Hřebenovka č. 1, aneb Babí lom v naší režii..

A naskytl se mi pohled, má drahá trůnila na skalisku a kochala se. Byl jsem z toho paf. Tohle že je ta Madlenka, která ještě nedávno tvrdila, že jí žádné skalky nezajímají, že Babí lom již nikdy? Samozřejmě to chtělo hned fotku. 🙂 Na vrcholku Babího lomu (562 m) se nachází pořádné skalisko, je z devonského slepence, ostatně jako všechna skaliska na hřebenu Babího lomu. Slepencové útvary se staly předmětem zasloužené ochrany, v prosinci roku 1990 se území o rozloze více jak 23 ha stalo přírodní rezervací.

A zde máme toho rošťáka, ze kterého se skládají skaliska Babího lomu. Devonský slepenec..

Na tuto rezervaci navazuje ještě jedna, přírodní rezervace Holé vrchy. Na skalisku vrcholku Babího lomu kdysi stála dřevěná rozhledna, dnes si to člověk ani nedovede představit. Na stěně skály je pamětní cedule a na samém vršku skály je kamenný sloupek označující nejvyšší bod. Já jsem se na vrcholek škrábal, jako správný blázen po skále, Madlenka si pohodlně vystoupala druhou stranou po kamenných schodech. Na samotném vrcholku jsme notnou chvíli zůstali. Moc se nám tam líbilo, je to kouzelné, až mystické místo s pěknými výhledy do krajiny. Dívali jsme se na Tišnov, kde jsme našli náš dřívější cíl, kopec Květnici, naproti potom Klucaninu, kde jsem bedlivým okem svým vypátral i stejnojmennou rozhlednu, kde jsme před více jak třemi týdny byli také na výšlapu. Skála a vrcholek Babího lomu nás prostě a jednoduše okouzlily, ani se nám moc nechtělo pokračovat v cestě.

Kocháme se z vrcholku Babího lomu pohledem na Tišnovsko.

Výšlap ale nemohl skončit bez absolvování celé trasy, tak jsme vyrazili. Vrátili jsme se k rozcestníku, říkal jsem Madlence, že jsem viděl člověka jedoucího na kole, který se vydal naší cestou. Nechápali jsme, jak to s kolem mohl dát. Stopy v blátě po něm zůstaly jako němý svědek, že onen člověk potřeboval hodně adrenalinu. Vyrazili jsme na rozeklanou stezku vedoucí po hřebenu. Parádní cesta mezi starými duby, borovicemi a buky. Všude kameny, skalky a skály.

Naše hřebenovka napříč Babím lomem započala.. Stála nás docela dost sil, ale byla parádní. Děkujeme..

Opravdové skalní město na jihu Moravy. Neskutečné. Nádherné.. Na pohodovou turistiku to ale opravdu není. Chvílemi je trasa v pohodě, pěšinka vede normálně po zemi, ovšem častěji se jde skaliskami a místy opravdu lezete.. U rozcestníku bylo na turistické cedulce psáno 420 metrů k rozhledně. Brzy jsme si začali připadat jako bychom se chytli do časové, nekonečné, smyčky. Slézt ze skály, seběhnout a vyběhnout dolík a šup na skálu. Několikrát jsme zastavovali, kvůli kochání i focení. Výhledy byly parádní. Bylo na co se dívat i všude okolo, skály, mohutné buky, neustále se zjevující a zase mizící plodnice bedel.

Rodinka bedel v listí mezi stromy. Těsně pod vrcholem Babího lomu jsme našli první kousky, tyto houby nás potom provázely celým Babím lomem. Byly prostě všude. Jaká to krása..

V korunách borovic na skalách se proháněly a švitořily sýkorky, občas nám svým ťukáním do dřeva oznámil svou přítomnost brhlík. Někde v půli cesty jsem toho začal mít dost i já. Madlenka se statečně držela, bylo na ní vidět, jak zápasí s pocitem, jestli se náhodou nezbláznila, když sem znovu dobrovolně nakráčela. Pouze z jedné skály jsem ji sundaval, trochu komicky na mě hupla jako mimčo na mamku. Jelikož jsme nikde z omezených pohledů před sebe neviděli rozhlednu, začali jsme ji očekávat za každou další skálou. Ještě chvíli nepřicházela. Až najednou se její silueta vyloupla ze skal a korun stromů. Úleva. Náročná trasa kamenitou a skalnatou hřebenovkou byla úspěšně zdolána. Rozhledna Babí lom byla před námi. Přímo.

Sláva, přicházíme k rozhledně Babí lom. Přežili jsme cestu skalisky.. 😉

Jako první se po schodech na spodní terasu dostala Majda. „Jůůů, to je výhled,“ uslyšel jsem, rychle jsem si poposkočil a byl jsem nahoře v mžiku také. Madlenka nepřeháněla. Otevřela se před námi nádherná panoramata. Brno, naše bydliště, jsme měli jako na dlani. Pálava se vzadu na jihu tyčila z oparu jako velehora. Buď to bylo únavou, nebo je z tohoto místa masív Pálavy opravdu větší a jaksi na pohled vyšší. Prostě jsme se kochali. A přitom jsme po druhé posvačili. Během svačení jsme se rozhodli, že po páté hodině pojedeme z Lelekovic autobusem k vlaku. Měli jsme na to skoro 45 minut. Vystoupali jsme nahoru na rozhlednu, kde se nám otevřel ještě nádhernější pohled. Do všech světových stran. Únava na okamžik zmizela. Ani pohled zpátky na vrcholek Babího lomu ji v ten moment nepřivolal zpět. Schody z rozhledny to ovšem dokázaly rychle. Zastavím se ještě u zamyšlení, proč se tolik nevěří tomu, že za výborných světelných podmínek je odtamtud vidět na alpské vrcholky. Moc lidí odtamtud asi Alpy nevidělo. My tomu věříme, zvlášť když máme sami vlastní zážitek, kdy jsme vrcholky Alp při návratu z jedné toulky na vlastní oči spatřili. Bylo to na Velké Klajdovce. Z Babího lomu by to v ten samý večer bylo možné jistě také. Zároveň musím dodat, že je to možné opravdu za zcela výjimečných podmínek. Kdo viděl, ví, jaké to je.

Panoramatický snímek od rozhledny Babí lom. Od Vranova přes Brno, Lelekovice až skoro ke Kuřimi..

Na rozhledně jsme se již nemohli zdržovat, chtěli jsme dodržet plán další trasy, tak jsme vyrazili k sestupové cestě do Lelekovic. V pásmu pod rozhlednou jsme ještě chvilku skákali po skaliskách i kamenech, ty ovšem rychle ustoupily a hned za druhou bukovou bránou jsme se vnořili do typicky horského smrkového lesa. Cesta měla značný spád, což brzy pocítili naše nohy. Hlavně stehna. I přesto jsme se stačili kochat dalším krásným lesem, který opět úžasně voněl. Právě zde byl bedel ráj, mezi stromy zde rostly všude, desítky a desítky plodnic, malých i velkých. Kdybychom sbírali, nepobrali bychom je. Museli asi vyrůst před  pár dny, během dešťů včerejších, nebo tam nechodí moc lidí, co by trhalo houby. Tak nějak to asi bylo.. 

V lese pod rozhlednou bylo bedel nejvíce.. Desítky plodnic, všechny čerstvé a krásné. Měli jsme štěstí, že jsme se mohli takovou krásou kochat. A nechali jsme je v lese, sbírat se nám je nechtělo.

V půli kopce jsme museli na moment zastavit. Nohy měly dost. Aby mě takhle pálily svaly a chodidla, to jsem již dlouho nezažil. Mrtvolky jsme naštěstí dělali až ve vlaku. Tady jsme využili ještě rezerv a síly vůle, jakož i vzájemné, láskyplné, partnerské podpory. Les ve spodním patru se nám odvděčil svou skladbou. Rostly tam nádherné buky. Byla radost na ně hledět.

Závěrečná etapa lesa nad Lelekovicemi. Bukové pohlazení bylo laskavým rozloučením s lesem.

Ještě jedno překvapení nám poslední úsek cesty přinesl. Těsně před odbočením z lesa ven na cestu, která mířila již do ulic Lelekovic, kde se vzal, tu se vzal, starý pán s laskavýma očima. Nesl košík s houbami. Zastavil se u nás a povídá:„Dnes už mě ten les úplně vyřídil.“ Opravdu vypadal unaveně, zároveň i tak nějak šťastně. Chvíli jsme si povídali, viděli jsme, že nemá moc hub v košíku. Mezi tou trochou měl i jednu bedlu. Pověděli jsme mu o nálezu nahoře. Desítky bedel na malém prostoru. Nápadně se probral k životu, laskavé oči ožily jasem a jiskrou. Říkal, že  dnes už nepůjde, že to doma stejně již nikdo nejí (asi rostou) a po rozloučení jsme viděli, že míří k blízké chatičce, kde si začal s někým povídat. Vyvstal v nás obraz, jak mu to stejně nedá a povalí. Jestli to opravdu zkusil, tak musel zažít božské sklizně.. Jen kdo to bude doma jíst? Chatička, ke které mířil, byla na pozemku, který byl zveleben do podoby rajského rodového statku. Dokonalá harmonie a souhra s přírodou. Z toho místa na nás dýchlo kouzlo přírodní magie. S kýmpak jsme si to vlastně povídali? Kdo ví?

Krásné místečko, kam zamířil laskavý dědeček, se kterým jsme mluvili. Rajská zahrádka. Rodový statek..

Ulicemi Lelekovic jsme se ploužili jako těla bez duše. Únava se vrátila v plné síle. Moc už jsme nevnímali místa, kudy jsme procházeli. Jen jsme zaregistrovali, že houby rostou i tady, na trávníku, v zahradách. Pokochali jsme se několika domky a zahradami. Kostel sv. Jakuba a Filipa jsme ani pořádně nespatřili, na jeho průzkum již nezbyl čas. Na zastávku jsme přišli tak akorát, autobus přijel za pár minut. A za dalších pár minut jsme již stáli na mostě nad železniční tratí, přímo nad zastávkou Česká. Jako mávnutím čarovného proutku se ihned zjevil vlak, nikde sice nebylo vidět, kam míří, jede se tu ale jen jedním směrem, tak jsme nastoupili. Teď teprve nastala ta pravá a opravdová únava a bolest nožek, když už tělíčka odpočívala, zmožená a vydaná z energie. S příchodem průvodčí jsme zjistili, že budeme muset ještě jednou vystoupit, nastoupili jsme do vlaku, který na stanici Brno-Královo Pole měl konečnou. Na nádraží byl trochu zmatek, byl den výluk a zpožděných vlaků, toho našeho jsme se tak i tak dočkali a šťastně jsme dorazili zpátky do Židenic.

Při přestupu na Králově Poli jsme sledovali ruch na kolejích.. Tahle lokomotiva nás tam přivezla, své vagóny nechala na jiné koleji a frčela se připojit zase k jiným.

Kolonka s názvem Babí lom odškrtnuta. Když jsem ten den navrhoval, že bychom se tam přeci jen mohli někdy ještě vrátit, dostal jsem rezolutní ne.. Jako správný chlápek jsem dal na svou trpělivost a dnes jsem již zaslechl z krásných Madlenčiných úst, že bychom mohli zase naplánovat tu trasu na vrcholek Babího lomu. No, nikdy neříkej nikdy.. Teď nás čeká pokračování hřebenovek. Splní se mi další sen, jdeme hřebenovku pálavským pahorkem. Reportáž samozřejmě přinesu.. Přeji všem krásné okamžiky při objevování, že nemáme žádné limity v sobě, že pouze překonáváme svou lenost, která nám, lidem, není přirozená. 

4 komentáře u „Hřebenovka č. 1, aneb Babí lom v naší režii..

  1. Parádně napsáno od srdce. Děkuji Pavle a Magdi, teď mám pocit, jako bych tam byl s vámi 👍❤

    1. Děkujeme, přesně takto jsme to chtěli, aby se čtenář přenesl přes slova do našich kroků mezi nás.. 😉💞🌻

    1. Také děkuji Marci. Jsem rád, že si Ti má slova líbí. Tvůj komentář z nějakého nepochopitelného důvodu skončil ve spamu, dnes jsem ho tam našel, tak jsem ho vysvobodil. 😕

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.