Hřebenovka č. 2, aneb jak jsme málem zemřeli na pálavském pahorku..

Před námi byla Stolová hora, jejíž vrcholek se nachází v nadmořské výšce 459 metrů. Svůj název získala hora díky své mohutné vrcholové plošině, kde se kdysi nacházelo veliké hradiště. Stolová hora je opravdu jednou velkou plošinou, na kterou se ovšem musíte nejdříve vyškrábat. Cesta z Klentnice nahoru je ještě procházkou růžovým sadem, neb jít to od Mikulova, tak bychom asi vypustili duši, tam je výstup jiný level. Po celém obvodu Stolové hory se nacházejí další vápencová skaliska, jakož i malé, opuštěné, lomy. Na území Stolové hory jsou i místa, kde se nacházejí jeskyně, nejznámější zde je jeskyně Lednička, jež svůj název získala díky chladnému průvanu prohánějícím se chodbou jeskyně. Jak jsem se dozvěděl, tak tento úkaz je již minulostí, průvan ustal, ale název Lednička zůstal. Všechny zdejší jeskyně jsou nepatrné a pro veřejnost nepřístupné. V jednom z bývalých lomů je také jediné oficiální tábořiště celé Pálavy, kde je možné po domluvě tábořit, přespat, či rozdělat oheň. Při výstupu na Stolovou horu se nám otevřel jedinečný výhled na místa, která jsme již nechali za sebou. Sirotčí hrádek, Klentnice, Děvín i Děvičky nám pózovaly ve své plné kráse.

Míříme na Stolovou horu, Sirotčí hrádek i Děvín nám mávají a přejí nám pohodovou cestu.

Podobný výhled se nám později odkryl i na druhé straně, kde jsme spatřili Turold a Svatý kopeček. Z vrcholové plošiny bylo možno dohlédnout všemi myslitelnými směry. Je zde též místo, ostatně podobně jako na Děvínu, odkud startují paraglindisté. Potkal nás tam též hřejivý zážitek, kdy jsme se vydali k ohrazenému místu, kde byli tři pasoucí se koně. Jako první jsem se tam vydal sám, povedlo se mi koníčky nalákat k sobě a díky mému výskotu, kdy jsem se s nimi mazlil, jsem přilákal i Majdu s Ríšou. Nedalo se toho nabažit, koníci byli velcí mazlíci. Jak krásně zahřeje takový kontakt. Děkujeme za takové milé chvilky.

Němí obyvatelé Stolové hory naším příchodem ožili. Užili jsme si s koníky roztomilé chvilky.

Těsně před sestupem ze Stolové hory jsme potkali skupinku lidí, kteří tam pouštěli a ovládali velké modely letadel. S tímto zážitkem jsme se také rozloučili se Stolovou horou a jali jsme se sestupovat do dalšího pásma nekonečného vinohradu. Jak jsem dříve psal, tato trasa byla o dost prudší i strmější než ta od Klentnice. Možná stačilo zakopnout a byli bychom dole velmi rychle. To se sice nestalo, ovšem i tak jsme byli mezi vinohrady rychle. Možná nás přilákala chuť hroznů. Neodolali jsme se a natrhali jsme si. Hrozny byly neskutečně sladké. Pouštěly ovšem také nebývalé množství lepkavé šťávy, která nám brzy zalepila ruce, že jsme nemohli na nic sáhnout, aby se to potom nelepilo. Pomsta vinařů byla lepkavá.. 😉 Naštěstí Madlenka nosí sebou vlhčené ubrousky, kterými jsme si ulepené prstíky utřely a bylo. Ještě štěstí, že jsme jich měli zásobu, protože lákavým hroznům se nedalo moc odolávat. Po sestupu ze Stolové hory jsme již na únavu moc nemysleli, možná i proto, neb jsme věděli, že se Mikulov, v podobě cíle cesty, pomalu blížil. Cestou vinicemi jsme si z druhé strany silnice prohlédli vápencový skalní útvar Kočičí skála, který je i stejnojmennou přírodní rezervací. Na bližší průzkum lokality již nezbyly síly.

Přiblížili jsme se k místu, kdy naše červená značka opustila svou věrnou souputnici z těchto míst – silnici a zamířili jsme po ní podél kopce Turoldu. Na začátku této cesty nás do nosu uhodil kvašený zápach zbytků z vinic, který nás naštěstí po chvilce zase opustil. Poslední etapa cesty před Mikulovem byla nesmírně zajímavá. Mé srdíčko plesalo v představách, že jdeme poblíž krasových jeskyní. Brzy se nám otevřely první pohledy na dominanty Mikulova. Na jak romantickém místě se toto město nachází, to se dá jen těžko slovy popsat. Dívat se na siluety zámku, věž kostela sv. Václava i dominant Svatého kopečka se prostě neomrzí. Je to velká nádhera. Z míst, kde jsme procházeli, jsme tato panoramata spatřili poprvé v životě. Kromě Ríši, ten již tamtudy kráčel. Netrvalo dlouho, abychom stanuli na území, které už spadalo pod Mikulov. Dočkali jsme se i burčáku.

V Mikulově jsme si konečně dali i ten burčák. Tady měli moc dobrý..

V rodinném vinařství Mayer jsme okoštovali a po kalíšku pro každého jsme si i dali. Ó, to byla lahoda. Posadili jsme se mezi ostatní lidi, kteří zde všude možně posedávali, postávali i polehávali. Byla to taková sobotní slunně podzimní idylka. Při vychutnávání lahodného moku jsme luštili informace o jeskyni Na Turoldu. Rozhodli jsme se, že se ke vchodu do jeskyně zajdeme podívat. Ríša se zůstal flákat na trávě :-), my, stárnoucí, jsme vyrazili.;-) Teprve nyní jsem si všiml „mravenečka“ na ostrohu nad námi. Co to je „mraveneček“? Takto říkám díky záznamům v mapách malým opevněním z konce třicátých let minulého století, které přehradili naše pohraničí, jakož i různá vnitrozemská obranná pásma v důsledku hrozby naší státnosti ze strany hitlerovského Německa. Je to objekt jednoho z mnoha typů lehkého opevnění, které se u nás od roku 1936 do roku 1938 postavili. V mžiku zapomínáme na ponurou historii a mizíme v útrobách bývalého vápencového lomu. Bylo to jako bychom se propadli v čase. Lom působí dodnes velkolepým dojmem. Jen škoda, že díky zdejší těžbě vápence se ve velké míře poničil jeskynní systém. V areálu lomu se nachází tři jeskyně, Turoldova jeskyně, Liščí jeskyně a jeskyně Na Turoldu, která je také jediná ze všech jeskyní celé Pálavy přístupná veřejnosti. Vstup do jeskyně Na Turoldu mi hodně připomíná vstup do Ochozské jeskyně v našem údolí Říčky. Možná to je podobnou vstupní bránou i portálem. Madlenka se na chvíli posadila na lavičku, protože jsem se rozhodl, že si projdu malý geopark, který tu na dně bývalého lomu také mají.

Prošel jsem si cestičkou všechna šutřiska a u jednoho z balvanů se mi povedl parádní nález. Na kameni seděla kudlanka nábožná, byla taková hnědě zbarvená, nedalo mi to a pohladil jsem jí. Asi jsem jí řádně vyděsil, protože se po mně ohnala těmi svými předními pařáty a očiska se jí potom koulela na všechny strany, aby jí nic neuniklo. Musím se přiznat, že toto byl můj první kontakt s tímto hmyzím zástupcem naší přírody. Byl jsem z toho docela paf, hned jsem musel letět za Madlenkou, tu ale nějaká potvora vůbec nezajímala.. Tak jsem se jen v duchu pomodlil, aby jí lidé, co ji objevili hned po mně, neublížili. Na druhou stranu bylo příjemné zjistit dle toho, co povídali, že se také dívají na oblíbený cyklus Krajinou domova II, kde v tu dobu zrovna běžel díl o Pálavě. Pak mi došlo, že tací lidé by asi jen těžko přijeli ublížit kudlance, zvlášť když ji podobně jako já viděli poprvé v životě na vlastní oči. Došli jsme si pro Ríšu, který se rozvaloval na trávě a vkročili jsme do samotného Mikulova. Ulicí Vinohrady (jak příznačné) jsme zamířili okolo amfiteátru a židovského hřbitova (o kterém jsme neměli ani potuchy) ke Kozímu hrádku, kam jsme se za malý poplatek vyškrábali. Pohledy na město z něj jsou prostě úchvatné.

V mikulovských uličkách jako ve Stínadlech..

Ríša nás vedl do své oblíbené kavárny. Z Kozího hrádku jsme šli romantickými uličkami i schodišti, kde se to jmenovalo také Kozí hrádek. Moc se nám tam líbilo, na mě to dýchlo stínadelskou atmosférou. Dostali jsme se na Lormovo náměstí, kde je i samotná kavárna. Patří k místní galerii Závodný. Vstoupili jsme dovnitř, Madlenka s Ríšou objednávali, já jsem zabral jeden stoleček. Po chvilce byla dobrota přinesena, lahodná káva a báječné zákusky.. Naplánovali jsme si zbytek cesty i čas, kdy máme dorazit na nádraží, aby nám neujel vlak domů. V kavárně bylo fajn, děkujeme Ríšovi za pěkné místo. Další cesta nás zavedla na mikulovské hlavní náměstí, kde jsme si opět koupili po řádném okoštování další kalíšek burčáku.

Kašna v zámecké zahradě.. Krásné místo k rozjímání.. Poseděli jsme, inu jó..

S burčákem v ruce jsme zamířili k zámku, branou jsme prošli do zámecké zahrady a zdejší atmosféra klidu nás posadila na lavičku u kašny. Rozjímali jsme. Dopili jsme lahodný mok, chvilku jsme se ještě pokochali krásami parku i zámku, načež jsme vyrazili, abychom si zámek celý obešli. Na spoustě míst jsme museli zastavit, nedalo se jinak, ty výhledy, ta panoramata i příležitost udělat krásnou fotku, nás k tomu prostě donutily. No, donutily, dělali jsme to rádi, šlo to samo, to je přesnější. Mikulov je prostě nádherným městem i místem zároveň. Oklikou jsme se vrátili na mikulovské náměstí, kde si Ríša koupil celou petlahev onoho lahodného burčáku, my jsme si u zdroje pitné vody doplnili zásoby.

Momentka s věží kostela sv. Václava, která sekunduje Svatému kopečku.

Nastal čas, kdy jsme se vydali směrem k vlakovému nádraží. Ríša povídal cosi o odvrácené straně Mikulova. Je pravda, že v prostorách nádraží se poflakují různá individua, ale což je to jejich volba. Vlak ze Znojma na Břeclav nám jel po 18 hodině. Stihli jsme to v pohodě. Dokonce jsme i čekali a s podivnými individui jsme neměli nic co do činění. Ríša v momentu příjezdu našeho vlaku začal pobíhat po nádraží, aby si označil jízdenku, na což jsme se nezúčastněně dívali již z vlaku. Jaké si to uděláme, takové to máme.. 😉 Cestou k Valticím jsme pozorovali krásný západ slunce. Vlak zde projíždí nádhernou krajinou, před Valticemi jsme na moment zahlédli jeho dominanty, zámek i kostel Nanebevzetí Panny Marie. Únava na nás dolehla v plné míře. V Břeclavi jsme potom přestoupili na vlak do Brna, kterým jsme potom již frčeli usínající krajinou našeho domova. Byla to nádherná hřebenovka, parádní toulání, tentokrát v rodinném balení, což bylo fajn. Děkujeme za prima zážitek.

 

Přidávám link na jedno parádní povídání s krásnými fotografiemi o Pálava: http://petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz/c/367652/Palava-mezi-srdcem-a-nebem.html

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.