Josefovským údolím napříč svým strachům a obavám..

Josefovské údolí (Adamov), jeskyně Jáchymka, Kostelík, Býčí skála a Křtiny – 18. srpna 2016

Přesně čtyři dny po výšlapu na Tišnovsko, o kterém zde v toulavé sekci byl napsán první článek ze série toulek, bylo jasné, že naše kroky opět povedou do přírody. Bylo to sice ve čtvrtek, v normální pracovní den, ale já měl volno a Madlenka si vzala dovolenou, tak jsme si naplánovali cestu do Josefovského údolí u Adamova. Je to místo, kde jsme již byli několikrát a vždy se nám tam líbilo. Máme takto spoustu lokalit, kam se rádi vracíme. Dokonce jsme si u mnohých z těchto míst splnili i naše plány, že se tam podíváme v každém ročním období. Je to prima, protože místa se krásně mění a pokaždé mají, co nabídnout. Vyrazili jsme naší Beruškou směrem na Adamov, projeli jsme si parádní cestu údolím Svitavy od Bílovic nad Svitavou až do výše zmiňovaného Adamova. Odtamtud už to byl jen kousek do Josefovského údolí. Za pár okamžiků jsme již parkovali u Staré Huti, což byl náš startovací bod pěší části. 

Cesta tam
Trasa naší cesty autem ke Staré Huti.

Vkládám opět mapky, tentokrát i dvě, jak jsme cestovali autem, cestu z Brna ke Staré Huti a cestu ze Staré Huti přes Křtiny zpátky do Brna. Mapka s pěší cestou je bez zakreslené trasy, neboť trasu neoznačenou cestou ( mimo turistické značení ) nebylo možné na mapách.cz realizovat. Dle textu z článku si ale snadno domyslíte, kudy naše kroky mířily. 😉 

trasa-pesi-toulky
Mapka s místy, která jsme navštívili a kudy jsme šli. Tentokrát bez označení trasy, viz. text výše.

 Pár pohledů na technický skvost Starou Huť a vyrazili jsme. Přes blízký most přetínající Křtinský potok jsme se dostali na modře značenou turistickou stezku. Šťastně jsme se nadechli vůně lesa, listí, zeminy a vody a vzápětí jsme objevili první zvláštnost, která tady, když jsme tamtudy naposledy procházeli, ještě nebyla. Tou zvláštností byl samoobslužný lesní bar U poustevníka Jáchyma. Toto místo zřídili lidé z blízké Švýcárny, za což jim patří velký dík. Jen jsme nakoukli s tím, že se zastavíme, až se budeme vracet. Kousek dále po trase, okolo budov výše zmiňované Švýcárny, nastal první moment, kdy jakási obava hodila do cesty balvan, no spíše kamínek. 😉 Cestička byla zarostlá kopřivami a brodit se touto žahavou ozdobou občas znamená nějaký ten „žahanec“ do těla. Madlenka se normálně zastavila, a jako že co.. Hlavou se jí asi honilo, že takto bude vypadat celá cesta po zbytek, protože opravdu zaprotestovala. Je sice moc pěkné pro sebe se ozvat, ale já jsem věděl, že stačí jen projít malou část kolem stavení a bude po kopřivách, kvůli tomu bychom přeci nešli po silnici. Nevím, co zapůsobilo, ale Majda se znovu dala do pohybu, a jak se rychle kopřivy objevily, tak také zase rychle zmizely. Vstoupili jsme do krásného lesnatého údolí, kde vévodily statné buky a zázračně úžasná vodní energie Křtinského potoka. Šli jsme též po trase naučné stezky Josefovské údolí, která začíná v Adamově a končí u Býčí skály, takže jsme naráželi na zastavení této NS. Volným tempem jsme dokráčeli k jeskyni Jáchymka, jejími okrajovými částmi vede naše modře značená cesta. Jelikož bylo sucho, tak byl průchod bezproblémový, ale jakmile naprší, voda a bahno průchod znatelně ztěžují, což jsme poznali i letos v březnu, když jsme tady byli poprvé. 

Stojím u Jáchymky.
Stojím u Jáchymky.

Hned jsme neodešli, v tichosti jsme se kochali, já se vydal na menší průzkum, který jsem ale hned vzdal, protože potmě chodit v jeskynních chodbách není dobrým nápadem, Madlenka fotila a vůbec nebylo, kam pospíchat, prostě jsme si to užívali. 

Pohled na skalisko u jeskyně Jáchymka.
Pohled na skalisko u jeskyně Jáchymka.

Možná jsme si i představovali, jak tuto jeskyni ( ostatně jako i později navštívenou jeskyni Kostelík, která je ještě podstatněji výše ) vytvářely vody Křtinského potoka. Je fascinující, čeho byly a stále jsou přírodní síly schopny. 

Jeskyně Jáchymka

Jeskyně je příkladem intenzivního využívání přírodních zdrojů člověkem a zároveň i příkladem unikátního krasového jevu. Současné podobě Jáchymky dominuje mohutný portál, za nímž se nachází hlavní dóm jeskyně – Síň světla. Z dómu pokračuje chodba do druhé velké prostory – Západní síně. Dalšími částmi jeskyně jsou spodní patra, přibližně 10 m hluboké propástky a systém horních pater. Částí jeskyně, zvané Tunel, prochází turistická značka a naučná stezka Josefovské údolí.

Jeskyně je známa od nepaměti. Na začátku 19. století ji obýval poustevník Joachym, po němž nese název. Počátkem 20. století byly v jeskyni těženy sedimenty obsahující guáno a velké množství kostí pleistocénních obratlovců – tzv. fosfátové hlíny používané jako hnojivo. Při těžbě byla jeskyně podstatně prohloubena a rozšířena, bylo objeveno spodní patro.

Výpisek z cedule naučné stezky Josefovské údolí, zastavení čtyři, jeskyně Jáchymka.

Možná nás k pokračování vyzvala i vodní píseň, protože trasa od Jáchymky se stočila k toku Křtinského potoka, někde se ho takřka dotýkala. Poslouchat kouzelné melodie vody je pro potěchu duše rajským soustem. Pro nás to platí dvojnásob. Tyhle okamžiky naše milované životy obohatí nezměrnou silou. Naplňují a dodávají tolik energie, že život je rázem samovolným plynutím. V tomto rozpoložení, čistě šťastní, jsme dokráčeli k místu, kde jsme přes další mostek přešli znovu Křtinský potok.

Přes tento mostek jsme přešli Křtinský potok, abychom se mohli vydat k vývěru Jedovnického potoku.
Přes tento mostek jsme přešli Křtinský potok, abychom se mohli vydat k vývěru Jedovnického potoku.

Kousek za mostkem jsme se podívali na pomníček věnovaný památce Josefu Pelíškovi ( Ing. dr., DrSc., profesor, vedoucí katedry geologie a pedologie lesnické fakulty v Brně ), kde mu bývalý studenti na jeho cestu na onen svět připravili malou sbírku hornin z blízkého i dalekého okolí. O něco dále se k naší modře značené trase napojila i žlutě značená. Přešli jsme silnici, po které jsme níže i přijeli, a šli jsme se podívat na vývěry Jedovnického potoku. Měly by tam být čtyři a zřejmě tam i jsou, jen jsme je nepočítali. Já jsem se kochal tím největším, Madlenka mě u toho kochání se i vyfotografovala. 

Sedím na bobku nad největším vývěrem Jedovnického potoku.
Sedím na bobku nad největším vývěrem Jedovnického potoku. A nejsem moc vidět. 🙂

Ve vodě jsem pozoroval prapodivné zelené řasy a jakousi rybku, kterou jsem nebyl schopen identifikovat. Bylo pro nás fascinující pozorovat vodní tok, který zde vyvěrá z krasového podzemí, kam zmizel v Rudickém propadání, aby se celých 6 km mohl toulat podzemím. Po silnici jsme se vydali k Býčí skále, což je další krasová jeskyně, která je normálně veřejnosti nepřístupná. Jak ale již název napovídá, jeskyně má své vchody ve velké skalní stěně, která se jmenuje úplně stejně. Je to mystické místo, má nejen velkou přírodní, ale i historickou, hodnotu.

Býčí skála v celé své kráse a velikosti.
Býčí skála v celé své kráse a velikosti.

To nás ještě ani nenapadlo, jak to bude vypadat seshora, na to jsme přišli až o něco později, zatím nebudu předbíhat událostem. Ten kopeček, do kterého se šplhá, když chcete od Býčí skály po modré pokračovat dál, jsme vyšlápli, kupodivu, poměrně rychle. Věděli jsme, že nás brzy svou kamennou krásou okouzlí další zvláštnost, kterou jsme chtěli navštívit. Jeskyně Kostelík. Ani se nechce věřit, že ji vytvořily vody Křtinského potoka, jelikož jeho koryto se nachází hluboko dole v roklinách. Svůj název dostala podle hlavního dómu jeskyně, který je nápadně podobný vnitřku kostela. Lidská fantazie nezná mezí. Toto místo je také nádherné, ideální na chvilkové odreagovaní se od starostí tohoto světa, jen musíte mít štěstí, abyste narazili na chvilku, kdy máte jeskyni pro sebe. Já jsem v ní byl třikrát a pokaždé se to povedlo, takže to asi nebude velký problém. 

Pohled ven z útrob Kostelíku.
Pohled ven z útrob Kostelíku.
Pokud projdete Kostelíkem, a otočíte se, spatříte přesně toto..
Pokud projdete Kostelíkem, a otočíte se, spatříte přesně toto..

Za Kostelíkem, na druhé straně, si Madlenka vyzkoušela, jak je na tom se svou nechutí ke skalám, balvanům a místům, kde tyto artefakty staví, nám lidem, do cesty překážky. Netuším, co ji k tomu dohnalo, ani nevím, jak rychle se tam vlastně dostala, ale jeden zasněný pohled do skalisek a Majda se už hrdě hlásila ze špičky jedné skalky. Otočím se a nevěřím vlastním očím. Madlenka na skále!!! 

Majda se s velkou chutí vyškrábala na skálu.
Majda se s velkou chutí vyškrábala na skálu.

Ono to na fotce vypadá, jakoby se tam dostala z druhé strany, ale, věřte, nedostala. Stojí nad skalnatým srázem do údolí, směrem ke Křtinskému potoku. Vypadá to, že výstup na Babí lom již opravdu nebude problémem.. 😀 A, jářku, ona chtěla ještě pokračovat dále, nevím, kam by všude lozila, kdybych ji nezarazil. To víte, Madlenku mám jen jednu, tak jsem ji to musel zatrhnout. Trochu jsem si oddechl, když jsme prošli Kostelíkem zpátky a vydali se na další cestu. Bylo to na místě, protože za okamžik jsem mohl vesele trnout hrůzou znovu. 😉 Asi 20 m od jeskyně jsme odbočili z modré na lesní cestu, která nás zavedla nad Býčí skálu k majestátním výhledům do blízkého okolí. Měli jsme za to, že putujeme ke Krkavčí skále, ale vůbec si nejsem jist, že jsme k ní dorazili. Ostatně to nevadí. Na samotný vršek Býčí skály vedla jedna pěšinka, duch průzkumníků nás oslovil a vesele jsme vyrazili klouzavým stylem k vyhlídce. Představil jsem si, jak tím klouzáním dokloužu až ke skále a díky fyzikálním zákonům setrvačnosti hupsnu rovnou dolů. Naštěstí funguje i jiný fyzikální zákon, odpor, tak jsme brzdili a brzdili, až jsme to dobrzdili a nespadli jsme. Opatrně jsme prozkoumali kamenitý okraj, nahlédl jsem dolů a polilo mě horko. Pěkná výška. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale normálně jsem dostal závrať ( to jsem lezl po skalách ) a zároveň nový strach o Majdu, protože ta mou bázeň z výšky nesdílela a z neskrývaným potěšením zkoumala okraj skály a kochala se výhledy. 

Majda bez bázně a strachu nad Býčí skálou.
Majda bez bázně a strachu nad Býčí skálou.

Opravdu mě polévalo horko, nějak se nám tam v ten moment prohodily naše energie či kýho výra.. Naštěstí jsem se za chvilku uklidnil a kochal se z překrásných pohledů spolu s Majdou. 

Pohled na Josefovské údolí z Býčí skály.
Pohled na Josefovské údolí z Býčí skály.

Naproti jsme viděli další skalní stěnu, zřejmě se jednalo o stěny Modrého rysa, zamířili jsme si i tam, abychom uzřeli pohledy na okolí i z jiného úhlu. Místečko, kde jsme se kochali prve, jsme odtamtud prostě pohledem nenašli. Bylo to tam ale podobně nádherné, adrenalin napumpovaný do žil a čirá radost působily jako drogy. Štěstí bylo všude a ve všem. 

Nad Modrým rysem.
Nad Modrým rysem.

Z tohoto místa jsme již začali malinko tápat, jelikož cesta, vlastně stezka, se ztratila v lesním podrostu. Jedna vedla někam pod skály, druhá do lesa nahoru. Vydali jsme se po té druhé. Chvilku se ztratila úplně. Na mapách to vypadalo, že je tam cesta celou dobu, ale skutečnost byla poněkud odlišná. O tom jsem se již přesvědčil několikrát, že důvěřovat slepě mapám se nevyplácí. Naštěstí je v těchto momentech připravena intuice nebo také zdravý selský rozum, případně kombinace obou. Nedalo si nevšimnout, jak je Majda pomalejší a pomalejší. 

„Jdeme správně?“ ne zrovna rozvážným hlasem se mě ptá Majda.

„Žádnou cestu tady nevidím!“ vzápětí dodává, aby potvrdila, že si není úplně jistá.

„Majdí, věř mi, jdeme správně,“ rozhodně odpovídám.

„Tady měla být přeci ta cesta, ne?“ špitla v odpověď ona.

„Je pravda, že se skoro ztratila, prostě se změnila v pěšinu, která není skoro vidět, ale je tu,“ odpověděl jsem.

Pěšina se mezitím změnila v listím zaházené cosi, co už jen velmi vzdáleně připomínalo i tu pěšinu. Naštěstí jsme tento kritický moment nějak překlopýtali a lesní cesta se znovu objevila. Jen se klikatila a měnila směr.

„Pavlí, já dál nejdu, vracím se,“ povídá Majda už hlasem odhodlaným.

„Majdí, jsem si jistý, že jdeme správně, jen je ta cesta špatně na mapách zakreslená, možná je i lesními dělníky upravená, ale je to ona. Navíc, když nic jiného, směr máme dobrý a míříme dolů. Jediným směrem k silnici na Blansko i Jedovnice. Nezabloudíme,“ snažil jsem se ji přesvědčit.

Úplně jistý jsem si tou cestou také nebyl, ale věděl jsem, že směr je správný a že dolů na silnici se dostaneme. Představa, že se budeme vracet zpátky, se mi vůbec nezamlouvala. Věděl jsem o Majdině strachu z neznámého lesa. Zřejmě měla nějaký nepříjemný zážitek v minulých životech, co se týče bloudění nebo ztracení v lese. Věděl jsem, jak to dokáže znepříjemnit život. Také jsem věděl, že se to dá překonat. Třeba důvěrou ve vedení.

„Pojď, jdeme dál. Jdeme správně,“ navrhl jsem.

„Vracet se nebudeme,“ dodal jsem.

Nebyl jsem si jistý, jak se rozhodne, ale byl jsem připravený ji dolu třeba odnést, když to bude nutné, což jsem ji dole také později řekl.

Dal jsem se do kroku a Majda šla též. Dolů. Zpátky do kopce nikoliv.

Nakonec se ukázalo, že to byla opravdu správná cesta a vyšli jsme i na správném místě, vedle nějakého areálu staré továrny, přesně jak to bylo zakresleno na mapách. Jedinou opravdovou nepříjemností se tak staly jen klíšťata, která se na nás při sestupu snažila dostat. Shazoval jsem je a pořád se u toho drbal. To jsou ale zvířátka.. Z Majdy jsem jedno sundaval ještě dole u silnice. Musel jsem ji pogratulovat, jak bravurně zvládla svoji lekci ze strachu. 

„Byl jsem připravený tě odnést dolů, kdybys šla zpátky, ale ty jsi opravdu dobrá, dala´s to sama.“

Po silnici jsme se vraceli ke křižovatce, kde jsme se napojili na stejnou trasu, po které jsme přišli. Stejná cesta. Ovšem žádná nuda. Z jiného úhlu pohledu, s otevřeným srdcem a jdete sice stejnou cestou ale přitom vlastně úplně jinou. Zastavili jsme se až u Švýcárny, v baru U poustevníka Jáchyma. Jedna paní, co tam tlačila kolo stezkou, nám o baru vyprávěla, ať se tam určitě podíváme. Je vidět, že si lidé všímají a to je moc dobře, udělalo nám to radost. Šli jsme se tam podívat.

U poustevníka Jáchyma.
U poustevníka Jáchyma.

Na pěkném místě, u Křtinského potoka, kde se konají jistě veselé ale i tiché večery u ohně, se nachází samotný bar. Pokud půjdete po modré, je téměř nemožné, abyste ho minuli. Jen kdyby jste se nedívali po okolí, nebo se hnali bez rozmyšlení za nějakým cílem. Pěkná boudička nás mile překvapila. Vážně nezamykají a opravdu tam mají bohatou zásobu jak různých potravin, tak i pití. Vzali jsme si černohorskou limonádu, s láskou jsme zaplatili a hned jsme si ji i vypili. Jak jsme pili, tak jsme si všimli, že dole v potoce se chladily další lahve. Krásný nápad. Děkujeme. A přejeme si, aby bylo více podobných, lidských, nápadů, všude okolo nás. I my jsme se podělili o zážitky z baru, předtím než jsme se dostali do auta, jsme potkali dva pocestné, kteří nás pozorně vyslechli s tím, že přemýšleli, jak se tam vlastně dostat. Madlenka si udělala i pár fotografií Staré Huti a již jsme mohli frčet dále. Směr Křtiny a Santiho odkaz. 

Stará Huť u Adamova.
Stará Huť u Adamova.

Projeli jsme místy, kde jsme se dnes procházeli. Krásy údolí jsme nyní pozorovali z auta. Silnice prázdná, jízda kochací. Prostě paráda. Kousek před Křtinami jsme po pravé straně minuli jeskyni Výpustek a Drátenickou jeskyni, jeskyně taktéž poznamenané těžbou a navíc i zásahy armád. Za druhé světové války armádou německou a po válce armádou naší. Křtiny se brzy v plné kráse představily. Poutní místo, kostel Jména Panny Marie, velkolepé, bohužel nedodělané koncepčně, dílo proslulého architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela.

Poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách.
Poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách.

Zaparkovali jsme před Obecním úřadem, jak je naším zvykem a se zvláštní pokorou jsme se vydali ke kostelu. Místo i stavba je pro nás zajímavá především z hlediska energie lokality. A ta je mimořádně neskutečná. Je to síla. Není divu, Santini byl opravdu odborník na slovo vzatý. Prošli jsme si kostelem, podívali se na ambitové nádvoří s kaplí sv. Anny, kde jsme si, jako vždy, vyfotografovali sochu Panny Marie. 

Socha Panny Marie na ambitovém nádvoří kaple sv. Anny ve Křtinách.
Socha Panny Marie na ambitovém nádvoří kaple sv. Anny ve Křtinách.

V blízké cukrárně jsme si dali zmrzlinu, toto léto prostě bylo zmrzlinové a naše zmlsané jazýčky již poznají kvalitu. Tady to bylo průměrné. Což vlastně není tak špatné, protože jsme narazili i na daleko horší místa. 🙂 Pravdou je, že těm očividně nekvalitním se již dokážeme i vyhnout a zmlsané jazýčky tak i klidně zkrotit. Zbývalo se již jen rozloučit s krásným místem a vyrazit zbývající cestou směrem k domovu, k Brnu. Tento krásný výlet je tak za námi, s pokorou děkujeme. A těšíme se na další. A že jich již bylo a bude. Je to náš sen. Sen, který si plníme a je nám z toho náramně dobře.

Mapka cesty autem zpátky do Brna.
Mapka cesty autem zpátky do Brna.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.