Poznání moci, kterou přinese zvláštní všední den, kdy zjistíte, jakou sílu má vyslaná myšlenka do dálav Vesmíru..

Jedovnice – 21. srpna 2017

Včerejší den byl zvláštně krásným dnem.. Bylo nám ukázáno nádherným způsobem, jakou moc má vyslaná myšlenka s jasným záměrem. Inu..

To jsme takhle rozhodli, že bychom se mohli zajet podívat do Jedovnic, projít se okolo Olšovce, Budkovanu a Vrbového rybníku. Dát si takový pětikilometrový výšlap, páč v posledních horkých měsících si válíme šunky buď v lomu nebo u moře..  Bylo na čase. Vyjeli jsme. Jen jsme udělali jednu fatální chybu, nepodívali jsme se na letní stav uzavírek silnic na Brněnsku. Brzy jsme zjistili, hned za Ochozem, že cesta do Jedovnic je zablokována (prostě silnice v Březině je rozmlácena napadrť, konečně tedy, jezdit tam byla fakt lahůdka). Odbočili jsme tedy na Kanice a vymysleli jsme změnu cíle, pojedeme do Řícmanic, podívat se na fešnou studánku Lesní prosba a na arboretum Řícmanice. A bylo.. Jenže nebylo.. V Kanicích jsem na poslední chvíli odbočil na Babice. Prostě jsem musel. Nevěděl jsem proč. Tak jsme se vydali po cestě, kterou jsme absolvovali v půlce letošního dubna. Jeli jsme objížďkou na Křtiny, odkud se již dalo jet na Jedovnice. Za Babicemi jsme to ještě neznali, vzápětí nám došlo, že vyjedeme jen kousek od jeskyně Výpustek u Křtin. A byli jsme doma. Je tam parádně opravená silnička, jen je tak trochu úzká. Byla to docela sranda motat se tam se všemi těmi dalšími, co tam také projížděli. Toliko k adrenalinu. Dostali jsme ho navýsost hodně.. Ve Křtinách jsme se samozřejmě pokochali Santiniho skvostem, kostelem Jména Panny Marie, to ani jinak nejde, je to nádherná stavba na mystickém místě.

Příroda je nám mocnou čarodějkou. My jsme jejími věčnými syny i dcerami.. Ona je naše Matka.

Brzy na to jsme již parkovali u Olšovce v Jedovnicích.. Tak jsme tady.. A hele zmrzlina.. Jdeme na ní.. Jen ten nápad jít tam s pětikilčem byl pošetilým. Slečna neměla peníze na vrácení. Požádala nás, jestli bychom si nešli peníze rozměnit vedle do restaurace. Šel jsem. Byla tam další slečna, též u zmrzliny. Zeptal jsem jí tedy laskavým tónem, jestli by mi nemohla rozměnit pětistovku za drobnější. Peníze měla, ale prý fakt nerozmění. To už vedle mě stála i Majda, protože jsem se tam trochu zdržel ve frontě. Fajn, tak si vezmu tedy jednu zmrzlinu.. Slečna se na chvilku zarazila.. To budete platit tou pětistovkou, že? Jasně.. A tak drobnější peníze stejně dala..  Jen mi natočila místo velké malou a ještě pěkně nehezkou.. Tak jí Majda vysvětlila, že takto fakt ne.. Majda je na toto doopravdy expert, je radost se od ní učit, nenechat si líbit, když se vás někdo snaží okrást, obalamutit. Po druhé se již slečna snažila a tak jsme odcházeli s pěkně velkou zmrzlinou a rozměněnými penězi k první slečně. Dočkali jsme se i zmrzliny odtamtud. Šli jsme si sednout k vodě a přemýšleli jsme, proč nás ty zmrzliny tolik zdržely. Něco v tom bylo. Nebyla to náhoda. Vyrazili jsme na cestu. Nedávné bouře, které tolik pocuchaly stromy, řádily i tady. Ovšem stejně jako jinde i tady padly jen stromy, které byly nemocné. Bouře to byly očistné, příroda pomohla sama sobě. 
Okamžik poznání, jak mocná je síla myšlenky s jasným záměrem, byl tady. Já hleděl na stromy, zrovna jsme procházeli okolo skupinky lidí, načež mně Majda zmáčkla ruku a povídá:„Nebyla to Péťa?“. Otočili jsme se. Otáčeli se i ti druzí. Přiznám se, neviděl jsem je pořádně, díval jsem se do stromů, jen jsem pocítil jejich přítomnost. A tak jsme šli dál. A Majda povídá:„Ona opravdu vypadala jako Péťa, budu jí muset napsat, jakou má v Jedovnicích dvojnici.“ Otočili jsme se ještě jednou a zastavili jsme. Ti druzí totiž udělali to samé. Ona tajemná dvojnice Péti Sedláčkové zavolala:„Majdí?“, a Majda odpověděla:„Péti?“. Záhada dokonalé dvojnice byla rozluštěna. Ona tajuplná dvojnice totiž nebyla žádnou dvojnicí, byla to opravdická Péťa Petra Sedláčková. Jaké nádherné, nečekané (tedy z naší strany) a láskyplné setkání.. V ten moment z nás vytryskla ohromná energie lásky, kterou jsme si potom všichni nesli v sobě dál. Péťa nám prozradila, jak to bylo. Moc si přála, aby nás potkala, myslela na to. Upřímně, přímo ze srdíčka. A vesmír to zařídil. Proto si Majda vybrala Jedovnice, proto jsem náhle v Kanicích na poslední chvíli odbočil, proto nás zdržely ty zmrzliny. Aby se mohlo uskutečnit toto setkání, abychom se neminuli. Mrazí z toho. Příjemným způsobem. Chce-li někdo důkaz, že toto funguje, tady ho má. Péti, celým srdíčkem Ti děkujeme za Tvou lásku. Bylo to nádherné překvapení. Úplně jsme zapomněli udělat společné foto, ale asi to tak mělo být. Dál jsme šli jako omámení.. Ten neskutečně skutečný příliv síly a lásky zažehl mocný plamen přítomné síly. Kousek za Olšovcem jsme vyrazili do luk. V mapách cesta ani nebyla zaznamenána, my jsme cítili, že nás dovede pod hráz Budkovanu a taky dovedla. Vyhnuli jsme se tak dlouhému obcházení po silnici. Na lukách jsme se kochali rozmanitým kvítím, objevili jsme ocúny. Byly tam všude.

U starého dubu na hrázi stojíme, na odraz hladiny vodní hledíme.. U Budkovanu..
Rozzářená Majda ve svém živlu. Pod stromy nohama na zemi dýchajíce vodou okořeněný vzduch. Plnými doušky do roztažených plic, které se radují spolu s ní, spolu se mnou, že na světě je tak krásně..

Na hrázi Budkovanu jsme si odpočinuli na kochací lavičce, nabrali jsme síly sladkými hrozny a pár doušky čisté vody. Další cesta nás zavedla mezi vodu dvou rybníků, prvně zmiňovaného, Budkovanu a Vrbového rybníku. Z obou stran na nás volaly kačenky a žbluňkali kapříci, jak sebou při výskoku plácali o vodní hladinu. Bylo to kouzelné. Moc se nám tam líbilo. Tato cesta je součástí naučné stezky Jedovnické rybníky, Rudické propadání, zdá se ovšem, že je využívána poskrovnu. Je to škoda, protože je to kouzelné jít mezi vodou. Vnímat tu rozkošnou energii. Voda tam i voněla, jen na konci se přidal odér rozkladu bahna a asi i ryb, možná kořínků nějakých vodních rostlin. Před návratem na cestu jsme prošli ještě kolem jednoho rybníku. Byl jím Dubový rybník.

Rybník Budkovan v celé své vodní kráse..
Mezi Budkovanem a Vrbovým rybníkem naše kroky vedly..
Na břehu rybníka stát a vší tou krásou okolo sebe se jen tak kochat. Být pro tento okamžik.. Tak se stalo a Pavlík byl.. A hle, stále je.. 🙂

Napojení se na cestu přinesl jinou energii. Podobně silnou a krásnou jako tu vodní. U cesty roste Budkovanská pohádková alej plná kaštanů. Ke stromům se pojí příběh nenaplněné lásky dcery majitele Holštejnského hradu se synem ptáčníka ze zdejšího kraje. Možná proto je stromořadí, ostatně jako i spoustu jiných kaštanů zde v kraji, napadeno klíněnkou. Jak naplnit jejich lásku, aby se stromy zbavily nemoci? Nicméně stromy jsou jinak plné své lásky a moudrosti, kterou vyzařují do kraje. Myslím, že si pomohou samy, když do toho nebudou lidé šťourat.

Vracíme se zpátky k Jedovnicím. Cestou, kterou krášlí pohádková kaštanová alej se smutným lidským příběhem spjatá. Lásku je na podobná místa potřeba vnést a Duch tohoto kousku země ožije a zaraduje se..
Krajina česká.. Zemský ráj to na pohled..

Scenérie, které se nám tam otvíraly, tajily dech. Nádherná to naše zem. Pomalu jsme se vraceli k Olšovci. V kempu to žilo. Příjemný to lidský mumraj, když je člověk nezatížen myšlenkami, které ho trápí a ničí. Kéž by to tak nebylo jen o dovolené.. Přeji Vám to lidičky, přeji Vám sílu, která Vám pomůže otevřít oči a posléze srdce. Aby jste nalezli cestu ven tím, že naleznete cestu dovnitř. Sebe samých. Máte na to, vím to. Přímo v kempu jsme se zastavili na recepci, Majda se chtěla poptat, proč je tak odpuštěná voda v Olšovci. Byla tam moc příjemná paní, která nám vysvětlila, že po loňském odpuštění se již voda nestačila doplnit. Zima tomu také nepomohla a sucha, která trvají, samozřejmě také ne. Poslali jsme tedy společně přání, aby si s tím příroda poradila po svém. Zbytek cesty kolem Olšovce jsme ťapkali lesní cestou po břehu rybníku. Jedním slovem nádhera.

Přes Olšovec se díváme na Jedovnice..
Olšovec jakožto širá širokánská řeka.. 😉

Před parkovištěm, kde nám stálo auto, jsme se ještě pozastavili nad ostrovem, který je tam v rybníku. Díky nízkému stavu vody se totiž ostrov stal polostrovem. Bahno, které zůstalo po vodě, se naplnilo semeny rostlin a tento cíp bez vody hustě zarostl vegetací a spojil tak ostrov s pevninou. Jednoznačná ukázka přírodních sil, jak si poradí s jakýmkoliv jakoby nenadálým stavem. Domu jsme jeli stejnou cestou jako sem, projeli jsme parádně, jako závodníci. Děkujeme za tuhle nádheru po všech směrech, děkujeme..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.