Umění vést

Víte, je krásné číst si knihu a nacházet moudrá slova, která Vás osloví a motivují. Slova, která Vám dají sílu, něco v sobě zlomit, sílu, která má tu moc ve Vás probudit touhu a chuť se změnit. Pokud je to správně pochopeno a uchopeno, začneme u sebe. Začneme hledat a naše cesta k sobě může začít. Co se děje potom, už je jen sled toho, co přesně potřebujeme. Většinou nás tyto situace odvádí od nás samých, nevěříme své vlastní síle, své intuici, nemáme dostatek odvahy k tomu, opustit svou komfortní zónu, abychom se mohli vydat do svých hlubin. A tak hledáme tak dlouho jinde, až nás naše strastiplná cesta zase dovede hezky k nám samým. Někdy máme štěstí na učitele, narazíme zrovna na takového, který nás povede jen k nám samým. Myslím si, že to není ani tak o štěstí. Spíše je to o naší vlastní práci na sobě samých z minulých dnů.

Když už mluvíme o slovech z knížek, někdy narazíme i na taková moudra, která nám připomenou vlastní cestu, kdy jsme něco prožili, něco, co pomohlo utvořit nás samé. Je k nezaplacení takový pocit, když Vám dojde, že přesně tohle jste sami prožili. Situace, které Vám pomohly začít nahlížet na svět, na ostatní lidi kolem sebe, vůbec na všechny situace, trochu jiným pohledem. Pohledem, který v nás budí soucit. Pohledem, který zjemňuje naši Duši. Pohledem, který šeptá našemu nitru, že víme. Nemusíme o tom křičet do světa. Prostě víme. A dle toho se i chováme. Stanou se z nás lidé, děti Boha. Tvůrci. Láskyplné bytosti. Přátelé Přírody. Podporovatelé života. Smysluplného života. Sami se staneme částečkou Boha. Splyneme jako kapka s celým oceánem. Pokloníme se Vesmíru a staneme se jím. Z mikrokosmu do makrokosmu, neb jsou si navzájem věrnou kopií. Jak nahoře, tak i dole. Není rozdílu..

Je snadné uhodnout, ke které knize jsem se vrátil. Měl jsem trochu obavy, zda-li se dokáži ještě do nějaké začíst, když jsem četl edici Zvonící cedry o Anastasii. Pak jsem knihy dočetl a chvíli bylo ticho. Takové, jaké mám rád. Bez myšlenek. A náhle to přišlo. Nejsou žádné obavy přeci. Vždyť ty to žiješ. Tak nač obavy. Ano, onen hlas měl pravdu. A tak se k mé duši opět po letech přiblížili Původní lidé. Začal jsem znovu číst Poselství od protinožců. V této knize lze narazit na skutečné perly, na moudra, na slova, na věty, která jako celek mocně působí.

Můžete v ní narazit i na zvláštní odkaz popisující umění vést. U Původních lidí je naprosto běžné, že jste chvilku vzadu, jdete s ostatními a jste takovým ocáskem společenství. Zcela normální je u nich i to, že jste ve středu a žijete automaticky s ostatními všechny dary, které přináší den. Dalo by se říct i to, že tak trochu žijete na úkor celku, i když to tak doslova není. Každý z nich je darem pro sebe i pro ostatní. Každý z nich rozpoznal svůj potenciál, své dary aktivně používá, jak pro sebe, tak i pro ostatní, pro celek. Takže zmínka o žití na úkor celku je v jejich případě hodně nadnesená, trochu zbytečná a zdaleka nevystihuje pravdu. Když se ovšem podíváme na naši společnost, na naši civilizaci, kde žijeme my, co nás napadne? Zde již tato věta, hovořící o žití tak trochu na úkor celku dostává malinko jiný rozměr. Jak bychom se my popasovali s tím, že někdy by na nás přišla řada, abychom i my předvedli umění vést? Stát se vůdcem, lídrem, motivací a hnací silou pro ostatní. Poznat, jaké to je. Poznat, procítit a získat zodpovědnost nejen za sebe, ale především za druhé. Hm.. Dost těžko, že? Ve společnosti, kde často nemá člověk zodpovědnost ani sám za sebe, za své vlastní činy. Ano, hovořím o naší společnosti. U Původních lidí je toto zcela běžné. Využívaje dnes a denně svých talentů a darů jsou oni schopni vést i druhé. A také to dělají. Znají svou hodnotu, ví o sobě vše. Poznali sebe, poznali vše. Tím, že poznali sebe, jsou schopni rozpoznat, jakou hodnotu mají i ti druzí. A nejen toto. Oni jsou schopni vést nejen sebe svým vlastním životem, díky své vnitřní síle, moudrosti, napojení se na vše přirozené, oni jsou schopni vést i druhé. Jak si myslíte, že bychom obstáli my? Když nedokážeme vidět ani svou vlastní hodnotu, natož potom hodnotu druhých. Prndáme, nadáváme, křičíme, děláme ramena, ale nedokážeme žít ani svůj život. A to, co pro nás dělá druhý, nejen že neoceníme, my si toho ani nevážíme. A teď si představte, jaké by to bylo, kdybyste to dělali Vy. To, co on dělá pro nás. Procítili jste to? Fajn.. A teď si představte, že byste takové společenství vedli.. Jaká je to představa? Inu, ať si každý odpoví sám.. Musím se vždy tak trochu hořce usmívat, když vidím, slyším a cítím lidi, co nadávají na druhé, že oni by to lépe svedli. Fajn, ať jdou a ukáží se. Pak možná uvěřím, že by to svedli lépe. Za svůj život jsem si prošel docela dost zaměstnáními. Pracoval jsem jako šéf, vedoucí i jako obyčejná síla, podřízený. Vím, co obnáší které místo. Již jen z principu neremcám. Nepíšu to proto, abych se jakkoliv povyšoval, je to jen pouhé konstatování. Samozřejmě také si zanadávám. Někdy i z plných plic. Ovšem poznal jsem, jaké to je vést. Dělal jsem to dostatečně dlouho. Nemyslel jsem si, že to dělám dobře. Ovšem díky odezvě lidí, které jsem měl pod sebou, i teď po letech, se mi dostalo myšlenek, že to něco mělo do sebe. A skrze toto umění vést jsem si pomohl k umění vést i sebe. Takže vlastně na začátek. Sám k sobě. Proto si přeji, aby se podobného umění dostalo každému. Abychom nemuseli mít politiku, politiky, soudce, policii, armádu, nesmyslné továrny vyrábějící nesmyslné, zbytečné a našemu zdraví, jakožto i zdraví naší krásné planety, neprospěšné produkty. Abychom nepotřebovali vědce vymýšlející šílené šílenosti. Abychom nepotřebovali lékaře hrající si na bohy. Abychom nepotřebovali vůdce. Protože jsme sami sobě Vůdci a kdykoliv můžeme být i všem ostatním Vůdcem.

 

Na závěr obřadu, když jsme se připravovali k dalšímu pochodu, mi bylo řečeno, že dnes budu vůdcem já. Měla jsem kráčet vpředu a vést celý kmen.

„Ale to nemohu,“ řekla jsem. „Nevím, kam jdeme, ani nedovedu nic najít. Vážím si vašeho návrhu, ale opravdu vás nemohu vést.“

„Měla bys,“ zaslechla jsem.

„Nadešel tvůj čas. Abys poznala domov, zemi, veškeré úrovně života a svůj vlastní vztah ke všemu viditelnému i neviditelnému, musíš vést. Je v pořádku kráčet ve skupině na nějakou dobu jako poslední, a je přijatelné pohybovat se po určitou dobu v jejím středu, ale pro každého nakonec nadejde čas, kdy musí vést. Nemůžeš nikdy porozumět roli vůdce, pokud se sama neujmeš takové odpovědnosti. Každý musí někdy projít všemi rolemi, bez výjimky, dříve nebo později, když ne v tomto životě, tak někdy jindy! Jediný způsob, jak obstát ve zkoušce, je zkoušku podstoupit. Všechny zkoušky, na všech rovinách, se tak či onak opakují, dokud v nich neobstojíme.“

A tak jsme vykročili se mnou v čele.

 

Co myslíte, jak to dopadlo? Kdo četl, ví. Ovšem i kdo nečetl, se dokáže vcítit. Dva dny se motali pouští bez vody a jídla. Marlo si myslela, že umírá. Skutečně umírala. Prosila všechny, ať jí pomohou, že nic nenajde. Že tam všichni zemřou. Třetího rána se jí probudila mysl a intuice. Božské vedení. Dostalo se jí odpovědi, díky které svlažila své tělo. Další myšlenka jí pomohla stát se vodou. Skutečnou vodu našla za necelou půlhodinu. Spolu s vodou jim zkřížilo cestu i jídlo. Marlo to ráno skutečně zemřela. Zemřelo její staré já. Jen proto aby se mohlo zrodit to nové.

Moc této proměny máme v sobě absolutně všichni. Věřte nebo nevěřte, všichni k ní také kráčíme. Každý svým tempem. Má víra, že jednoho dne všichni dokráčíme a nalezneme, je nezlomitelná. Budu se těšit s Vámi všemi, až též naleznete svůj Ráj již zde. Nikde jinde. Začít musíme každý sám u sebe.

Citace zapůjčena z knihy Marlo Morganové Poselství od protinožců.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.