Za kouskem Itálie na jihu Moravy..

Mikulov, Svatý kopeček, Zaječí – 28. září 2016

Bylo 28. září 2016, byl státní svátek a v takový sváteční den se dá dělat spoustu věcí. Kdyby mi vyšla směna, tak bych i pracoval, ale jelikož jsem měl volno a Madlenka pracuje v zařízení, kde se ve státní svátky nepracuje, tak se nám to sešlo tak, že jsme měli volný den pro sebe. To značně rozšiřuje možnosti, co lze v takový den dělat. Mělo být krásné počasí a to se také „do puntíku“ splnilo. A tak se ze svátečního dne stal svátek i pro nás samotné. A nebylo to jen tím, že žijeme své životy s probuzeným vědomím, což by samo o sobě stačilo. Přišel zkrátka čas na další báječné putování po naší domovině. Volba tentokrát padla na perlu jižní Moravy, na kousek Itálie jižní Moravy, jak krásně kdysi poznamenal básník Jan Skácel. Mikulov. Máme to město i jeho blízké okolí moc rádi a jsem vždy šťastní, když se tam můžeme vrátit. Tak se stalo i v tento sváteční den.

Naše cesta z Brna do Mikulova.
Naše cesta z Brna do Mikulova.

Naše cesta z Brna do Mikulova byla bezproblémová, ale jelikož nám již vypršela platnost dálniční známky, tak jsme to střihli po neplacených úsecích, což znamenalo vyhnout se placené D52. Žádný problém. Před Rajhradem sjet z neplacené části na 425 a přes Židlochovice, Vranovice a Iváň se vrátit zpátky již na 52, která nás dovedla do Mikulova. V Židlochovicích jsme zjistili, že máme další tip na výlet, místní zámek, spíš tedy zámecký park a pak výšlap na rozhlednu Akátová věž na Výhonu nad Židlochovicemi, o tom ale až někdy jindy. 😉 Spodní část naší objížďky okolo Iváně vedla krásnou krajinou vinic a lužních lesů Svratky, takže paráda. Napojení na hlavní bylo díky hodnému řidiči kamionu, který nám udělal místo, bez problémů ( někdy je totiž problém se napojit přes kolony v obou směrech ).. 🙂 Malinko mě ještě znejistila rozkopaná 52 přímo v Mikulově ( prostě nemám rád podobná překvapení, ovšem neúnavně pracuji na sobě, aby mně to život znepříjemňovalo co nejméně ), ale vše dobře dopadlo a místečko na bezplatné parkování jsme našli na stejném místě, kde jsme parkovali naposledy v srpnu, kdy jsme tu byli i s Madlenčiným synkem Ríšou. V mžiku jsme se rozhodli, že se nejdříve půjdeme podívat do zámecké zahrady, projdeme si okolí zámku, možná se někde stavíme na baštu a dáme si také jistě lahodný burčák, načež poté zamíříme na Svatý kopeček. Vyrazili jsme. S úsměvy na tvářích, protože bylo parádně a naše Duše prostě zářili. Během pár chvilek bylo rozhodnuto o prvním kroku, na mikulovském náměstí jsme vedle prodejny Enapo vkročili do malého pekařství Křižák a nechali jsme se zlákat vůněmi, chuťové buňky prostě neodolaly. Voňavé koláčky i jiné dobroty jsme ochutnali na místě, vzali jsme si i na cestu, a ještě i na doma ( „netroškařili“ jsme ), k tomu čajík a kávu. Příjemná vzpruha po cestování, posilnili jsme se parádně a mohli jsme rázně vykročit dále. 

Mikulovské náměstí s pohledem na opravovanou věž kostela sv. Václava.
Mikulovské náměstí s pohledem na opravovanou věž kostela sv. Václava.

Náměstí jsme si prošli pomalým krokem. Zamýšleli jsme, že si dáme burčák, ale v břečťanem krásně porostlé Café Dolce Vita, kde jsme si burčák dávali v minulosti, ho neměli, tak jsme to ponechali osudu a přesunuli jsme se k blízkému zámku. Byl to dobrý nápad, nelpět na tom, později jsme dostali bohatě vše, tedy i ten burčák. S čistou myslí jsme vkročili do zámeckých zahrad a kochali jsme se všemi smysly.

Mikulovský zámek, pohled z nádvoří před bránou.
Mikulovský zámek, pohled z nádvoří před bránou.

Zámecký park je krásný, není sice velký, ale je na krásném místě s monumentálním pohledem na samotný zámek, i s výhledy na okolí, jak na Svatý kopeček, tak na město i na blízké Rakousko.

Kašna v zámeckém parku.
Kašna v zámeckém parku.

Má své neopakovatelné kouzlo, které se hluboce vryje do Duše. Jednou to poznáte a potom se sem vždy rádi vracíte. 

Mikulovský zámek, pohled ze zámecké zahrady.
Mikulovský zámek, pohled ze zámecké zahrady.

V parku je dost míst, kde v klidu postojíte, nebo posedíte na lavičkách a v tichosti rozjímáte. Toto místo se řadí po bok těch, kde se lidé prostě ztišují a nechávají vyvěrat na povrch své Božství. 

Svatý kopeček ze zahrady mikulovského zámku.
Svatý kopeček ze zahrady mikulovského zámku.

Z jižních teras jsou parádní vyhlídky na zbytek města a kousek dál pak na panoramata blízkého Rakouska. Je zde i cedule, kde se píše o básníkovi Janu Skácelovi, který vyřkl památnou větu o kousku Itálie na jihu Moravy. 

Madlenka si četla o kousku Itálie na jihu Moravy.
Madlenka si četla o kousku Itálie na jihu Moravy.

Pořád je i tady dost míst, která jsme ještě ani neprošli, jak se teď, když píši, dívám na mapy. Máme co objevovat a to je jedině dobře. Spolu s tím, že se sem vždy rádi vracíme, to dává bohaté možnosti do objevování. A tak to máme s každým místem, které navštívíme. Po cestičce jsme vystoupali k samotnému zámku, který má pohnutou historii, několikrát vyhořel ( naposledy v dubnu 1945 při osvobozovacích bojích ), naštěstí byl vždy přestavěn, nebo opraven a proto tu stojí v celé své kráse dodnes a stát bude i dál.  Prohlédli jsme si nádvoří ( jen výjimečně chodíme na prohlídky objektů ), udělali jsme si čas na rozjímání a už nás volal k sobě Svatý kopeček. Další cestičkou nad kostelem sv. Václava jsme se vrátili na mikulovské náměstí. Svůj stánek zde mezitím u sousoší Svaté Trojice rozbalili lidé, kteří prodávali lahodný burčáček, neváhali jsme a chvilku po té jsme již ucucávali z kelímků lahodný mok s výhledem na Dietrichsteinskou hrobku a Svatý kopeček. Paráda nelpět a nechávat život prostě plynout. 

Svatý kopeček zpoza stínu Dietrichsteinské hrobky..
Svatý kopeček zpoza stínu Dietrichsteinské hrobky..

Jeden by pořád seděl a nasával zdejší atmosféru. Je to krásná pohoda. Umocněná Božskými pohledy, zpříjemněná oněmi kalíšky s lahodným burčákem. Kousek od nás v jednom výklenku je i veřejně nainstalované piano, na které zrovna někdo hrál líbezné melodie. Prostě, jak říkám a píši, Božské okamžiky. Děkujeme. <3

Veřejné piano na mikulovském náměstí. Parádní nápad. Fotka pořízená ze srpnové návštěvy Mikulova.
Veřejné piano na mikulovském náměstí. Parádní nápad. Fotka pořízená ze srpnové návštěvy Mikulova.

 Burčák byl dopit, a touha zdolat opět trasu křížové cesty na Svatý kopeček nás postavila na nohy. Podívali jsme se zběžně na krásy Dietrichsteinské hrobky a zamířili jsme do postranních uliček.

Dietrichsteinská hrobka.
Dietrichsteinská hrobka.

Pospíchat, nebo, nedej Bože, někam utíkat se ale nedalo. Krásných míst je tu nespočet. I taková obyčejná, která právě „utíkající“ turista lehce přehlédne, když se žene za místy, která chce zdolat. Je to velká škoda. 

Něžná romantika Mikulova. Jedno z takových těch „obyčejných“ míst, které ale mají své Kouzlo. Je velká škoda taková místa přejít bez povšimnutí.
Něžná romantika Mikulova. Jedno z takových těch „obyčejných“ míst, které ale mají své Kouzlo. Je velká škoda taková místa přejít bez povšimnutí.

Křížová cesta na Svatý kopeček začíná kousek od místa, kde jsme zaparkovali Berušku, takže právě tam mířily naše kroky. Shodou okolností jsme nahlédli zespodu do krásné uličky jménem Kamenný řádek, kterou jsme později obdivovali, když jsme se vraceli ze Svatého kopečku. Další romantické místo. Srdíčko plesá a Duše juchá. Přišly i okamžiky, které nebyly moc příjemné. Těsně před odbočením k výstupu na Svatý kopeček, jsme míjeli skupinu uprchlíků, prvních uprchlíků, které jsme na vlastní oči v naší zemi viděli. Nebudu zabředat do žádných vášnivých diskuzí, polemik. Do žádné nenávisti. Je mi jich líto. A přeji si, aby se jejich osud řešil v jejich zemích, protože tam beze sporu patří. Vítám každou iniciativu, která tento ožehavý problém dneška řeší právě touto cestou. Více k tomu není třeba dodávat. 

Mapka s trasou, kterou jsme v Mikulově a blízkém okolí prošli.
Mapka s trasou, kterou jsme v Mikulově a blízkém okolí prošli i kousek projeli.

Těsně před samotným výstupem, na místě zvaném Pod Olivetskou horou, jsem si u jedné slivoně vzpomněl, jak jsme se tady s Ríšem v srpnu ládovali skvěle chutnajícími švestkami. Mňam. První schody jsou za námi, první panoramatické výhledy na město též. Museli jsme chvilku počkat, aby nás předběhla jedna hlasitá skupina turistů, přeci jen klid na výstup a kochání se, pokud je to možné, upřednostňujeme. Jsme samozřejmě tolerantní i k těmto lidem, protože jsme všichni jedním, když se ale jejich „hluku“ můžeme vyhnout, tak se prostě vyhneme. Ke kapličkám křížové cesty nahlížíme jen zběžně. Známe je. Sice jimi nepohrdáme, ale známe Ježíše jinak. V jeho Kristových energiích, které nás všechny dodnes provázejí. A není v tom nic náboženského, ani trochu. Lesík necháváme brzy za sebou a vstupujeme do pásma bílého pálavského kamene, do stepního pásma. 

Bílá cestička na Svatý kopeček.
Bílá cestička na Svatý kopeček.

Jdete po bílém kameni, často se zastavujete, neb je to trasa krapet náročnější, pak se otočíte a juchu: „Bože, to jsou pohledy.“

Má maličkost s pozadím kousku Itálie na jihu Moravy..
Má maličkost s pozadím kousku Itálie na jihu Moravy..
Pálavské panorama ze Svatého kopečku.
Pálavské panorama ze Svatého kopečku.

Pohledy to jsou opravdu Božské, to ví každý, kdo se tam, byť jednou, vydal. Prostě počítejte s tím, že budete často zastavovat. Kdo ještě neprobudil byť jen kousek romantiky ve svém srdci, má zde velkou šanci, že se tak stane. Poradit lze jen jediné, nechte starosti, stresy a obavy se strachy dole pod Svatým kopečkem. Uvidíte, jak samotné pohledy dokáží otevřít jiný úhel pohledu na život. A kdo ví, možná Vás najednou v tomto Božském stavu napadne řešení své zapeklité životní situace v úplně jednoduchém rozuzlení. Protože tak to bývá, život je náramně jednoduchý, to jen my lidé si ho děláme zbytečně složitým. Ovšem ne abyste zase rychle utíkali dolů z kopce. Svatý kopeček má nádherné energie, stejně jako okolí Mikulova i celé Pálavy, proto zůstaňte a užívejte si to. 

Kaple sv. Šebestiána a zvonice na Svatém kopečku.
Kaple sv. Šebestiána a zvonice na Svatém kopečku.

Výstup na Svatý kopeček ( 363 m.n.m. ) byl dokončen. Kaple sv. Šebestiána i zvonice byla uzavřena, ale to nám nevadilo. Usadili jsme se na lavičce vzadu za kaplí, posvačili jsme ( nakoupené dobroty v pekařství přišly rychle vhod 😉 ) a opět jsem chvilku v tichu i v tichém rozhovoru rozjímali. Nutno ještě podotknout, že cestu nahoru jsme si vybrali po modré turistické značce, což je samozřejmě i trasa křížové cesty. Tu jsme již celou nedošli, dvě kapličky a Boží hrob jsme vynechali. Po sváče, rozjímání a chvílích klidu jsme pokračovali zpátky do Mikulova. Pro sestup jsme si zvolili trasu po žluté turistické značce, což je cesta krásným lesem s výstupem do vinic a pohledem na turoldský vršek, který je další přírodní rezervací s jeskyní stejného jména. Na naše navštívení tato lokalita také zatím čeká. Vím, že se dočká, protože nás to tam táhne. 

Pohled na PR Turold při sestupu ze Svatého kopečku po žluté.
Pohled na PR Turold při sestupu ze Svatého kopečku po žluté.

Procházet se krajem vinic je požehnáním, netuším, proč mi to dělá tak dobře, neřeším to, prostě si to užívám. A Madlenka to má stejné. A další spousta lidí také. Jednoho milého pána, již důchodového věku, podobného ražení jsme potkali u mikulovské školky, kde se žlutá noří do městských ulic. Zastavil nás, protože se ptal na cestu na Svatý kopeček. Byl zde někde poblíž na třídním srazu a vždy měl v plánu se na Svatý kopeček podívat. Svůj plán se rozhodl splnit si dnes. Chvilku jsme si s ním povídali, načež nás při loučení označil za moc sympatický pár, což bylo milé. Takový andělský pán. Děkujeme Vám. Školku, kterou jsme míjeli, mají parádně vyzdobenou s krásnou zahradou, vnitřní děcka v nás zaplesala radostí i za děti, co si tam hrají a tráví čas. Ulicí 1. května jsme se po té vraceli k zaparkované Berušce. Vzpomněli jsme si na onu romantickou uličku Kamenný řádek, o níž jsem se výše v článku zmiňoval. Moc rádi jsme si ji prošli. Kouzelná ulička.

Momentka s Madlenkou v uličce s krásným názvem Kamenný řádek. Líbilo se nám tam.
Momentka s Madlenkou v uličce s krásným názvem Kamenný řádek. Líbilo se nám tam.

K Berušce to byl potom již kousek, nastoupili jsme a přemístili jsme se k poslednímu místu, které jsme tady v Mikulově dnes navštívili. K přírodní památce Janičův vrch, což je bývalý vápencový lom, který po ukončení těžby vápence v roce 2004 postupně zatopila stoupající podzemní voda. Vytvořilo se tak další nádherné místo, kde si příroda bere zpět svou krásu, kterou ji člověk svou činností vzal. Byli jsme se tady podívat i v srpnu, tehdy zde bylo plno koupajících se lidí. Byly na místě obavy, zda-li rozšiřující se rekreace neznehodnotí lokalitu natolik, aby se nezačala zavádět drakonická opatření. Objevil se tu, naštěstí, zajímavý úkaz, lidé se zde chovají povětšinou opravdu lidsky a i díky péči místních odpovědných lidí, kteří mají zdejší přírodní památku s láskou v srdci, se tak místo nestalo nepřístupným. Prošli jsme si to tam, nakonec jsme sešli dolů k jezeru ( kam nebyla moc možnost se v srpnu přes davy dostat ) a hodnou chvíli jsme si užívali klidu a energií kouzelného místa. Ano, i jsme znovu posvačili ( bašt z pekárny bylo opravdu hodně 😀 ) I tady platilo, že lidé, kteří přišli, byli naprosto v pohodě, v pokoře a v tichu ke zdejším krásám, což nám naprosto vyhovovalo.. 😉 Děkujeme, lidičky. A děkujeme i jednomu pánovi, který nás vyfotografoval.

Společná vzpomínka z lomu Janičův vrch v Mikulově.
Společná vzpomínka z lomu Janičův vrch v Mikulově.
Madlenka baští v lomu Janičův vrch.
Madlenka baští v lomu Janičův vrch.

Dalo by se tam strávit moře času, nejlépe nám je, když onu veličinu nemusíme vnímat. Něco takového probíhalo i tady v Mikulově. V realitě běží čas někdy dost neúprosně. Nastala doba loučení se s Mikulovem. Rozloučili jsme se s krásným lomem, vrátili jsme se do Berušky a vyrazili jsme na další cestu. Brzy jsme se rozloučili i s Mikulovem. Museli jsme slíbit, že se brzy vrátíme, jinak by nás to nepustilo.. 🙂 Rádi jsme slíbili, že ano. Tolik míst zde ještě čeká na objevení námi samotnými. A samotná hřebenovka po pálavském návrší jakbysmet. 

Naše cesta z Mikulova zpátky do Brna.
Naše cesta z Mikulova zpátky do Brna.

Jeli jsme po romantické 421, silnici, která protíná Pálavskou vrchovinu, značnou částí vede přes krásné pálavské lesy a obory a u Milovic a Nových Mlýnů se dotkne Novomlýnské nádrže. Nestačili jsme děkovat, že jsme si vybrali takovou trasu. Před námi byla ještě poslední zastávka dnešní krásné toulky krajem pálavským – vinařství U Kapličky. Ano, k místu, kde byly natočeny obě komedie Bobule. Cesta vedoucí k samotnému vinařství proplétající se nekonečným vinohradem byla zajímavým zpestřením. Nejdříve jsme přemýšleli, že necháme auto dole pod kopcem na prázdném parkovišti, nakonec jsme ale vyjeli až nahoru a zaparkovali jsme přímo uprostřed vinohradu. Bylo tam narváno. 

Madlenka před vinařstvím U Kapličky.
Madlenka před vinařstvím U Kapličky.

Vinaři si nemohli vybrat lepší místo, budu se opakovat, ale je to tam idylické. Co místo, to perla. Prohlédli jsme si areál, dovolili jsme si zajít i mezi apartmány. Nikdo nás nezastavil a ani nebyl důvod, chovali jsme se lidsky. Vzduchem se neslo aroma hroznů, prošli jsme i okolo lisu, kam se zrovna sypaly. Toto aroma nás provázelo po celou dobu, co jsme se tu procházeli. 

Majda sedí před tramínem červeným.. ;-)
Majda sedí před apartmánem zvaným tramín červený.. 😉
Okolí vinařství U Kapličky na mapce..
Okolí vinařství U Kapličky na mapce..

Mysleli jsme, že si ještě koštneme burčák i tady, ale to nebylo takřka možné, promenádovalo se zde opravdu hodně lidí. Trochu komický byl pohled na Japonce v restauraci, kteří měli k jídlu nalitý právě burčák. Ale což, proti gustu žádný dišputát.. Ať si každý dělá, co ho napadne.. Když to nijak neohrožuje druhé, prosím.. A tak jsme se radši vydali k rozhledně Dalibor, která zde byla postavena majiteli vinařství před 4 lety. 

Nekonečný vinohrad.
Nekonečný vinohrad.
Rozhledna Dalibor.
Rozhledna Dalibor.

Příjemnou cestou jsme k ní brzy došli, vzali jsme to i zkratkou do pěkně prudkého kopečku. Člověk si prostě zkratku vytvoří snad úplně všude. Rozhledna stojí na místě pěkných výhledů. Na Zaječí, na protější kopec zvaný Přítlucká hora, kde se nachází další rozhledna Maják, na Novomlýnské jezero, na Pálavu. Jedna velká nádhera. 

Božská Pálava. Výhled z rozhledny Dalibor.
Božská Pálava. Výhled z rozhledny Dalibor.
Kuk z rozhledny Dalibor na Zaječí.
Výhled na Zaječí oknem Daliborky..

Vedle rozhledny stojí i malá kaplička zasvěcená patronu vinařů – sv. Urbanovi, doplňuje tak příjemně vrcholek Kalvárie, místo, které jsme moc rádi navštívili. Byť se nejvyšší bod Kalvárie nachází „jen“ ve výšce 262 m.n.m., jsou výhledy do okolí opravdu parádní. Zajímavé bude někdy okusit i druhou variantu, z rozhledny Maják na Přítlucké hoře, to jsme dnes již nestihli. 

Patron vinařů - sv. Urban v kapličce sv. Urbana na vrcholku Kalvárie.
Patron vinařů – sv. Urban v kapličce sv. Urbana na vrcholku Kalvárie.

S Beruškou jsme se vymotali odtud a zamířili jsme do blízkého Zaječí, podívali jsme se i do dalšího vinařství Nosreti, kde jsme si konečně lahodný kalíšek Božského burčáku dali. Přemýšleli jsme, že bychom se někde i najedli, ale zrovna tady se chystala svatba ( no prostě potkáváme svatby na každém našem kroku 🙂 ), projeli jsme i kousek Zaječí, načež jsme si řekli, že možná někde cestou domů, což se nakonec nestalo, večeři jsme si dali až doma. Po tolik příjemné 421 jsme dojeli až ke Starovičkám, kde jsme se napojili na 425, což je v podstatě stará silnice kopírující dálnici D2. Po ní jsme přes Hustopeče a Židlochovice dorazili zpět k Rajhradu, kde jsme se napojili na stejnou 52, po které jsme z Brna jeli sem. Dorazit domů do brněnských Židenic, bylo po té již dílem okamžiku. Krásná toulka v nádherný sváteční den. Z celého srdce, celou Duší děkujeme.. <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.