány ani ohledy na přání jednotlivých dětí. Dary v podobě skutečných loveckých zbraní byly jen pomyslnou drsnou tečkou. Ano, je to příběh filmu. Ano, vytvořili jsme si svá očekávání, která měla být podobná našim vizím. Je naším problém, že zde byla očekávání. Že nás příběh filmu házel z jedné strany emocí na druhou. Na něco se asi připravit ani nedá. A tak přišla lekce, jak to ještě během sledování ze sebe sklepat a užít si to. Protože film, a ani jeho příběh a vyprávění, to rozhodně není špatný. A ani zvyky filmové rodiny ne.. Maminka v příběhu figuruje jen v myšlenkách a řeči zúčastněných, otci ještě jako snová iluze během spánku. Hned zkraje se dozvíte, že na místě, kam se odjela vyléčit z psychických problémů, umírá. Spáchala sebevraždu. Tatínek maminky, tchán a dědeček, si nepřeje, aby se Ben objevil na jejím pohřbu. Viní ho ze ztráty své jediné dcery. Za otce rozhodnou jeho děti. A tak se celá rodina vydá na bizarní cestu rodinným autobusem na cestu do civilizace, kterou děti poznávají poprvé na vlastní kůži. Jsou zde humorné scény i další nepochopitelné zápletky, jako úkol na osvobození jídla, kdy sehrají divadlo v supermarketu s infarktem, jen aby jídlo mohli ukrást. Pro nás jednoznačný úkol neposuzovat. Střet tatínka Leslie a Bena je nevyhnutelný. Během cesty se ukazuje, jak jsou děti zcela mimo civilizaci, jak moc byly postaveny mimo život v ní. A je to dilema.. Protože na jednu stranu, proč před děti stavět ty rozmary naší lidské společnosti, které vedou jen k jejímu úpadku? Jenže, na druhou stranu, jak potom mají děti fungovat a nacházet se v našem světě, mezi lidmi, když jsou od všeho odstřiženi? Ano, vztahuji si vymyšlený příběh filmu na každodenní realitu všedního dneška.. Je to ovšem naprosto normální. Vede to minimálně k zamyšlení. Vyvstává myšlenka, že všeho moc prostě škodí. Když chybí životní vyváženost a takový ten lidský přehled (naše zkušenosti), který má tu moc nás samé přesáhnout, život přestává být životem. Začne být bojem, zoufalstvím, nebo snahou držet se jednoho směru, což ale nejde, protože život je o změnách. A také o tom, jak na ně reagujeme. Dědečkova iniciativa vede k tomu, že se rozpoltí i pospolitost dětí a Bena samotného přivede k tomu, že bude lepší nechat děti u nich. Zdá se tak, že cíl akce, kdy měli osvobodit maminku, nebude splněn. Leslie totiž byla budhistka a ve svém testamentu žádala, aby nebyla pohřbena v rakvi do země, ale za zvuků hudby a radostného tance spálena a její popel, aby byl spláchnut do záchodu. To je přání, viďte? Pro mě samého naprosto smysluplné.. Smrt není tragédie, jen jen vstupní branou do života nového, a pokud člověk svůj život žil a ne prožil, je na místě oslavovat a ne truchlit. S tím plně souzním. Jestli Ben odjel, co udělaly děti a jak to dopadlo s velkou misí již prozrazovat nebudu. Film –Tohle je náš svět– je zvláštním filmem. Je šílený a úžasný zároveň, smutný i veselý, o životě i smrti, o poznání i nesmyslnostech, o egu i stavu bez něj. Pokud máte nějaká očekávání, případně osobní vize, jak tvořit vlastní život bez civilizace, nedívejte se na něj.. Nebo se připravte na to, že budete muset během sledování projít transformací a malou smrtí. 😉 Pokud jste lidé bez očekávání, s hlubokou a pokornou životní moudrostí v sobě, klidně se podívejte. Budete překvapeni hloubkou emocí, které z díla vyvěrá ven do světa. Děkuji za takovou možnost změny úhlu pohledu.. Za další rychlou transformaci a další rychlou smrt ega..

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.