Toulka mandloňovou stezkou..

Hustopeče-mandloňová naučná stezka – 28. března 2017

Několik měsíců se nikam ven pořádně nepodíváme a hle, najednou je tu týden, kdy zvládneme tři krásné toulky po našem brněnském kraji. O té první, kdy jsme vyrazili do Židlochovic, jsem psal článek před tímto. Zvládli jsme to všechno naprosto fantasticky, od plánování až po realizaci. A přálo nám obstojně i počasí. Prostě vše vyšlo. Navíc to odstartovalo šňůru dalších výletů. Dnes je to o cestě do Hustopečí k mandloňové kráse..

Je to zvláštní, všechny tři výlety, které jsme stihli během jednoho týdne na přelomu března a dubna 2017, směrovaly stejným směrem. Jih si nás pěkně přitáhl. Cesta tedy věrně kopírovala tu předchozí. Těsně před Židlochovicemi jsme se zastavili na zmrzlinu, tentokrát jsme neodolali výzvě ve Vojkovicích, kde na kraji obce nachází místečko, kde se prodává výborná!! zmrzlina, která naše rozmlsané jazýčky nenechává na pochybách. Zmrzlina U Machů je prostě dělaná srdíčkem.

Trasa cesty autem z Brna do Hustopečí. Až do Židlochovic věrně kopírovala trasu předchozího výletu.

Židlochovicemi jsme tentokrát profrčeli, ostatně již z dálky nás vítala Akátová věž na Výhonu, krásné to místečko, kam jsme také naposledy zavítali, jak jste se mohli dočíst v posledním článku. V další obci, v Nosislavi, čekalo na nás překvapení, vyfrézovaná silnice a semafor. Stížené podmínky nás nezaskočili a naši Berušku jistě také ne, jela statečně i po vyfrézovaném úseku a všem výmolům a dírám jsme se vyhnuly. Zbývalo projet Velkými Němčicemi a již jsme svižně mířili k Hustopečím. 25. března se zde konaly slavnosti mandloní a vína, dle zpráv na internetu první kvítka mandloní vyrazila za sluncem v pátek, den před slavnostmi. Dle všech možností jsme cítili, že mandloně již rozkvetlé budou, tři dny navíc, ještě slunečné, jistě pomohly. Jakmile byly sady a kopec Hustopečský starý vrch i s rozhlednou na dohled, bylo vše jasné. Kvítka zářila do kraje a dávala jasný signál, mandloně v Hustopečích kvetou ve velkém.. Za parkovací místo jsme si vybrali parkoviště u krematoria. Brzy jsme vyrazili na cestu. Natěšeni a jako obvykle ve velmi dobré náladě.

Záznam stopy stopaře z mobilní aplikace mapy.cz.. Zde mi ještě fungoval stopař spolehlivě, v závěru trasy, kdy jsme kousek popojeli autem, již začal stávkovat.. A stávkuje dodnes.. Stopa má krásný tvar jakéhosi přerostlého ptáčka.. 🙂

Obloha bez mráčku a neúprosný sluneční svit nám dávaly jasný signál, že nám bude brzy teplo, teplíčko. Hned první stoupání k planině zvané Hájek těsně pod rozhlednou nás zahřálo více než nebylo zdrávo. Aspoň jsme se mohli často zastavovat a kochat se pohledy na Hustopeče a na masív Pálavy, který nás zdravil svou nezaměnitelnou siluetou. Mandloňové sady se blížily, jakmile jsme zdolali onen první výstup, jejich království bylo rázem před námi. Rozhledna ze stromoví hrdě hleděla na okolní kraj. 

Cestou k mandloním a rozhledně.. S Pálavou v zádech.

 Nebyli jsme zdaleka sami, kdo se dnes rozhodl navštívit pokochat se kvítky mandloní. Lidé proudili všemi směry. Tak akorát, střídmě, žádné davy jako na „Václaváku“. Je to zvláštní jev, lidé v přírodě jihnou a zklidňují se, málokdy narazíme na hlučné nebo protivné patrony nebo patronky. 

Zachycen při práci.. V mandloňovém sadu pod rozhlednou..

Spíš je to právě naopak, potkáváme milé lidi, usměvavé, pokorně a s obdivem hledící na krásy kolem sebe, na lidi, kteří slušně pozdraví, na lidi, kteří se bez problémů dají s vámi do řeči. Nevím, kdo přišel na ty myšlenky, že tady v České republice jsou lidé, za které bychom se měli stydět. My to vidíme a cítíme jinak. Jsme prostě a jednoduše úžasný národ. 

Mandloňová kvítka.. Nádhera se jen tak kochat pohledem..
Jeden záběr pěkně zblízka. Kdyby tak šlo přiblížit Vám i bzučení včelek..

Vnořili jsme se mezi mandloně a vnímali jsme tu krásu všemi našimi smysly. Jarní příroda v rozpuku.. Bože. Kvítka mají jemnou a moc příjemnou vůni (prý voní po medu, to ale nedokáži posoudit, mně to prostě vonělo pěkně). Nedivím se včelkám a jinému hmyzu, že tam tak poletovaly z jednoho květu na druhý. Být včelkou létal bych, co by mi křídla stačila.. 

Zaujímám pózu.. Jé, to je jako v šalině.. A má recht, je to tak.. 🙂

Nabažit se krásy v podobě kvítek mandloní bylo požehnáním. Poletovali jsme tam chvilku okolo sebe, chvilku spolu, fotili jsme, dívali se a usmívali jsme se. Byla to krása. Stejně jako výhledy na město dole a na majestátně se tyčící pahorek Pálavy, která na nás volala, kdy se zase zajedeme podívat. Do toho všeho bzučící včelky a první, poletující, motýli. Fantazie.

Babočky paví oka mi asistují při fotce mandloňového sadu s Pálavou v pozadí.

To si nás již k sobě přitáhla rozhledna. Jako na zavolanou ji právě opustili lidé, co se nahoře kochali a umožnili nám tak, abychom se kochali i my. Nastavilo se to samovolně a v tichosti (když vidím na netu fotografie, jak lidé čekají v dlouhé frontě, aby mohli nahoru, říkám si znovu v duchu, děkuji a děkuji, že jsme to měli takto). Poděkovali jsme.

Rozhledna v mandloňovém sadu.. Pokřtili jsme ju na Mandloňku.

Podivili jsme se, že nedostala žádné jméno. Je tedy uváděna pod jménem Hustopeče, my jsme si ji ovšem rychle a okamžitým nápadem na místě překřtili na „Mandloňku“. Myslím, že by se tak klidně mohla jmenovat a určitě nejsme první ani poslední, koho podobný nebo stejný název, díky mandloním okolo, napadl. Vykročili jsme vzhůru. Kochání se výhledy vstříc. Větrno bylo tentokrát v pohodě, tudíž v normě. 😉

Madlenka na Mandloňce.. 🙂 Výhled na Hustopeče a Pálavu.

Díky nádherně slunečnému počasí byly pohledy do okolní i vzdálenější krajiny úchvatné. Nejmystičtější byly samozřejmě pohledy na Pálavu, ta je jako magnet. Něco na tom pahorku prostě je, že tak lidi přitahuje již od nepaměti. Ano, velmi silné a pozitivní energie. Ovšem je tam ještě něco navíc. To je skryté, i když všem volně přístupné. Kdo si to přiveze v sobě sebou, nalezne. Nemusí hledat, to ostatně není ani vyžadováno. Je to vlastně přímou a jedinou podmínkou v nepodmínce. Kdo nehledá, najde. 

Výhled z rozhledny na sad, Hustopeče a Pálavu.
A výhled na druhou stranu, mezi další sady a přilehlé kopce.

Na fotografiích je více než patrné, jak to slunce se svou aktivitou v tento den provádělo. Ano, byly to dny, kdy vrcholily veliké sluneční erupce, kdy se energie valila na Zemi, naší krásnou planetu, všemi směry. Sluneční aktivita byla v nadbytku, lidem dávala tato síla zabrat. 

Pohled na Starovice.

Nahoře na „Mandloňce“ jsme vydrželi tak akorát. Pozdravili jsme se s krajinou a sestoupili jsme dolů, abychom vstoupili do stínu rozhledny a usadili se na lavičku. Byl vyhlášen čas na svačinku. Já moc rád svačím.. 🙂

Vystřídal jsem Madlenku, nyní se vede fotodokumentace, jak baštím poctivě sváču, u mé maličkosti.. 😉

Svačinka byla lahodná i lehká zároveň, takže po krátkém občerstvení jsme vyrazili po mandloňové stezce dále. 

Madlenka si četla z informační cedule o mandloňovém sadu.

Kousek za rozhlednou jsme si všimli odbočky na cestu, kterou jsme později našli dole pod kopci. Kdybychom věděli, tušili, nebo se podívali do mapy pořádně, mohli jsme jít zkratkou okolo přírodní památky Přední kopaniny, kde ještě asi nedávno kvetl koniklec velkokvětý, který se v této lokalitě nachází. Mé srdíčko vždy zaplesá, když nějakou takovou informaci vstřebám, příroda je mým druhým domovem. Jedno otočení vzad přišlo akorát, mohli jsme se na chvilku symbolicky rozloučit s rozhlednou i mizející Pálavou, cesta vedla dál mírným a později větším sestupem.

Mandloňová rozhledna a Pálava..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.