Hřebenovka č. 2, aneb jak jsme málem zemřeli na pálavském pahorku..

Pálava – 30. září 2017

Něco dlouho dobu plánujete a nevychází to a nevychází. Skoro jakoby to bylo začarované. A pak najednou bum, je splněno a vy si to uvědomíte pořádně až zpětně, když můžete v klidu a tichu přemítat. Tak přesně takhle jsem se cítil, když jsme měli za sebou i druhou hřebenovku našeho milého kraje, Pálavu. Jak Babí lom, tak i Pálavu jsme plánovali opravdu roky. Nemohli jsme ani tušit, že obě dáme náhle v rozmezí 4 dnů. Okolnosti tomu chtěly a prostě se stalo. O první toulce, o hřebenovce Babího lomu jsem již psal, nyní nastává chvíle, kdy se rozepíši i o té druhé, pálavské. S chutí do toho.. 

Na pálavské vršky a náhoří jsme se vydali v sobotu, 30. září. Při jedné návštěvě, kdy se na nás přišel podívat Madlenky starší syn, Ríša, si on posteskl, že ho nikam sebou nebereme.. 🙂 Tak jsme ho přijali do party a na zdolání pálavské hřebenovky rozšířil naše řady. Toto toulání, které nás zavedlo na magická místa Pálavy, proto bude možná zapsáno trochu jinak než obvykle, kdy jsme v přírodě jen my dva. Udělat jednou za čas nějakou změnu může příjemně ovlivnit cokoliv. Ríša mezi nás zapadl lehce, jak by také né, když je náš.. 🙂 Bereme to jako zajímavé zpestření jinak našich poklidných a samotářských toulek po líbezném kraji našeho domova.

Mapka s trasou, jak jsme pálavskou hřebenovku šli.

Z Brna jsme vyjeli ráno vlakem, který vyjížděl krátce po půl deváté, oklikou mířil přes Břeclav na Olomouc. Naší cílovou stanicí byly Šakvice, kde jsme přestupovali na autobus, kterým jsme kousek pokračovali dále. Již v Brně to ve vlaku vypadalo všelijak, snad půlka Brna (Madlenka povídala, že půlka republiky) se rozhodla vydat směrem na Pálavu. V dřívějších časech by mě to namíchlo, že nebudu mít svůj klid, nyní mě to vyvolávalo pobavený úsměv na tváři. Ríša nám malinko zatápěl jízdenkou, kterou si musel jít vystát do fronty. Vnést trochu té „mlaďošské“ nervozity mezi připravené staré pardály se hodí. 😉 Rozvíří to hladinu klidu, objeví se kruhy a na těch naše nervíky cestovaly nahoru a dolů. Ne, dělám si srandu, prostě je to tak, že mladí tohle řeší malinko jinak a nedělají si z toho takovou hlavu, jen si sem tam připraví sami sobě takové zbytečné stresíky. Na cestu jsme vyrazili společně, takže se vše zvládlo. V Šakvicích to vypadalo také zajímavě. Půlka vlaku se přesunula na autobusovou zastávku, která tak byla i s blízkým prostranstvím zcela obsazena. Jelikož tam pár lidí stálo i předtím, napadlo mě, jak se tahle hromada vleze do jednoho autobusu. Tím jsem to ovšem vzápětí pustil. Postavili jsme se totiž tak dokonale, že autobus zastavil před námi, takže jsme se nejen vešli, dokonce jsme si i v pohodě sedli. Pan řidič, když přijížděl, vypadal, že by to nejraději otočil a ujel bez nás, když to viděl. Musel to být zajímavý pohled. Byli jsme rádi, když jsme mohli z přecpaného autobusu v Dolních Věstonicích vystoupit. S námi, tradičně, vystoupila půlka autobusu. Dav se naštěstí kamsi rychle vydal a zmizel nám z očí. Poznámka jednoho z místních, kde se tu najednou vzalo takových lidí, že jich je tu jako hnoje na poli, hodně přiblížila situaci, která se náhle u kostela sv. Michala zrodila. Jak se zrodila, tak také rychle zanikla. Náves, či malé náměstíčko, se ponořily opět do ticha a vyrazili jsme i my.

Vycházíme z Dolních Věstonic a začínáme stoupat k Dívčímu hradu..

Kousek pod hřbitovem jsme se napojili na červenou značku, tato trasa nás vedla po celou dobu hřebenovky, dovedla nás až do Mikulova. Jedinou odbočkou z ní, byla odbočka na vrchol Děvína, kdy jsme šli kousek po zelené. Vystoupali jsme mezi nekonečný vinohrad, kde nás čekalo nepřeberné množství vyhlídkových míst na Dolní Věstonice, na novomlýnské nádrže i na celé okolí. Mezi vinicemi jsme doťapkali k místu, kde byla hranice lesa, chvíli jsme šli po jeho okraji, abychom se vzápětí vnořili do jeho hlubiny. Zde počalo i pěkné stoupání, které bylo zpestřeno příjemným okolím, a několika informačními cedulemi naučné stezky Děvín. Les, který se nachází na tomto cípu pálavského hřebene, je magický. Působí takovým zvláštním dojmem. Ono je to tak vlastně na celé Pálavě, zdejší lesy mají v sobě záhadné kouzlo, které přebrali z celkového kouzla samotné Pálavy. Stoupání nahoru se nakonec nezdálo tak náročné, aspoň mě to tak připadlo, navíc cesta příjemně ubíhala v družném rozhovoru. Lidí bylo poskrovnu, což bylo dobrým protipólem oproti situaci z vlaku i autobusu. Netrvalo dlouho a lidská společnost nás znovu oblažila svou přítomností. Těsně pod Děvičkami se k naší červené napojila i naučná stezka Děvín, která vede z Pavlova a u rozcestníku pod hradem se zrodila i modrá trasa, která z pod Děviček míří západnější trasou kopírujíce úpatí Děvína přes skalní útvary Martinka, Špunt a Trůn pod kopcem Obora i s odbočkou ke zřícenině kaple sv. Antonína, aby se těsně před Klentnicí napojila zpátky na naší červenou. Klid lesa vystřídal lidský mumraj.

Zřícenina Dívčího hradu byla lidmi doslova obsypána. Při výstupu na zříceninu se mi povedlo si malinko hnout kotníkem při jednom nešikovném došlapu, pochroumaný kotník se ozval až později, když jsme již mířili k vrcholu Děvínu, naštěstí jen na krátkou chvíli, pomohla léčivá vizualizace a síla mysli. Bolest jsem prostě rozehnal. Děvičky vypadají na místě jinak než z videí, kdy se díváte na zříceninu jako na celek a ještě z ptačí perspektivy. To, že vypadá jinak, neubírá nic z jejího mystického nádechu. Marně jsem zrak upínal pod zříceninu, kde jsem tušil skalní útvar zvaný Tři panny. K tomuto útvaru se váže dost legend, patří k nim i zkazky z keltského období. Les je prostě pozřel, vede k nim jen vyšlapaná pěšina z naučné stezky a více vidět jsou v období, kdy stromy shodí listy. Z Děviček jsou nádherné výhledy jak na nejbližší Dolní Věstonice a Pavlov, tak i na vodní plochu novomlýnských nádrží, stejně jako na Strachotín, Šakvice a třeba Zaječí, samozřejmostí jsou i výhledy do vzdálenějších míst okolí Pálavy. Měli jsme sice nádherný a slunečný podzimní den, ale viditelnost byla ovlivněna inverzí, která nedovolila výhledy do větší dálky. To však moc nevadilo, užívali jsme si to i tak. K inverzi se přidal i neskromný a studený vítr, který ovíval pálavské vršky docela mocným dechem. Člověk pak nevěděl, jestli si má zapínat, rozepínat, sundávat, nebo oblékat části oděvu. Chvilku bylo teplo a za další chvilku bylo, díky větru, opět chladno. Na Děvičkách jsme se také střetli s milým partnerským párem, který nás požádal o vyfocení. Ochotně se této role ujal Ríša, netušíce že se podobná situace bude později opakovat. Tento pár jsme totiž potom potkávali cestou ještě několikrát, bylo to humorné, šli jsme stejnou trasu i zhruba stejnou rychlostí, tak jsme se neustále míjeli a znovu se potkávali na místech, kam jsme všichni mířili. Aspoň byla neustále sranda a úsměvy zdobily naše tváře. Lidmi přeplněné Děvičky jsme zakrátko opustili, poděkovali jsme krásnému místu a vyrazili jsme dále. Cestou jsme míjeli různá vyhlídková místa, aby také ne, když jsme šli hřebenovku. Pěšinka byla místy kamenitá, jinde byla měkká ušlapaná hlína. Právě na té kamenité se ozval můj pochroumaný kotník. Jak jsem se s tím vypořádal, jsem již psal, tak tomu již nebudu věnovat více pozornost. Čekali jsme zelenou odbočku na vrcholek Děvína, brzy jsme se jí také dočkali, tak jsme radostně vyrazili k dalšímu výstupu, tentokrát k nejvyššímu místu celé Pálavy, k Děvínu.

Ríša nás vyfotil na vrcholku Děvína. Je tam s námi jeho stín.. A opět se díváme na Dolní Věstonice i na Strachotín.

Vrcholek se nachází v nadmořské výšce 554 metrů, dominantou vrcholu je televizní vysílač, který je hustě obsypaný satelity, tato stavba je vidět zdaleka, za nocí je vidět blikající majáček klidně i z Brna. I toto místo bylo plné nádherných výhledů, chvilku jsme zde strávili a udělali nespočet nových fotek. Zde jsme si možná i poprvé uvědomili, že jdeme docela „kochacím“ tempem, stejně jako že nás cesta zmáhá více, než jsme si byli ochotni připustit. Představa, že nejsme ještě ani v půlce, byla v těch chvílích docela zajímavá. Novou sílu do žil nám vlilo klesání z Děvína, kdy nohy šly samy z kopce. Za okamžik jsme se napojili opět zpátky na červenou trasu a družným krokem jsme ťapkali dále. Byla to jen první krize, kterou jsme hravě překonali. Měli jsme potom ještě dvě krize, jednu při svačině u křížku, když jsme vyšli z lesů k silnici na Klentnici a druhou při stoupání k Sirotčímu hrádku z  Klentnice. Právě druhá zmiňovaná byla asi nejhorší. Nakonec jsme překonali všechny krize a zdárně jsme pokračovali.

Sestupujeme z vrcholku Děvína, pohled na telekomunikační věž.

Další krátká zastávka nás čekala u skalního vápencového útvaru, kterému se říká Strážce. Jsou zde také parádní vyhlídky do okolí. Je to i silové místo plné překypující energie, podobných míst je po celé Pálavě nespočet a vlastně celý pálavský masív je jedno ohromné energetické ložisko přírodní magické síly. Od tohoto skaliska nás čekal sestup upraveným chodníčkem ve stylu cestiček, které jsou na horách. Mohli jsme se kochat řadou dalších skalních útvarů i velkou spoustou krásných stromů. Ještě ze Strážce, když jsme se kochali výhledy, jsme se dívali na jeden kouzelný strom, který nám připadal, že tam ani snad nepatří, přesto místu náramně slušel. Byl to dub pýřitý, neboli šípák. Později jsem se dozvěděl, že přesně tento tajemný strom je ve znaku CHKO Pálava a je  symbolem tohoto krásného koutu naší země.

Díváme ze skalního útvaru Strážce směrem kudy vedly naše další kroky.. Ten krásný strom na ostrohu skalky je dub šípák, symbol Pálavy.

Sestoupili jsme do rokle, kde byl další rozcestník s názvem Soutěska. Na tomto místě je i oficiální záchranný bod, což je místo, odkud lze přivolat s přesným určením souřadnic záchranu v případě zdravotních komplikací. Odtud jsme pokračovali opět lehčím stoupáním dalším krásným lesem, který nás svou jemnou energií hladil po duši i těle. Zde jsme potkali i veliké procesí lidí, našinců i cizinců, kteří kamsi kyprým krokem rázovali. Ríša si všiml, že měli všichni v rukou plastové lahve jedné nespecifikované minerálky, že je to nějaká turistická akce pod jejich záštitou. Jak se rychle tohle procesí objevilo, tak zase rychle zmizelo, my jsme dokráčeli k silnici, ke křížku, k místu, kde jsme posvačili.

Chystáme se svačit u křížku před Klentnicí.. Majda je celá natěšená na obsah batůžku, co ještě nesu na zádech..

Též k místu, kde nás dostihla naše druhá krize, když jsme se rozseděli, nohy nám „zdřevěněly“ a málem jsme dále neodešli. Jinak tam ale bylo moc příjemně, pohodové posezení na klidném místě, jehož klid občas narušilo projíždějící auto. Je fajn sedět pod korunami letitých stromů, baštit a kochat se pohledem na okolní krajinu. Z nebeské výšky nás pozorovali dravci, kteří tam kroužili nad loukami i lesy. Pak už jen překonat tu tíhu, jak odlepit znavené, nebo se tak tvářící, nožky a pokračovat v cestě. Nohy dobře věděly, proč chtěly tolik odpočívat.. 😉 Mysl si k tomu přidala své, remcala něco ve stylu, proč jdeme takovou štreku.. No proč? Protože nás to baví, protože jsme rádi v lůně přírody, protože rádi poznáváme nová místa, stejně jako se vracíme na místa, kde se nám líbí. Protože nejsme líní ani na těle, ani na duchu. Aha, tak proč nožky remcaly, že nikam nejdou? No proč? Zřejmě věděly, jak budeš remcat ty, mysli jedna upovídaná.. A tak si mysl povídala a povídala a my jsme dorazili do Klentnice, kde jsme chvilku přemýšleli, jak dále a co si vlastně počít. Celou dosavadní trasou jsme potkávali různé bytůstky, jak si v rukou nesli petlahve s burčákem, co Vám budu povídat, také jsme si kalíšek chtěli dáti.. A mysleli jsme si, že právě v Klentnici to půjde. Nešlo. Místní to již díky strachu ze zvláštních zákonů nenabízejí a do Café Fary jsme se pomalu ani nedostali. Tedy dostali jsme se tam, ale nestačili jsme valit bulvy, jak se to tam celkově změnilo. Nechci sklouzávat zbytečně k hodnocení či posuzování, ale z poklidné restaurace na tichém a klidném místečku pod kostelem sv. Jiří se stalo něco jako atrakce, kam se dá vlézt jen pomalu na heslo. Bylinková zahrádka, kterou jsme před lety obdivovali, byla pryč. Klid a ticho ustoupilo frmolu a cinkotu zlaťáčků. Abych zprávu o Café Fara nezakončil pošramoceným dojmem, musím napsat, že tam mají na plácku v ohromných květináčích krásné olivovníky. Muzeum kávy, ač byla oficiální otvírací doba, bylo též nedobytně zavřeno. Tak jsme se burčáku v Klentnici nedočkali  a naše znavené nožky i s brblající myslí musely skousnout celkem náročný výstup k Sirotčímu hrádku. Náročný právě pro okamžik, kdy by se nechal člověk klidně otrávit mysl tím, že by mu do života brblala třeba až do omrzení. Naštěstí ji už máme trénovanou, tak jsme přemluvili i ty nožky a prostě se šlo. U fotbalového hřiště přišel okamžik, kdy jsme se rozhodovali, jestli ihned vyrazíme na další cestu, nebo se zajdeme podívat i nahoru k Sirotčímu hrádku. Zvítězila druhá varianta, která se ještě rozdrobila do další fáze. Ríša si jen odfrkl nad tím, že nechceme jít nahoru přímo k hrádku a zamířil tam se slovy pod vousem, která povídala něco o tom, jak stárneme.. S úsměvy na tvářích jsme se posadili na louce pod hrádkem, kde se letos vdávala Stáňa Mrázková, toho času Stiborová, Madlenčina inspirátorka v online podnikání. Zatímco Ríša pobíhal mezi rozvalinami Sirotčího hrádku, my jsme se labužnicky protahovali v trávě a sbírali jsme síly na další etapu cesty. Čas tam strávený byl příjemný, docela nám pomohl v konečném překonání krize. S jistou dávkou znovu nalezené energie jsme vyrazili do kroku, jakmile se Ríša objevil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.