Do kraje Madlenčina dětství a vzpomínek.. Černá Hora a Žernovník jako bonus..

Černá Hora, Žernovník – 4. března 2017

Sobota jako sen. Probudíte se a víte, že máte radost ze života. Vůbec nevadí, že vás trápí zbytek nemoci, kterou jste prodělali v předcházejících dnech. Prostě se vzbudíte s pocitem hluboké vděčnosti, která vyvěrá zevnitř vás samotných. Je to krásný pocit probudit se vedle milované ženy, která se před okamžikem také probudila a společně si tak vychutnávat první okamžiky nového dne. Stačilo rozhrnutí žaluzií a vzájemný pohled na sebe, abychom věděli, že dnes tedy doma rozhodně po celý den nebudeme. 

Kam se vyrazíme podívat? Otázka, která nás nikdy netrápí, protože variant je nespočet. Nedávno jsme v Toulavé kameře viděli příspěvek o kounickém zázraku jménem Rosa Coeli. Nemuseli jsme více přemýšlet. Bylo rozhodnuto, trasa cesty se naplánovala vzápětí, po obědě vyrážíme. Nevím, co způsobilo to, že jsem se ještě na poslední chvíli před samotným odjezdem podíval na internet, abych zjistil bližší informace o Rosa Coeli. Podstatné bylo, že jsem zjistil, že nemají otevřeno. Cíl cesty padl, my jsme byli ale uchráněni od putování, které by nebylo úplné. Přeci jen nepokochat se léčivou energií kláštera, když bychom nemohli dovnitř, by byla škoda. Madlenka střelila pohotově náhradní cíl. Černá Hora. Kraj jejího dětství a dospívání. Bylo to okamžité rozhodnutí TADY a TEĎ. Rád jsem souhlasil, sám mám na Černou Horu nádherné vzpomínky, byli jsme tam spolu totiž již v říjnu 2014.

Cesta proběhla bezproblémově, provoz po 43 byl sice trochu plnější, my ale nikam nespěcháme, tak jsme to neřešili. V Lipůvce nás překvapil již z dálky hustý dým, kdosi tam vypaloval trávu, ale vypadalo to minimálně jako požár místní benzínové stanice. Netrvalo dlouho a již jsme odbočovali na Černou Horu a vzápětí jsme i parkovali berušku u úřadu městyse. 

„Miláčku, podívej, zase svatba,“ povídal jsem s úsměvem Madlence jen jsme vystoupili a podivovali se nad hloučkem lidí opodál. Jsou to zábavná znamení, kterými se pokaždé bavíme. Překvapilo nás příjemné teplo. Jaro již není jen přáním, jaro je skutečností. Vzápětí vyvstává dilema, do čeho se vysvléct, abychom cestou nevypotili litry potu, nebo se nenechali ofouknout. Takže svetřík dolů, na tričko bundu a bylo (Madlenka se cestou různě rozhalovala a zahalovala) 🙂 Vyrazili jsme. Radost v nás vyrazila s námi. Nálada byla rozverná. Mířili jsme hned ke kostelu sv. Vavřince, jedné z dominant Černé Hory a vzpomínali jsme přitom, jak nás naposledy oslovil před kostelem mladý muž postávající poblíž nás:„Já su varhaník!“ Ptali jsme se, jestli neví, kdy nebo jestli otevřou kostel. Řekl to tenkrát takovým zábavným hláskem, nedá se na to zapomenout. Podobným způsobem jsem si zavzpomínali, když jsme na jednom domě na náměstí Míru znovu spatřili vložený obrázek-Má smysl milovat?- do fasády onoho domu.

Má smysl milovat? Když miluješ, tak začneš tím, že miluješ sebe. Pak to má velký smysl.. Pro všechny..

Vzpomínky dokáží rozehrát naši duši mnoha způsoby, tyhle písně měly nádherné melodie a byly vskutku láskyplné. U kostela jsme byli za chvilku, znovu jsme nahlédli i dovnitř, byť jen přes mřížoví. Varhaník se nedostavil.. 😀 

Pohladíš mě?
Věž kostela sv. Vavřince.

Krásná, modrá, obloha a zářivé slunce nad hlavami, v srdcích mír a klid. Pokračujeme dál. Všímáme si drobností, které se tady změnily. Všímáme si i toho, co se tady nezměnilo a kocháme se. Fotíme. Mluvíme. Mlčíme. Stojíme i jdeme.

Černohorský zámek zpod ořešáku u sv. Vavřince.. 😉

Brzy se dostáváme k prvnímu černohorskému rybníku. Je jím Oborský rybník. Uvědomujeme si, že jdeme tentokrát opačným směrem, než jsme šli v roce 2014. Uvědomujeme si i další myšlenku, můžeme jít, jak se nám zlíbí, kam nás nohy prostě ponesou. Je to svobodná myšlenka. Rozhodli jsme se jí držet. Všimli jsme si též i jedné milé drobnosti. Lidé jsou tady milí a laskaví, zdraví, usmívají se. A zdraví i malé děti, což je zvláštním způsobem hřejivé. I Oborský rybník jsme obešli z druhé strany, než jsme to již jednou zkusili. Prastaré duby na hrázi nás znovu přivítaly.

Jen tak si tu stojím na pařezu. Život mě baví. Tebe taky? To je hustý.. 😀
Omladina se dere vzhůru..

Vyplašeným kvákáním nás pozdravily i kachničky, které vybláznil procházející se pes. Létaly a létaly a ne dosednout. Mezi velikány na hrázi jsme marně hledali ten vykotlaný, kde jsme se fotili. Byl poražen, zbyl po něm mohutný vykotlaný pařez. Pár velikánů jsme pohladili, celkově jsme v klidu rozjímali a kochali se pohledy na všechny směry. Místo bylo prostě plné klidu a míru. My jsme si ho přinesli v sobě, zde jsme cítili, jak ještě roste.

Železem obarvená skaliska tak trochu bojují se zubem času a erozí.. Nespadne to na mě?

K zámku jsme vyrazili zkratkou do kopce. Cestou, kterou jsme nikdy nešli. Cestou, která nás lákala. Mezi červeně zbarvenými skalkami a dalšími krásnými stromy. Na výstup jsme si z batůžku vytáhli banány. V jednu chvíli jsem nesl v ruce Madlenčinu bundu, její mobil, svůj banán, potom i slupku z Madlenčina banánu. A fotit jsem nemohl, další packy mi nenarostly. Druhý, černohorský, rybník jsme spatřili průsekem z kopce. Jeho jméno je Hliník. A do Humpolce se zřejmě neodstěhoval.. 😀

Průsek a výhled na Hliník.. Ani ty dráty nezabrání tomu, abych se nepodíval do krajiny..
Madlenka v říši stromů mnohaletých.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.