Přírodní park Říčky

Přírodní park Říčky – 9. října 2016

Myslím, že v některém z předchozích článků o našich toulkách jsem psal, že máme svá oblíbená místa, kam se rádi vracíme. Na místa, kde nacházíme klid a chvilky pro rozjímání a tiché velebení. Na místa, kam rádi zavítáme v každém ročním období a vždy jsme mile překvapeni, co nám tyto oázy nabídnou za krásy. Druhou říjnovou neděli jsme si pro naši toulku vybrali právě takové místo. Byli jsme tam několikrát, zažili jsme tam sucho, deštivo, blátivo, kochali jsme se jarním rozpukem i podzimním usínáním přírody, zažili jsme i situace, kdy jsme se k našemu místu vůbec nedostali, protože tam bylo takové mokro a bláto všude, že jsme si prostě prošli jen kousek a jeli jsme zase domu.

9. října nám výše popsaný nešvar nehrozil a přírodní síly parku Říčky nás pustili na naše místa, do našeho lesíku Druidů i ke studánce Milušce. Jako takřka vždy místo liduprázdné, jen my a příroda. Jen výjimečně tam potkáme živou duši, sem tam cyklisty, lidi na koních, nebo majitele budov na kraji, případně majitele nebo hosty areálu Říčky, který se tam kousek od silnice též nachází. Lidé jsou zde prostě málokdy k vidění. Vašimi spolucestovateli se stanou stromy, ptáci, vůně lesa, vítr nebo déšť, slunce, mraky a obloha. Co více si přát, když si chcete vyčistit hlavu a odpočinout si od stresu města? 

Nějaké to povídání o přírodním parku Říčky.
Trasa přepravy autem k místu. Zpáteční trasa je zrcadlovou kopií té původní, jen v obráceném směru.

Již jen dle mapky je vidět, že přírodní park Říčky patří do Drahanské vrchoviny, je to malebný kout pár kilometrů severovýchodně od Brna. Území lesů a potůčků. Malebný ráj pro milovníka přírody, který na ni umí hledět svým srdcem. Beruška nás, jako vždy, bezproblémově dovezla na místo určení, cesta byla pohodová, zdejší silničky vedou opravdu malebnou krajinou, kde je neustále se čím kochat. V Březině jsme zjistili, že je silnice na Bukovinu zavřená kvůli opravě vozovky, tak jsme to střihli přes Křtiny a zkusili jsme si cestu, po které jsme ještě nejeli, ze Křtin do Bukoviny. Změna je prostě život a to nás baví. 

Nedělní počasí bylo takové zamračené, pošmourné, ale jinak klidné a beze srážek. I proto jsme tušili (věděli), že se dnes na místo určení podíváme. Zima nebyla, tak nám bylo náramně a krásně jsme si svého času v přírodě určenému pro relax a potěchu duše užívali. Hned u hájenky jsme se podívali na informační ceduli podávající informace o přírodním parku Říčky. Prošli jsme okolo hájenky a jedné novostavby, která je tam již rok ve stavu výstavby a vydali jsme se po cestě směrem k lesu. Přemýšleli jsme, jestli tam někde uvidíme znovu ocúny jako předloni. Byli jsme tam na konci srpna a ocúnů tam byly hotové množství. A byli tam. Jen fotka se žádná nepovedla. Naživo jsme si jich užili ovšem dosyta. 😉 Příroda si prostě dělá, co ji samotnou napadne, jednou kvetou ocúny v srpnu a podruhé v říjnu. 

Mapka s trasou cesty ke studánce Milušce.
Cesta do lesa. Je sice zataženo, ale neprší, dnes nás to určitě k Milušce pustí.

Dnešní, pěší, trasa patří mezi nenáročné, jak z hlediska terénu, tak i délkou a časovou náročností. Dalo by se říct, je to spíše taková příjemná procházka lesem. Ovšem my si umíme i malé procházky protáhnout a jinak velmi zpestřit. Nejčastěji nám jakékoliv cesty venku časově natahuje fotografování. Každý, kdo fotí, ví, o čem povídám. Příroda je mocná čarodějka a člověk-fotograf vidí spoustu příležitostí ke krásné fotografii. Prostě si nemůže pomoci. My jsme na tom stejně, tak nám fotografování udělá z krátké procházky i několikahodinovou záležitost. A není to jen fotografování. Přijdete na místo, které vás osloví, stačí častou pouhou energií a zastavujete zcela automaticky. A rozjímáte a rozjímáte. Mezi podobně rozjímací patří i tato trasa, minimálně tedy pro nás určitě. 

Barvy podzimu. Také naše několikatýdenní pozadí na monitoru.. 🙂

Pár zatáček kamenité cesty, pár zastavení se kvůli focení a již staneme u plotu, kterým je ohraničen areál Říčky, což je takové líbezné místo, kde si jako turista (který na to ovšem musí mít finančně) můžete třeba týden odpočinout uprostřed rajské přírody od veškeré civilizace. 

Pohled skrze plot do areálu Říčky.. Mají to tam krásné, taková idylka v přírodě.

Vždycky nakoukneme skrze příčky v plotu, konečně i fotka je tak vyfocena, je na ní jeden z rybníčků v areálu. Občas se právě v těchto místech stane, že voda z rybníků tak trochu zpestří cestu okolo, protože vytékající ven si to valí hezky přes cestu. A pak to přejdi, poutníku, když nemáš křídla, že? 😉 Spíš je to ale záležitost jarních a letních měsíců, dnes to bylo v pohodě a přešli jsme se suchem v botách. V dalším okamžiku se již noříme do smrkového lesa a nasáváme jeho příjemnou vůni, posloucháme ptačí zpěv a rozjímáme nad krásou tohoto místa. 

Požehnání lesa všem dobrým Srdcím.

Cesta se zakousne do lesní krajiny a často se stane, že nás smrkové větvičky hladí po tváři, když procházíme okolo. Přicházíme k místu, kde jsem se snažil vyfotit kdysi krásnou plodnici muchomůrky červené. Po každé si na tuto scénku vzpomene, když procházíme těmi místy. Plazil jsem se takřka po břiše pod hustými spodními větvemi s připraveným fotoaparátem, abych ulovil zdárnou fotografii. Ta se skutečně povedla, ale potom, když jsem se otáčel na zpáteční plazení, se mi svezl batůžek z ramene a spadl přímo na tu nešťastnici. Jediné, co jsem k tomu dokázal říct, bylo:„Já jsem ju zabil.“ Nasmáli jsme se tehdy do bolavých bříšek, jak se říká. Pokaždé se v duchu omluvím. Taková má neřest, trestat se za jednu věc mnohokrát.. (naštěstí se učím tohoto prokletí zbavovat). Ke studánce Milušce je to od hájenky necelých 1.5 km, zhruba v půli cesty je takové zvláštní místo. Les v lese. Naučili jsme se tomu místu říkat les Druidů, byť v něm nejsou žádné prastaré stromy (spíš naopak), ale jsou z toho místa cítit zvláštní, krasné a kouzelné, energie.

Les v lese.. Hájek Druidů.

Možná je to i tím, že je to habrový hájek uprostřed smrkové lesní kultury.. Kdo ví? Na kraji u cesty je postavený posed. I zde se pokaždé zastavujeme a vstupujeme na posvátné území, které je možná posvátným jen pro nás. To nic nemění na situaci, že se tam prostě cítíme dobře a je nám ctí strávit tam tiché okamžiky pokorného rozjímání. 

Pařezové srdíčko plné něžného mechu. Fotila šikula-Majďuška. <3
Také jsem vyfotil pařezové srdce. Je takové plné přírodnin všeho druhu.. Láska v každém kousku, který skrývám.. Jakoby hlásil pařez. I šťavel na mě roste..

Srdíčka jsme také vyfotili tam, jakoby potvrzovali láskyplnost místa. I když nás porazíte, necháme svoji lásku dál růst světu v podobě našich velkých srdcí. Představivost nezná hranic. Pokud ji necháte rozjet, můžete se dočkat fantastických vizí a výsledků. A tak je to i v životě. Často vše začíná pouhou myšlenkou..

A safra, někdo už čaroval před námi.. Nebo že by nějaký starší srnec jen ztratil zuby?

Představivost u fotografie nad tímto textem dává spoustu možností. Jsme v hájku Druidů? Jsme. A jsou tu kosti? Jsou. Cítíš ve vzduchu magii a kouzla? Cítím. Co je ještě hra a co již proniká do reality? Je krásné snít. A krásné je i konat. Vidíte, kam se dá dostat od zubů v lese? 😉 

Majďulka v lese Druidů. Bude se čarovat..

My jsme se dokonce dostali i dál, na další cestu. 😀 Zpátky na cestu a blíže k Milušce. A také okolo dalšího místa, kde jsme při jedné z minulých návštěv museli opatrně obcházet slunícího se hada přímo na cestě. Dlouho jsme si mysleli, že to byla užovka, ale teď, když si prohlížím fotku (ano, vyfotili jsme ho tenkrát), zjišťuji, že to byla zmije. Sranda. Přiblížili jsme k místu, kde je okolní terén řádně promáčený, přímo okolo cesty jsou bažiny a i samotná Říčka je v těchto částech nejblíže k nám. Teče si klidně rozbahněnými loukami vedle nás. Ó, jak moc nás spojuje tento vodní tok s našimi cestami po okolí.. Je to takový symbol našeho místního cestování. Zde protéká svou horní pouť toku a o nějaký ten kilometr výše pramení v lesích. Dělal jsem si u houští srandu, že by tady na nás mohl vybafnout nějaký vlkodlak a vůbec jsem měl takovou rozvernou náladu. Tak jsem si možná i jako vlk zavyl. To jsem ovšem netušil, že pár metrů od sebe, v houští, vylekám srnce, který tam do té doby zřejmě pokojně ležel. Vyletěl jako střela, rachot jako na Václaváku a ve mně by se v ten moment krve nedořezal asi nikdo. Nevím, kdo se lekl více. Pelášil jsem za Majdou jako střela. Vidina divočáka mě hnala. Vidina a hlavně touha vlkodlaka se úplně rozplynula. Příroda mě dala za vyučenou. 😉 

Bažinatá část cesty byla za námi, lehce jsme z dolíku vystoupali k louce, kde je u cesty pár starých ovocných stromů. Je to ta samá louka, kde náš Adík, když jednou jel s námi, válel z čiré radosti ze života sudy. Vzpomene si na to také pokaždé. Vlastně je celá tato procházková trasa jednou velkou vzpomínkovou mozaikou. Jen do ní přidáváme další dílky. I dnes jsme do ní jeden přidali. Přímo u studánky, kam jsme po chvilce dorazili. Pod stříškou byl schovaný krásný hrníček na pití.

Na lavičce jsme dnes neposeděli, byla mokrá a nebylo ani žádné extra teplo na sezení. Chvilku jsme ovšem rozhodně pobyli, lahodnou a ledovou vodu ze studánky s pomocí výše zmíněného hrníčku jsme též ochutnali. Je to místo klidu a harmonie, které bublající voda jen umocňuje. Je to velké kouzlo. Když pochopíte, čím je kouzelná studánka v lese, pochopíte, proč je kouzelná celá tato oblast. A pochopíte, proč je kouzelný celý život. A přestanete hořekovat nad neúspěchy a útrapami životními. Budete schopni pohledět na život z jiného úhlu pohledu a budete své útrapy velebit jako náramný prostředek pro svůj vlastní růst. Bez nich by jste nebyli tam, kde jste dnes. Pokud jste pochopili. To je taková malá podmínka. Dojít k pochopení, pochopení pevně uchopit a začít být tvůrcem svého života, ne otrokem životních okolností. 

Zpáteční cesta je vždy kratší, rychleji zvládnutá. Netuším, čím to je, ani to nějak nerozebírám, jen si na to často vzpomeneme. Hlavně, když se vracíte po stejné trase do výchozího bodu zpět. Dnes se to tak dělo a vzpomněli jsme si. Je to jako rychleji hrající CD, nebo zrychlená cesta v čase, který neexistuje. Jdete, kocháte se stejným způsobem, zastavujete, fotíte (možná o něco méně), procházíte stejnou trasou a přec vám cesta přijde kratší. 

Cesta z lesa.. Neobrátíme se raději? Cesta do lesa zní lépe.. 😉

Rozloučili jsme se s lesem, s vděčností nám už jaksi Bohem danou. Víme, že se sem zase vrátíme, stejně víme, že nás čeká spousta dalších míst k podobné další návštěvě a mnohá další teprve trpělivě čekají na naši návštěvu. Plánů máme tolik, že by nám na to nestačilo několik životů.. Asi plánujeme jako Duše, ne jako lidé.. 😀 Beruška na nás také počkala a stejně spolehlivě jako sem, nás dovezla i domů do Brna. Krásná procházka. Děkujeme celým srdcem, děkujeme celou duší.. I za to že můžeme. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.