Suchem Podkomorských lesů k Helenčině studánce..

Žebětín, Podkomorské lesy, Helenčina studánka – 24. září 2016

Z teplých srpnových dnů se přesouváme do ještě teplejších zářijových. 😀 Jistě máte tu horkou vzpomínku na prvních čtrnáct dnů v tomto měsíci živě v paměti. Může nás teď hřát v říjnových plískanicích. I v druhé půli září bylo krásně. Nestačilo to již na milované koupání a slunění v našem lomu, ale na krásné procházky a stejně krásné toulky po okolí to bylo přímo ideální.

Mapka s trasou cesty po Podkomorských lesích..
Mapka s trasou cesty po Podkomorských lesích..

V sobotu 24. září jsme si vymysleli, že si zajedeme do Žebětína, podívat se do míst, kde jsme ještě nebyli. Tím místem je kousek přírodního parku Podkomorské lesy. V této oblasti známe lépe vlastně jen blízké okolí státního hradu Veveří a Prýglu ( Brněnská přehrada ). Nastal čas poznat to také malinko jižněji v tomto koutu Brněnska.

Beruškou jsme se překodrcali přes město, jízda byla, navzdory vtipům o brněnských komunikacích, pohodová a netrvalo dlouho a již jsme parkovali na malém parkovišti u restaurace Žebětínský dvůr, kde na nás čekalo jedno jediné volné parkovací místo. Svým příjezdem jsme se trefili do probíhajících Václavských hodů, tak jsme se mohli chvilku pokochat i ukázkou lidových tradic. Z Křivánkova náměstí jsme se vydali po modré, která chvilku, do našeho odbočení jiným směrem, šla souběžně se žlutou. Je zajímavé, jak je to při plánování nad mapami jiné, než když pak stojíte ve skutečnosti na místě, které jste předtím zkoumali na mapách. V počítači prostě nevnímáte výškové profily, zatáčky, vzdálenosti jsou jen teoretickým předpokladem. Často jsme potom překvapeni, jak je to v realitě. Zde jsme chvilku hledali turistické značení, které se maskovalo, možná jsme i my špatně viděli. Objeveno ale bylo a začátek toulky tak mohl být oficiálně odstartován. Po několika metrech jsme se u místní pošty oddělili od žluté a příjemnou uličkou jsme započali stoupání k vršku obce ( správněji by asi bylo městské části 😉 ) po naší modré. V půlce kopce jsme se potkali s Madlenčinou kolegyní z práce, přicházela z míst, kam my jsme se teprve chystali.

Výhled do blízkého okolí nad Žebětínem s kaštanem..
Výhled do blízkého okolí nad Žebětínem s kaštanem..

Stoupání bylo pokořeno a my jsme byli odměněni výhledem do blízkého, již podzimně laděného, okolí. Odlehčili jsme si v oblečení, udělali jsme pár fotek, podívali jsme se po kaštanech, abychom si měli s čím hrát po kapsách a radostně jsme razili dál. Z lidského mraveniště jsme zamířili cestou lemovanou kaštanovou alejí směrem k lesům. Správně, těm Podkomorským. Prošli jsme údolím potoka Vrbovce, minuli jsme záhadný žabinec ( rybník, co již není poznat, že je rybníkem 😉 ) a stáli jsme pod novým stoupáním, kde se do kopce klikatily dvě cesty. Obě bez značení, chvilka napětí, vybírám levou cestu. Levou, protože je blíž srdci a jde se. Majda se na mě podívala a na rtech ji visela otázka, jestli jdeme správně. No, dlouho tam viset nezůstala, v mžiku byla na světě. Občas se prostě takto dohadujeme ( vy z Moravy, neplést si toto s vaším hádáním, mé české dohadování je o dohodě, o smlouvání.. ), kudy se dál vydat. To potom párkrát ( asi 100 x za minutu vytahuji kvůli Madlence mobil a kontroluji stopu, pardon, cestu ), ještě že jsem vyzbrojen staženými mapami přímo do zařízení, nemusím tak běhat po kopcích okolo a chytat datový signál. Nahoře na kopci se obě cesty samozřejmě sešly v jednu ( ufff!!! ) a bylo po dohadování. Málem bychom tak ani nepostřehli, že v těch okamžicích protínáme faktické hranice přírodního parku Podkomorské lesy. První, čeho jsme si všimli a co nešlo přehlédnout, byl fakt, že všude bylo sucho, popraskaná půda, prach a jen zbytky, vodou vytvořených, koryt po bouřích, které v nedávné minulosti prošly krajem. Dokráčeli jsme na rozcestí, které se ani jako rozcestí nezdálo, červená vedoucí z údolíčka se tak nenápadně napojila na naši modrou, že nebyla ani vidět. Prozradila ji ale nápadná červená značka se šipkou ukazující, že jestli budeme chtít po ní pokračovat k Helenčině studánce, budeme muset znovu stoupat. Kdybych si to takto předříkal, tak by mě dozajista napadlo, jestli jsem nějaký Stoupa, když pořád stoupám.. Naneštěstí mě toto napadlo, až teď když píši. Jinak bych se plazil do kopce jako Stoupa a měl bych vedle sebe, za sebou, nebo před sebou nějakou Stoupici.. 🙂 Horákův žleb ( název pomalu jako z Pána prstenů ) jsme opustili odbočením z modré na červenou stoupáním do kopečku, kde jsme se vnořili do porostu mladých dřevin promíchaných ostružiním.

Kdesi nad Horákovým žlebem.. A Přízračné jezdce v patách nemám.. ;-)
Kdesi nad Horákovým žlebem.. A Přízračné jezdce v patách nemám.. 😉

Jeden by si byl myslel, že nepotkáme ani živáčka, ale opak byl pravdou, buď byl den turistů, den otevřených dveří Podmokerských lesů, nebo prostě jen lidé rádi chodí do přírody. C je správně a nás to těší. Procesí to zase nebylo, tak jsme na stezku vešli všichni.

Fotka, jež úspěšně maskuje, jaké sucho v habrovém háji je..
Fotka, jež úspěšně maskuje, jaké sucho v habrovém háji je..

Brzy se ráz okolní krajiny změnil, mladé habrové porosty zestárly, povyrostly a počaly přenechávat místo v lese i jiným dřevinám. Klidu lesní oázy nic nemohlo ubrat na kráse. Píši, nemohlo, já nemehlo, protože přesně ve 14. hodin toho času se spustil takový rachot a kravál, že by celý Podkomorský les v mžiku zcepeněl se mnou v čele. Cože se to vlastně přihodilo? Inu.. Na poměrně blízkém Masarykově okruhu se úderem 14. hodiny odstartoval trénink motorek a řev jejich motorů nás provázel hodnou dobu našeho pobytu v lese. Byl to docela šok. Moc příjemný tedy ne, naštěstí se intenzita hluku mírnila kopci a stromy, tak to nebylo místy ani moc slyšet. Někde tedy ano, ale to jsme si už docela zvykli. Energie toulky to poznamenalo, tragédie to ovšem nebyla. Naštěstí máme a aktivně používáme i jiné smysly než jen sluch. A naslouchání srdci žádný hluk motorek nevadil.

Do podobných zelených tunelů se vždy rádi noříme..
Do podobných zelených tunelů se vždy rádi noříme..

Ostatně příroda sama kouzlila tak, že člověk rázem, jakoby kouzlem, zapomene, co ho před okamžikem rozhodilo. Výhledy na okolní kopce a stráně, pohledy do údolíček a hlavně bukoví velikáni, kteří své koruny rozkládaly hodně vysoko, to se prostě neomrzí.

Lesy, všude kam se podívám, jen lesy..
Lesy, všude kam se podívám, jen lesy..

Má to své jedinečné a neopakovatelné kouzlo, postavit se pod velikána a stařešinu lesa. Nacítit se na jeho moudré a klidné energie, přiložit ruce a jen vnímat srdcem. Jsou to chvilky souznění s těmito němými obyvateli, s našimi přáteli, kteří zase tak němí nejsou. Kdo ví, o čem povídám, mi dá za pravdu, v jejich kůrách, kmenech, kořenech, větvích, listech i jehličí se skrývá tolik moudrosti a energie, že by byla až škoda se na chvilku nenapojit. Nepovídá se slovy, šeptá se srdci. I stromy vlastní mají a jsou nádherně láskyplná.

Lesní přítel, v jehož moudrosti se skrývá upřímná Láska k Životu.
Lesní přítel, v jehož moudrosti se skrývá upřímná Láska k Životu.

Naše červená se pomalu přiblížila k údolíčku, kde svůj horní tok, své koryto opět rozprostírá v krajině potok Vrbovec. Helenčina studánka, kam jsme mířili, vlastně napájí jeho tok coby pramen, o nějaký kus cesty dál se spojuje s druhým proudem vody z lesa, který posílá své vodní poselství, aby je šeptal Žebětínskému rybníku, kam jeho vody zamíří, když opustí Podkomorské lesy. Jeho tok je asi cca 7. 5 km dlouhý. Ze Žebětínského rybníka protéká okrajem ( tvoří hranici ) přírodní památky Pekárna, což je dubohabrový les, který je ponechán čistě Přírodě, aby zde tvořila dle svého uvážení. Starou dálnici protíná pod unikátním mostem, kde jsou jeho vody svedeny do dvou potrubí, za mostem se již dotýká obory Holedná a vtéká do oblíbené destinace Brňáků, Údolí oddechu, aby se jeho vody promíchaly s vodami Svratky. Samotná studánka na nás brzy mrkla z lesa, je na klidném místě, kde se spojuje červená se zelenou a přivádí k sobě i cyklisty z blízké cyklotrasy.

Helenčina studánka.. Mrštíkův román „Pohádka máje“ ožívá..
Helenčina studánka.. Mrštíkův román „Pohádka máje“ ožívá..

Stačili jsme si načepovat lahodnou vodu ( já jsem si půjčil onen žlutý hrnek, který je na fotce zprava ), usadili jsme se pod přístřešek ( dělali ho asi pro ještě menší hobitky než jsem já, nějak jsem se tam pořádně nemohl vejít ) a hodlali jsme se kochat a meditovat tichem. Hned to ale nešlo, protože studánku navštívili i cyklisté a nebyli zrovna tišší. Místečko vybízelo k vytažení zásob a posilnění. Neváhali jsme a poslechli jsme. I hořické trubičky jsme zbaštili.. Cyklisté vbrzku odjeli a zanechali nás o samotě a klidu. Rozjímání a léčení klidem jsme si tak užili dosyta. A ty motorky jsme již ani nevnímali.

Madlenka se chystá na ochutnávku.
Madlenka se chystá na ochutnávku.

Helenčina studánka je pojmenovaná po románové postavě Helence Mrštíkovi knihy „Pohádka máje“. Další místa ze stejného románu jsou okolo, Ríšova studánka je odtud po zelené v dálce 2,3 km, Podkomorská myslivna i se sochou Helenky po červené v dálce 2,6 km. Dojedli jsme, dokochali se, v klidu jsme se vydali na další cestu. Po zelené jsme zamířili na rozcestí Stinská, kde jsme se napojili na žlutou, po které jsme dnes již jednou kráčeli, než jsme ji v Žebětíně opustili u pošty odbočením na modrou. Cesta po výše řečené zelené byla pohodová lesní stezka, sluníčko nás lechtalo, ptáci nám zpívali. Abych nezapomněl, ano, i motorky nám „hrály“ do chůze. Po skoro 1,5 km se nám do cesty postavila silnice, chvilku jsme po ní museli jít, přejít ji a pak se zase vnořit do lesa, kde jsme tentokrát sešupem sestupovali zpátky k Žebětínu.

Že by to byl sestup? Byl a pěkný..
Že by to byl sestup? Byl a pěkný..

Do samotného Žebětína to byl potom již kousek, vyšli jsme z lesa jako by do jiného světa, na začátku Ríšovi ulice byly postaveny zvláštní futuristické domky, které by se asi Mrštíkovi moc nelíbili, stejně jako nám, zanechali v nás chvilku rozporuplné pocity. Mrštíkova díla zanechala v kraji asi velkou inspiraci, jména z jeho románů se používají na hodně místech. Ríšova ulice nás zavedla až zpátky na Křivánkovo náměstí, kde jsme dnešní cestu zahájili. Kousek před cílem jsme prošli i okolo místního pivovaru, který se jmenuje .. Ríša to není, ale je to blízko. Jmenuje se Richard, takže mu klidně vlastně Ríša můžeme říkat. Na lavičce, kousek od auta, jsme ještě dojedli banán a z dálky jsme si prohlédli kostel sv. Bartoloměje, kde jsme viděli opět svatbu. Po té již zbývalo jen skočit zpátky do Berušky a odvézt se domů. Madlenku čekal klid domova, já klusal do práce na noční.. Věřím, že, jak bývá zvykem, Majda večer na počítači opět plánovala na mapách, kam se příště vydat. Já v práci plánoval, jak ráno zalehnu do vyhřátého pelíšku k ní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.