Den, kdy vědomí sebe sama i jednoty hrálo prim..

Setkání s Marcelkou z hor a Romkem v Brně – 14.10.2017

Na tento den jsme se docela těšili, i když jsme se již naučili nedávat dnům punc speciality, těšíme se z každodenního života právě tak, jak přichází, a jak ho svými myšlenkami a skutky pomáháme vytvářet. Takže ono se vlastně ztrácí i to těšení, život, jak plyne, dává všemu řád i neřád, co si jen vybereme a uskutečníme. Někdy je to o pocitech, někdy o emocích, jindy o klidu v duši, o tichu v srdci i mysli. Abychom se v tom neztratili zcela, protože i to je úplně v pořádku, dovolit si nevědět a jen být, můžeme si v klidu připustit i to, že se v tom ztratit můžeme. Proč ne? Život skrývá mnohá tajemství. Největším tajemstvím je, že žít vědomý život je vlastně náramně jednoduché. To jen my lidé jsme si z toho udělali nesmírně složitou a náročnou operaci. Nebo jsme dovolili druhým, aby to za nás udělali. Náročnou na vše, co nám chybí, na čas, na peníze, na štěstí, na lidi, na to být ve správný čas na správném místě. Udělali jsme z toho frašku. Mnohdy potom dojdou lidé, kteří nastoupili na cestu hledání sebe sama, k poznání, že by s tím raději nikdy nechtěli začít, když se začnou topit ve složitostech technik, doporučení, duchovních cvičeních, rad, požehnání i prokletí, v tunách knih a tisících seminářů. A nalezení onoho klidu v sobě nikde, osvícení žádné, problémy se životem možná ještě větší než za starých časů nevědomosti. Není příjemné potom zjistit, že soused, který dle duchovních indícií vůbec není duchovní, je na tom v podstatě v životě lépe. Jsou takové případy. Jsou totiž i lidé, kteří žádné duchovno nevyhledávají, žijí jen svoje vlastní životy, jak přichází a jsou šťastní. Žijí vědomě, aniž by se o to nějak zvlášť přičinili. Jak je to možné? Inu, život, i když se zdá být složitým, složitý je jen případě, když si ho složitým sami uděláme. Žít život s vědomím sebe sama, s vědomím své existence, svého bytí, ukotven v sobě není žádným supertajným sci-fi projektem pouze pro zasvěcené. Píše se o tom jednoduše, ale, vážení, ono to opravdu jednoduché je. Dnešním dnem, který je již minulostí, byla sobota, 14. října 2017 a co stálo za tímto dnem, který byl ve znamení těšení? K nám do Brna zavítala Marcelka z hor s Romkem. Kousek od přehrady v hotelu Fontána bylo připraveno setkání s nimi. Nebudu dotyčné představovat, to bych své povídání zavedl do dlouhého článku na jiné téma, někdo je zná a ví, a kdo nezná, může se přes odkaz podívat na internetové stránky o nich, kde zjistí bližší informace. Nějakou dobu Marcelku a Romka sledujeme, dívali jsme se na videa o nich (hlavně na video Igora Chauna, kdy se za nimi vydal s kamerou do chaloupky na Koštúry), máme doma knížky Věry Keilové (Marcelka z hor 1,2 a 3), na setkání jsme se až do dneška nedostali a to i přes to, že v Brně bývají dvakrát do roka. Prostě bylo to v zavřenu. Do sobotního dne tedy. V sobotu to již bylo v otevřenu. A jak bývá zvykem, říká se, za vším hledej ženu, má v tom prsty Madlenka, která v posledních dnech četla právě knihy Věry Keilové a nějaký čas strávila i sledováním videí. To ona zjistila, na který den bylo naplánováno setkání s nimi v našem Brně, obratem zařídila i naši účast na setkání tím, že nás přihlásila. Sám jsem říkal, že se jednoho dne vydáme do chaloupky, abych mohl poděkovat. Nakonec proběhlo setkání s Marcelkou dříve přímo u nás, v Brně. Do chaloupky se ovšem v klidu a rádi kdykoliv podíváme, zavede-li nás někdy osud do končin pod Koštúry.

Nová knížka Marcelky z hor. Koupili jsme si ji i s věnováním.

Sobotní cestu k přehradě nemohlo ovlivnit nic, tedy ani to ne, že jsem chvilku před odjezdem na setkání přijel domů z noční. Jinak to prostě nešlo. Madlenka říkala:„Tam se dobiješ, to bude v pohodě.“ Docela často v posledních měsících nechodím po noční spát, v sobotu si to ovšem asi vybralo svou daň. Ani studená sprcha nepomohla. Spánek mě přemohl ještě na stole po snídani. Najednou jsem byl vypnut. Tak jsem si hodinku poležel, dodal tělíčku trochu energie. Nic moc, po probuzení se do mě pustila ukrutná zimnice, které jsem se zbavil až během samotného setkání. Na cestu jsme vyrazili s předstihem, byl sice víkend, sobota, ovšem, kdo zná Brno a jeho dopravní situaci, ví, o čem píši. Bylo to v pohodě, dorazili jsme s předstihem, který jsme využili na klidné zaparkování a rozkoukání se. Tedy rozkoukaní jsme byli rychle, u paní za dveřmi jsme si vyřídili registrační záležitosti a mohli jsme hned vesele vplout do světa čirého Vědomí. Marcelka s Romkem byli již na místě. Využili jsme momentu, kdy v místnosti nebylo ještě tolik lidí a zamířili jsme rovnou k nim. Jsou to krásné bytosti. Marcelka se zrovna objímala s paní, co byla rychlejší. Romek seděl ve svém meditačním posedu na židli s úsměvem na tváři. Pozdravili jsme se a vřele se objali. Jsou opravdu velcí, nebo my jsme tak malincí? Toť otázka.. Zbytečná. Povídám si s Romkem a náhle zjišťuji, že se již mohu pozdravit i s Marcelkou. Tak se okamžitě odevzdávám do objetí, při kterém se jakoby propadnete do jiného světa. No, nedivím se lidem, kteří chodí třeba jen kvůli tomuto, nebo židličce. Ne, nechci soudit, ono je to jednoduché, když se setkáte s čirým Vědomím, naladit se okamžitě na něj, doslova se do něj propadnout. Zažít si to. Někomu to jinak zatím nejde, tak proč si aspoň nezkusit? Pracovat na vlastní úrovni, na odosobnění, musí každá, jednotlivá, dušička, stejně sama. Bez toho to nejde. Jednoho dne to dokážeme všichni a půjde to snáze, čím více dušiček nabere správný směr. Nejobtížnější to měli ti první, vlašťovky vlastního Vědomí jednoty a pospolitosti. To právě oni se museli často prokousávat tou nejhrubší hmotou kolem sebe  a potom nám nabídnout správný směr a víru. To oni nám byli příkladem, že to lze, když se dušička nevzdá. Při objímání mi byla ještě zima, ale v objetí u Marcelky jsem na to zapomněl. Tam zapomenete na vše, splynete s jednotou, stanete se vším a ničím zároveň. Těžko lze popsat ty pocity, které člověk zažije při takovém objetí. Ono se celkově těžko slovy popisuje vše, co má cokoliv společného s posuny ve Vědomí. Jedno je ale stejné, průvodní jevy. Teplo, světlo, barvy, pocity.. Zažívá nás to hodně lidí.. Marcelka říká, že i tyto průvodní jevy lze překročit. Hlavně na nich nelpět, nezaseknout se na nich. Pro spoustu to dokáže být dokonalá past. Obzvlášť když vyroste z ega jiný level, duchovní ego. Pocit, že já jsem něco více než ti ostatní. Je to k pousmání, když jsme vším. Nesporné je, že to taková bytůstka potřebuje, tak jak to má. Pro svou cestu. I pro nás ostatní, abychom ji nesoudili. Proč soudit sám sebe, že? Objetí se zdá nekonečným.. Kam zmizí čas v ten moment? Osůbka v ten moment nepřemýšlí, jestli bere čas a prostor druhým. Prostě to tak je. Tady a teď. Madlenka se objala s Romkem a tiše čekala, až se bude moci obejmout i s Marcelkou. Ještě pohledy z očí do očí, krásné úsměvy a polibky. A dávám Marcelku k dispozici Madlence. V tichosti jsem se postavil stranou a díval jsem na to, co jsem před okamžikem sám prožil. Je to zvláštní a krásný pocit dívat se sám na sebe v mnoha dalších projekcích. Přes čiré Vědomí se dvě osůbky, dvě tělíčka, stanou jedním. A nemluvím tu o pohlavním spojení.. 😉 Tak můj pohled vyhodnotil objetí Marcelky a Madlenky. Jak málo stačí, aby byl člověk venku ze sebe. Stačí ohodnotit. A šup, jste venku. Pak si to uvědomíte, vrátíte se k sobě a stanete se pozorovatelem. Nač soudy? Stačí jen pozorovat a nic nehodnotit. Dvě osůbky se staly opět jednou.. Jako kouzlem. I takto se dá skákat z vědomí do mysli a obráceně. Není žádnou zvláštností, že Madlenka popsala své pocity z objetí u Romka i Marcelky podobně. To již mlaskaly Marcelčiny polibky na Madlenčiny rty, tváře a čelo. Madlenka byla zpátky v místnosti. 🙂 Na stolku za Romkem a Marcelkou byla vystavena jejich nová knížka. Jmenuje se Promluvy nikoho. Tuto již nesepsala Věrka Keilová, je to práce Marcelky. A lidí, přátel, kteří poskytli své příběhy, postřehy, svá slova. Jednu jsme si koupili a rovnou si ji nechali i podepsat.

V druhé řadě jsme si vybrali naše židle, kde jsme se za moment usadili. Probrala mě opět zimnice, tak jsme se šli ještě podívat po hotelu, dole v restauraci jsem si objednal pořádnou kávu. Na chvilku jsme se posadili a já se díky kávě pomalu vrátil do normálního tělesného stavu bez zimnice. Poděkoval jsem tomu horkému nápoji. Krev se rozpulzovala a teplo, normální tělesné, bylo na světě. Čas začátku setkání byl tady, tak jsme se s ostatními pohodlně usadili na židlích a společně jsme do uší pustili první slova Marcelky. Místnost, kde se setkání konalo, byla plná. Je potěšující, že je tolik zvídavých dušiček. Říkal jsem si, že nafotím nějaké fotky, nakonec jsem byl rád, že jsem vyfotil dvě. Nějak jsem na to ani nepomyslel. Mysl byla prázdná a tichá. Mohu se začít rozepisovat, jak jsem hrdý, že si již dokážu svou mysl podobně vyprázdnit sám, vlastně kdekoliv a kdykoliv, na kterémkoliv místě. K čemu to ale? Proč dávat prostor této sebeprojekci? Prostě to tak je. Stejně tak mohu napsat, že jsou dny, kdy mou mysl mele napadrť vnější podnět. I to bude pravda. A opět to bude prostor sebeprojekce. Proč to píši? Protože to tak máme většina. Jsme stejní. Všichni hledáme ten klid v mysli a chceme ho tam mít napořád. Je toto možné? Možná i proto chodí lidé, bytůstky, dušičky na setkání s Marcelkou z hor a Romkem. Vždyť o ní se traduje, píše a říká, že je osvícená. Co na tom sejde? Tak se vrátím k prázdné a tiché mysli. A k setkání. Jeho náplň? Dotazy a odpovědi. Formou lístečků, na které lidé napsali své dotazy, když nechtěli promluvit přímo. Formou přímého dotazu, když se bytůstka osmělila. Lístečky četl Romek. Marcelka odpovídala. Marcelka se netají s tím, že je ráda inspirací, pomocnou rukou ku pomoci. Stejně tak se netají tím, že není třeba porovnávat Marcelku s někým dalším. Není potřeba být jako Marcelka. Osvícená? K čemu takové označení? Netají se tím, že bude spokojená, až nebude žádná otázka. Prázdno, které bude naplněné. Prostor, který bude v tichu prázdný. Dotazů bylo hodně. Bytůstky se ptají. Otázky jsou. Na některé odpovědi přišly, přicházejí. Na některé odpovědi jsou jen v tom, kdo dotaz pronesl. Marcelka vedla bytůstky v místnosti k tomu, aby samy odpovídaly. A tak se dělo. Odpovědi přicházely. Na vše. Má duše se usmívala. Doba, kdy nebudou otázky, neb na všechny otázky máme odpovědi v sobě, se blíží. Mnohým z nás se ta doba stala přítomným okamžikem. Stát se sám sebou je cestou napříč inkarnacemi. Ovšem k čemu inkarnace? Proč tím naplňovat mysl a nutit ji k dalším otázkám? Stát se sám sebou je snadné i těžké zároveň. Snadné pro toho, kdo se osvobodil od strachu. Snadné pro toho, kdo spočívá ve svém tichu i uprostřed bouří života. Snadné pro toho, kdo nehledá kvůli odpovědím další otázky. Těžké pro toho, kdo zaměstnává svou mysl právě otázkami. Těžké pro toho, kdo nevěří své síle a víře. Těžké pro toho, kdo nenajde v sobě klid ani v tichu přírody. Je snadné říct, že je to v pořádku. Je to tak, v této jednoduchosti je síla. Nač dělat z jednoduchosti složitost? Takto to chce jen naše ztrápená a přehlcená mysl, která nevěří, že to může být tak jednoduché. Chce hry, čím složitější tím lepší. Není přeci možné, abychom našli klid v sobě snadnou cestou bez složitých technik. Inu, kdo chce složitou cestu, kráčí složitou cestou. Další uvěří vlastnímu srdci a intuici a vydá se cestou, která je složitostí ušetřena. I to je v pořádku. Byť přišly i otázky, které úsměv vyvolat nemohly, smáli jsme se často, hodně a vydatně. Marcelky zvonivý smích, kterým mnohým kritikům sebe samých (jinak to nazvat nejde) vyvolává kopřivku, se nesl okolo nás často. Je nakažlivý. V dobrém slova smyslu. Takový smích rezonuje srdcem. Vůbec, jak někomu může vadit smích? Vidíte, kolik otázek se dá vyprodukovat? Vrátím se k Marcelčině smíchu. Zvonil a zpíval. Hřál na duši. Rezonoval a spouštěl podobný smích napříč celou místností. Nasmáli jsme se hodně. Z otázek si mnoho nepamatuji. Jedna přesto zůstala v paměti. Lísteček se ptal, jak je to s lidmi, ženami a dětmi, kteří se stávají přímými aktéry domácího násilí. Bytůstka se v davu ozvala, myslím, že právě ona byla tvůrcem lístečku. Ještě chápala, že dospělá žena to nechá dojít tak daleko, jak potřebuje, než odejde. Možná i to, že neodejde a násilí dojde k dovršení, při kterém přijde o život. Ale s dětmi? Jeden z principů.. Nemůžeme zachránit druhého, pokud sám nechce. Koho můžeme zachránit jsme především my sami. Každý může zachránit hlavně sám sebe. Marcelka vzpomněla příběh jedné bytůstky, která dokráčela do chaloupky na Koštúrech z jediného důvody. Aby řekla, jak je ráda za své rodiče alkoholiky. Za to, jakou svobodu jí dali, když byla malá tím, že se o ni nestarali. Za to, co ji umožnili. A stejnou svobodu si ona bytůstka ponechala i v dospělém životě, který jí přinášel jen štěstí a radost ze života. Nikdo z nás neví, co si druhý vybral, čím má projít a co si prožít. Vše má své dvě strany. Pozor, je to o všem možném, je ne o tom, abychom byli lhostejní. Opravdu nemůžeme pomoci těm, co si o pomoc sami neřeknou. Jinak je to v případě, když si o pomoc řeknou. I tak je na nich, jak s pomocí naloží. Život není složitý.. To jen my sami si ho občas složitým uděláme. A ve své slepé nevíře v život máme potom tendence hledat viníky svého složitého života všude kolem sebe. Jen na sebe samotné zapomeneme. Pak je složité najít řešení, stejně složité jako náš složitý život, který jsme si složitým udělali sami.

Na 13 hodinu byla domluvena přestávka na oběd, který byl přímo v hotelu, dole v restauraci. Mohli jsme využít při objednávce vstupenky možnosti dát si dobrý vegetariánský oběd. My jsme toho využili. Chutnalo nám moc.. Kari polévka z červené čočky a guláš z hlívy ústřičné s pečenou kukuřičnou polentou. U stolu jsme seděli s našimi sousedy i z řady židlí. Jako bychom dodržovali nepsaný řád. Přestávka byla na hodinu, tak jsme se po dobrotě šli projít. Procházku jsme přijali s povděkem. Protáhnout ztuhlou kostru bylo fajn.

Nad Prýglem vzduchem plují balóny.

Po 14. hodině byly v plánu meditace a židlička. Židlička. Pojem, který dělá ze setkání s Marcelkou setkání třetího druhu. Je zbytečné přemýšlet, jak moc bytůstky ujíždějí na možnosti stát se čirým Vědomím. Bytůstky se při své práci na sobě samých uchylují k ujíždění na mnohých urychlovadlech. Je to v pořádku. Je to jejich vědomá volba a jejich právo. Každý si udělá v životě, co potřebuje a je to tak pořádku. Marcelka poprosila, aby se na židličku netvořila fronta. Ať je to tak, aby bytůstka vycítila moment, kdy na židličku má, nebo potřebuje jít, pak prostě vstane a přijde si sednout. Fungovalo to. Do momentu, kdy začal tlačit čas. Netvrdím, že se na židličku utvořila fronta, ale klidně napíšu, že zájemců bylo dost, více než dost, aby se to stihlo. Ostatní prostě jen seděli a užívali si každé židličky jako vlastní meditace. Vlastně nebylo třeba jít si na židličku sednout. Ono se dalo spolehlivě vcítit i ze židličky, na které jsme již seděli. Chápu, ano chápu, potřebu, nebo jen chuť jít si tam sednout. My jsme takovou potřebu neměli. Stačila nám krásná přítomnost všeho a všech v jednom. Chtěli jsme takto především poděkovat za směrovky, které nám Marcelka s Romkem předali. Cítili jsme, že je chceme poznat osobně, obejmout se s nimi. To se stalo a jsme za to vděční. Při meditacích jsem se tak uvolnil a nabral tolik energie, že jsem úplně ožil. Nebylo poznat, že jsem byl po noční. Vzala to za mě Madlenka na triko. To ona při meditacích pochrupkávala a kývala hlavou jako při metalovém koncertu. Přiznám se, ono v tom sehrálo prim i to, že energie by se v těch momentech dala v místnosti krájet. Potěšilo mě, že mohlo tolik překypující energie tryskat do okolí. Až do konce jsme nevydrželi, přáli jsme si ještě procházku okolo přehrady, tak jsme poděkovali, rozloučili jsme se a vyrazili jsme dolů k přehradě.

Sluníčko na nebi, sluníčko i na vodě..
I barví se obzor, večer se blíží.

Procházka byla podobně příjemná jako setkání, obojí se prolnulo v podobné energii. Usínající příroda s čarokrásnými kulisami barevných stromů všeho druhu a mocná energie sluníčka i vody přehrady na nás mocně zapůsobily. Procítit vědomí vlastního krásného a šťastného života není zase tak těžké, když ho tak skutečně žijete. Cesta domů byla také v poklidném duchu. A doma jsem vystřídal Madlenku v klimbání za meditace pro změnu já. Cvičíme již několik týdnů harmonizační cvičení k uvolnění energetických bloků, ke kterému jsme se dostali díky Barunce, paní doktorce Báře Müllerové. Je to série tří jednoduchých a časově nenáročných cviků, které krásným způsobem uvolňují celé tělo, uklidňují mysl a rozhýbávají ducha. Přidávám link na stránky Barunky, kde si můžete e-book s cvičením zakoupit. Vřele ho doporučujeme. Před samotným cvičením se vždy uvolňujeme a rozdýcháváme. Já se tak uvolnil a rozdýchal, až jsem se u toho zasnil. Madlenka měla odcvičeno a já se teprve probral. No zasmáli jsme se, já si to potom v klídku docvičil. Opravdu krásný a požehnaný den.. Děkujeme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.